Arnošt Goldflam, režisér, herec, dramatik, spisovatel a především nezaměnitelná postava českého uměleckého prostředí. Jeho umělecká dráha však nebyla samozřejmostí, rodinná predestinace ho totiž směřovala ke kariéře lékaře nebo inženýra. Po neúspěšných studiích medicíny a mnoha často dělnických profesích nakonec nastoupil na brněnskou JAMU, kde vystudoval režii. Od té doby víceméně prolnul s brněnskou divadelní scénou, především pak s legendárním Divadlem Husa na provázku a HaDivadlem. Hrál ale i ve filmech, televizních inscenacích a seriálech. V poslední době také píše úspěšné pohádky pro děti. Jeho první, Tatínek není k zahození, získala v roce 2005 cenu Magnesia Litera za nejlepší knihu pro děti a mládež. Arnošt Goldflam hovořil v červencovém pořadu Před půlnocí se Šárkou Bednářovou.
„Jsem tak trochu sviňa,“ říká Arnošt Goldflam
Pocházíte z židovské rodiny. Váš tatínek se narodil ve Vídni, vaše maminka pochází ze Lvova. Jak se u vás doma vlastně mluvilo?
Mluvilo se u nás česky, ale špatně. Táta do toho pletl německá slova, maminka polská slova, babička jidiš.
V rozhovorech často vzpomínáte na svou maminku. Jaká byla? Jak vás ovlivnila? Jaká byla vůbec vaše výchova?
Různorodá. Dopoledne, když jsem tedy nebyl ve škole, měl jsem výchovu laskavou a shovívavou, protože to byla maminka a babička. To jsem si naráz četl a kreslil a jedl, proto jsem byl tlustý. Třeba když jsem někdy nechtěl jíst oběd, neměl jsem moc rád maso, babička to brala jaksi starozákonně. Vzpínala ruce k nebi, zatínala nehty do tváří, trhala si roucho a stěžovala si pánubohu. Takže dopoledne to bylo dobré. Odpoledne, když přišel táta z práce, byla výchova přísnější.
Židovské kořeny, starší rodiče se zkušeností z války, polské, rakouské, moravské a české vlivy. Jak se tohle všechno promítlo do vašeho života?
Více nebo méně se tohle promítlo do života každého v této kotlině. Vždyť to bylo Rakousko-Uhersko. Dokonce jsem nedávno četl studii, že i ten, kdo si myslí, že je stoprocentní Čech, jím ve skutečnosti není.
Je fakt, že třeba otec hodně mluvil o Vídni. Sledoval rakouskou televizi, která se dala v Brně přijímat. Takže jsem také hodně navázal vztah k té rakousko-uherské tradici. Z toho pak plynulo, že jsem si oblíbil některé spisovatele té doby a regionu. Na druhou stranu mě hodně citově přitahovala ta polsko-ukrajinská oblast, židovství.
Byl jsem taková nádoba. Všechno, co jsem četl, viděl, co se doma mluvilo, jako by se do mě pěchovalo, jako když se tluče máslo. A z toho se pak utlouklo to, co jsem dneska.
Vaše rodinná tradice vám velela stát se buď lékařem, nebo inženýrem. Jako gymnazista jste na uměleckou dráhu vůbec nepomýšlel. Ani na chvíli jste necítil chuť vzepřít se rodičům a říct, že na žádného inženýra ani doktora nepůjdete a vydáte se na uměleckou dráhu?
Maminka by mi to bývala tolerovala, měli jsme se strašně rádi, ale brzy zemřela. Bylo to ještě před mojí maturitou, dokonce přímo o svatém týdnu. Varianta inženýr nebo lékař pak byla přímo daná.
Já jsem ale s potěšením, nadšením a obdivem četl životopisy umělců, všelijakých malířů. Umělcem jsem chtěl být už od dětství. Jenže to nepřicházelo v úvahu. Pro mě to bylo jako historie z jiného světa. Ze světa, který je pro mě nedostupný. Takže bych si to býval strašně moc přál, ale přišlo mi, že to není možné.
Šel jste na medicínu, ale tam jste pohořel. Než jste se potom přihlásil na JAMU, vystřídal jste spoustu profesí?
Pracoval jsem třeba ve slévárně ve Slatině, kde jsem pěchoval mastný písek na takové formy. Jsem vlastně vyučeným jádrařem. Pak jsem dělal ve skladu na výstavišti… Prostě to byly takové dělnické profese. Musím ovšem říct, že toho absolutně nelituji. Pro mě to byla škola, kde jsem poznal mnoho různorodých lidí, bizarních postav a svérázných osobností. Když dnes něco tvořím, stále se mi to vynořuje.
Už na JAMU jste se stal vyhledávaným hercem. Čím to bylo?
Ne, ne, nebyl jsem vyhledávaným hercem. Měl jsem ale to velké štěstí, že se tehdy rozjížděl Provázek. Jednak jsem se s nimi znal a byli jsme kamarádi, jednak mě režiséři obsazovali do malých rolí. Takže jsem vlastně hodně hrál a díky tomu jsem mohl pozorovat jejich herce – Polívku, Dášu Bláhovou, Pechu, Donutila, Zatloukala, Hausera. Vedle JAMU to byla moje druhá škola.
Řekla bych, že máte velký smysl pro sebeironii. Nakolik berete sám sebe vážně?
Vždycky jsem si myslel, že to, co dělám – hraju, píšu a lidé to dokonce čtou a hraje se to v divadlech –, je takový zázrak. Někdy tomu sám nevěřím. Mám pocit, že se to provalí, že se přijde na to, že je to nějaké nedopatření.
Na druhou stranu právě proto, že to dělám já, říkám si: „No, vždyť ono je to jenom ode mě.“ Vlastně si toho moc nevážím. Ale zase běda, kdyby to někdo napadal. To bych se ohradil.
Přijde mi, že do současného uměleckého prostoru vnášíte něco laskavého, staromilského, starosvětského. Jako byste stál trochu mimo naše hemžení. Je to správný dojem, nebo je to jen moje zdání?
Jsem takový rozporuplný, nalomený. Jsem trochu to a trochu něco opačného. Jinak s tím „starosvětský“ bych docela souhlasil, s tím „laskavý“ bych ale moc nesouhlasil a vždycky se tomu bráním. Nejsem a ani bych nechtěl být moc laskavý. Já, jestli si to můžu dovolit říct, jsem tak trochu „sviňa“.
Jak se to projevuje?
Kdyby se něco bralo moc vážně, cuknu. Řeknu vám krátkou historku: Jednou jsem potkal přítelkyni mého tatínka. A ona mi říká: „Pane Goldflam, vždyť vy jste režisér a autor a já jsem vás viděla v televizi, kde vám Polívka kroutil hlavou. To byste neměl, to není důstojné.“ Právě tehdy jsem se rozhodl, že se nenechám škatulkovat, co bych měl a co neměl.
Hrál jste v řadě filmů, často vedle Bolka Polívky. Stačí jmenovat dnes už kultovní film Dědictví aneb Kurvahošigutentag režisérky Věry Chytilové. Jaké vzpomínky máte na natáčení tohoto filmu?
Mám na to moc pěkné vzpomínky. Hrála tam spousta přátel, což bylo příjemné. A ještě k mému herectví: Nejsem opravdový herec, který vytváří různorodé dramatické postavy. Do Shakespeara by mě těžko někdo obsadil. Jsem spíš typ. Do filmů mě obsazují jako bizarní figuru. Nebráním se tomu, protože vím, že jsem taková bizarní figura.
Jako bizarní figura jste se cítil i nedávno, když jste dokončil natáčení dílu Vzkaz od nebožky z televizního cyklu Okno do hřbitova? Hrajete tam bezdomovce.
Byl jsem moc rád, že si mohu zahrát ještě bizarnější figuru, než doopravdy jsem. Taky mě potěšilo, že jsme natáčeli v Brně, v brněnských ulicích, kde jsem vybíral popelnice a vyžebral asi 35 korun. Oslovil jsem dokonce několik mých dobrých brněnských známých a nikdo mě nepoznal. Někdo mně dokonce řekl: „Běž pryč! Smrdíš!“ Byl jsem tak dobře nalíčen, že se dostavila i čichová iluze.
Lidé vás běžně řadí k Bolkovi Polívkovi. Uznáváte ho jako valašského krále?
Nejsem Valach, jsem z Brna. Nadto bych do takových věcí ani nešel, mě to nebaví. Jinak s Bolkem se známe asi 40 let. On přece dělal svoje autorská představení, což byl ohňostroj fantazie. Oblíbil jsem si ho jako tvůrce, klauna, režiséra a interpreta jeho věcí. A vlastně jsem také začal hrát vedle něho, hodně jsem se toho od něj naučil. Myslím, že se máme moc rádi.
Vy nejenom hrajete, píšete divadelní i filmové scénáře, učíte na JAMU v Brně i na DAMU v Praze, ale také píšete pohádky, dokonce velmi úspěšné. Jak jste se k psaní pohádek dostal? Máte dvě malé děti. To ony vás k tomu přivedly?
Mám ještě dospělou dceru Sylvu. Kdysi jsme byli na nějakých cestách, nevzali jsme si knížku, ale ona večer žádala pohádky. Tak jsem musel improvizovat. Když se mi pak narodil můj synek, dnes desetiletý, oslovili mě z rozhlasu, abych napsal takové večerníčky. Vzpomněl jsem si na ty improvizované pohádky, napsal jsem jich víc, chopili se toho nakladatelé, až vyšla kniha Tatínek není k zahození (vlastně pohádky pro syna). Kupodivu získala cenu Magnesia Litera za nejlepší knihu pro děti. Tím jsem se dostal do ráže. Takže když se mi narodila dcera, napsal jsem Tatínek 002. A jak děti rostou a mění se jejich vkus a potřeby, kluk už na mě naléhal, abych napsal napínavý, hororový příběh. Tak jsem mu napsal knihu Standa a dům hrůzy. Uvidíme, jak to bude pokračovat.
Takže jste velmi žádaný tatínek. Jaký jste otec? Jste přísný po vzoru vašeho otce, nebo naopak?
Naopak. Jsem otec, který děti spíš ukecává. Zatím mně přes hlavu nepřerostly. Myslím, že máme pěkný kamarádský vztah. A mám velkou radost z toho, že se ke mně nestaví jako k nějaké zašlé generaci vyhrabané někde z podzemí. Myslím, že mě berou za partnera.
Máme 20 let po sametové revoluci. Jak se na těch uplynulých 20 let díváte? Máte vůči nim nějaké výhrady? Necítíte se zrazen, překvapen?
Zrazen se necítím, překvapen někdy bývám. Ještě před revolucí, když jsme organizovali různé stávky a připravovali různé projekty, které kypřily půdu před převratem, jsme byli ve styku s různými osobnostmi, které se později objevily na vedoucích místech. Tehdy mi někdo z nich řekl, když jsem se ptal, proč se to vedení nevymění, že nejde najednou najít nových 40 tisíc lidí na celý státní aparát. Takže to nešlo. Ti lidé se museli teprve generovat, narodit, zbavit zátěže.
Takže dnes už jste s politickým establishmentem spokojený?
Ne, je mi dost protivný. Už řadu let u voleb váhám, které z těch menších zel mám vybrat. Na druhou stranu si nestěžuju.
Cítíte se být spokojeným umělcem? Jste šťastný?
Nemám povahu na to být šťastný. Jsem od podstaty nešťastný. Jsem defétista, katastrofista a tak dále. Jsem šťastný, když není žádná katastrofa. V tomto směru bych tedy mohl odpovědět, že svým způsobem jsem šťasten, ale v podstatě jsem nešťasten.
Opíráte se o nějakou víru? Jste věřící?
Jak jsem říkal, že jsem rozporuplný, tak je to se mnou ve všem. Jsem Žid, rád bych se přiklonil k tomu směru rakousko-poláčkovskému, k tomu českému židovství. I když nevím, jestli to dnes ještě má nějakou váhu.
Jednou jsem dělal rozhovor pro Katolický týdeník. Tam jsem řekl, že bůh vstupuje do mého života proti mojí vůli. Čili určitou transcendenci svým způsobem vnímám.
Jaké jsou vaše další plány?
Děcka už mít nebudu. Na to už jsem moc starý. (I když kdybych byl multimilionář a věděl, že je o rodinu postaráno, možná bych se tomu nebránil.) Chtěl bych ještě něco sepsat. Také bych rád udělal pár těch režií. Sepsal si ještě pár bizarních figur. A rád bych byl s rodinou, aby mě nezavrhli. A rád bych byl zdráv, abych vydržel, dokud jsou děti malé.
(redakčně kráceno)