Sokol vznikl shodou okolností jako ryze česká, víceméně vůči Němcům vyhrazená tělovýchovná organizace a od začátku se vymezoval jako politicky nezávislý a ryze nadstranický. Kombinace národního spolku s ideovou nevyhraněností z něj brzy vytvořila masivní hnutí čítající statisíce členů. Právě díky celospolečenskému renomé mohl Sokol v prvních bouřlivých měsících nového československého státu sehrát podstatnou konsolidační roli. Rozkolísané je však jeho působení na sklonku meziválečné demokracie. Zatímco na X. všesokolském sletu sokolové ukazují národní jednotu a sílu, o pár měsíců později vedení ČOS nepřímo vyzývá Židy, aby opustili republiku. A zcela specifické je období po druhé světové válce. Ani Sokol totiž neodolal všesjednocujícímu nadšení a hnal se za vysněným cílem národní ústřední tělovýchovné organizace. A přestože únor 1948 většina členstva nepřivítala s nadšením, touha cvičit nakonec zvítězila a k zásadnímu odporu nedošlo a ani dojít nemohlo.
Vlasti služ, tělo tuž
Sokolskému hnutí se v Historii.cs ze 14. října věnovali historici František Kolář z Olympijského studijního centra, Petr Roubal z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a Marek Waic z Fakulty tělesné výchovy Univerzity Karlovy. Moderoval publicista a spoluautor pořadu Vladimír Kučera.
Začněme zpříma, Sokol byl vlastenecká, národní organizace, nicméně Miroslav Tyrš byl Němec?
Kolář: Máte pravdu. Miroslav Tyrš se narodil v německé rodiněv severočeském Děčíně,ale brzy přešel do středních Čech,na Mladoboleslavsko. Tam bylo takové centrum politického češství a on se pod dojmem revolučních let 1848 přiklonil na českou stranu a své jméno Friedrich, čili Bedřich, si změnil na slovanské Miroslav.
Waic: Změnil si i příjmení, protože původně se psal čistě německy Tiersch. V průběhu svých gymnaziálních a vysokoškolských studií však dospěl od Friedricha Emannuela Tiersche až k Miroslavu Tyršovi.
Dlužno podotknout, že do českého prostředí ho přivedla rodinná tragédie. Oba jeho rodiče zemřeli na tuberkulózu, když malému Friedrichovi bylo pět let. A protože byl vychován u svých strýců, dostal se do českého prostředí ve středních Čechách a v Praze.
Do jaké míry Sokol závisel na německém turnerském hnutí?
Roubal: Vazba je tam poměrně přímá. Celá tradice toho cvičení přejímala německou tradici, která vznikla už v reakci na napoleonské války. A vznik Sokola se váže na vznik Pražského turnerského spolku, který začal být čistě nacionálně německý.
Kolář: Když byla v roce 1861 obnovena občanská práva, celý společenský život se začal rozvíjet. Spolky zakládali zpěváci (Hlahol), výtvarní umělci (Umělecká beseda), spisovatelé (Svatobor), a tak se i cvičenci rozhodli vytvořit vlastní spolek.
Předtím se chodilo cvičit do soukromých ústavů, hlavně k Janu Malypetrovi do Spálené ulice, a Češi i Němci cvičili společně. A společně se také rozhodli, že vytvoří tělocvičný spolek. Když se to připravovalo, našli si Němci mecenáše – pražskou pobočku Dresdner Bank. Ta jim slíbila, že je bude finančně podporovat, ale jako podmínku si dala, že chce podporovat jen Němce. Tak Němci založili Präger Männer Turnverein.
Češi se ocitli najednou na holičkách. Ale měli kliku, že tady byl právě bývalý Němec Miroslav Tyrš, který to velice rychle zorganizoval a během dvou měsíců na místodržitelství vymámil povolení k založení Tělocvičné jednoty pražské. K oficiálnímu založení pak došlo 16. února 1862.
Hovoří Jiří Sobotka, starosta Sokolské župy Plzeňské (přepis doplňujícího rozhovoru):
Sokol jako každý spolek si v době svého vzniku pořizoval prapory. Touha po praporu byla tak veliká, že než ho Mánes namaloval, pořídili si jednoduchý prapor s třemi pruhy, již s heslem „Tužme se!“
Význam sokolských kruhů byl obrovský. Uznávala to i rakouská policie, která psala, že neuvěřitelný rozvoj Sokola v tak krátké době je způsoben především tím, že používají výrazné prapory, pochody a provokační kroje.
Mnoho lidí si myslí, že sokolský kroj vznikl jako dobová móda. Ale to vůbec není pravda. Od začátku byl míněn jako provokační, jako něco, co na sebe mělo upozornit, a také upozornilo. Mužský sokolský kroj potom v různých obměnách, jak ho Mánes navrhl, vydržel dlouho.
Sokol byl výrazná součást pozdně obrozeneckého hnutí. Byl nějak politicky orientován, nebo byl jenom čistě národní, jak se dnes říká, nadstranický?
Waic: Byl čistě národní, a to ze dvou důvodů. Jeden byl skutečně vlastenecký. Druhý, a na to se trošku zapomíná, čistě praktický. Podle spolkového zákona, platného v Rakousku-Uhersku, nesměly spolky vyvíjet politickou činnost. Jejich stanovy schvalovalo místodržitelství a spolky musely vyvíjet jen takovou činnost, kterou měly popsánu ve stanovách. Zvláště kdyby Sokol, kterého policejní úředníci bedlivě sledovali, vyvíjel jakoukoli politickou činnost, hrozilo by mu rozpuštění.
Možná i z tohoto důvodu Tyrš vytyčil známé heslo „Sokol není pro strany, ale pro národ veškerý“ a začal budovat sokolskou organizaci jako nadstranickou. To se ještě do daleké budoucnosti ukázalo jako velice prozíravé. Koncem 19. století a za první republiky byl totiž společenský život i ostatní tělovýchovné organizace v Českých zemích a později v Československu stranictvím doslova prosyceny, zatímco Sokol si zachoval svůj nadstranický charakter. A nejdůležitější bylo, že ho skutečně jako vlastenecký a celonárodní chápala i česká veřejnost.
Přesto se Sokol podílel na formování české ideje a později minimálně na rezistenci nebo odporu proti Rakousku-Uhersku zejména v době světové války. Jak se Sokol stavěl k této situaci?
Roubal: Sokol se považoval za vůdce národa a jeho aspirace byly skutečně veliké. Známé heslo „Co Čech, to sokol“ vlastně znamenalo, že se snaží zahrnout celou národní komunitu, kterou však definoval výlučně česky.
Nadto Sokol formuloval nejen pozitivně, kdo má patřit do Sokola (do české národní komunity), ale i negativně. Od počátku má protiněmecký osten, později protiklerikální. Takže nadstranickost měla své limity a otevřené nepřátelství vůči určitým politickým proudům tam vždycky bylo.
Sokol v podstatě propojoval myšlenku politické samostatnosti českého národa, která nebyla přesně formulována. Ostatně předseda Sokola Scheiner byl později členem Maffie a jedním z prvních podporovatelů Masaryka během první světové války.
Waic: Role Sokola do vypuknutí války v takzvaném prvním odboji zase nebyla tak veliká. Znásobila se s osobností Josefa Scheinera a s jeho činností v Maffii a také činností sokolů v legiích především v Rusku.
První legionářské jednotky v Rusku byly často tvořeny ze sokolů, kteří tam učili tělocvik. A vůbec první legionářská jednotka v roce 1915, založená v Paříži, dostala příznačné jméno Nazdar. Velkou část této jednotky tvořili právě pařížští sokolové.
Kolář: Když jsme u Paříže, vrátil bych se do 19. století. Je známo, že zahraniční politiku v Rakousku‑Uhersku dělal císař, případně vláda. Ale Češi si dělali také vlastní zahraniční politiku, aspoň ideově. Ale prakticky ji realizovali sokolové. To je ten vztah s Francouzi.
Ve Francii, která prohrála válku s Pruskem, vzniká něco podobného jako u nás Sokol. Cvičí tam mládež, aby z ní byli schopní vojáci. A právě francouzští gymnasté v roce 1889 (100 let od francouzské revoluce) pořádali gymnastické závody. Pozvali na ně snad všechny gymnasty z Evropy vyjma Němců.
Přijeli i sokolové, i když museli odjet jako soukromé osoby, nikoliv jako spolek. Sokolové Francii fascinovali tím, že chodili ve svých krojích, zpívali sokolské písně a pili pivo. Pro Francouze to bylo nezvyklé a měli z nich nejdřív trošku legraci. Jenže při gymnastických závodech naše tři sokolská družstva obsadila první tři místa. A najednou všichni říkali, to jsou statní junáci, takhle má vypadat výchova mládeže k tělesné zdatnosti.
Tím se to prolomilo, začali sem jezdit francouzští gymnasté a sokolové se tak stali výkonnými činiteli české zahraniční politiky. Všechno se to později násobilo během první světové války.
Jakou roli tedy sehrál Sokol 28. října a kolem 28. října 1918?
Waic: 28. října sice vznikla Československá republika, ale postrádala dva základní mocenské nástroje státu – armádu a ochromena byla i činnost policie a četnictva. Sokolové tehdy ustavili národní stráže, které po poměrně krátké, ale velice důležité období pro první konsolidaci státu (od 28. října do 12. prosince 1918), suplovaly činnost armády a částečně policie a četnictva. Stráže zajistily sklady potravin, střežily železnice, banky.
Kolář: Období prvního necelého roku samostatného Československa ukázalo i omezenost schopnosti sokolů bojovat. Nepovedlo se jim obsadit pohraniční území obývaná Němci a ani ve válce s Maďarskem nebyli nijak úspěšní. Nebýt návratu legionářů nejprve z Itálie a pak i z Francie a Ruska, sokolové by všechny války prohráli, protože to zase nějak příliš zdatní vojáci nebyli.
Jestli tomu dobře rozumím, v zásadě to tady byla jediná organizovaná a fyzicky schopná složka, takže sokolové vlastně logicky museli nastoupit do role paramilitární skupiny?
Roubal: Sokolové byli velmi důležitý stabilizační faktor v období počátečního chaosu a také během sociálních neklidů. Pozdější komunistická historiografie také sokolům vyčítala jejich roli speciálně v letech 1919 a 1920, kdy působili při potlačování stávek. To ostatně opět ukazuje na to, že tam byly určité limity nadstranickosti.
Samozřejmě že Sokol plnil určité zájmy, snažil se udržet pořádek ve státě. Byla tady radikální levice, která chtěla využít vznik republiky k přetvoření společenského řádu. A sokolové naopak velmi aktivně vystupovali za zachování demokratického nebo buržoazního charakteru státu.
Stále mluvíme o nadstranickosti Sokola. Nicméně vedle Sokola paralelně vznikaly i jiné tělovýchovné organizace. Byl tady katolický Orel, který měl velmi blízko k lidové straně, pak tady byla DTJ, Dělnická tělovýchovná jednota, která měla blízko k sociální demokracii. Komunisti si potom založili Federaci dělnických tělovýchovných jednot (FDTJ).
Dokázal si Sokol zachovat svou nadstranickost, když vedle něj byly tělovýchovné organizace, které byly jasně stranické?
Waic: Organizace jako Svaz dělnických tělocvičných jednot a Orel vznikly jako stranické, kdežto Sokol měl za sebou dlouhou tradici nadstranickosti. Je zásluhou druhé generace vedení Sokola, Josefa Scheinera a Jindřicha Vaníčka, že si uvědomili, že to je to nejdůležitější, nejcennější, co je potřeba pro Sokol zachovat. Sokol si tak zachoval renomé u československé veřejnosti, které ostatní tělovýchovné organizace neměly a ani mít nemohly.
Kolář: Sokol měl určité politické zaštítění. Byla tady známá skupina Hradu, kterou si průběžně vytvářel prezident Masaryk mezi různými stranami. A tak, jak se mu dařilo získávat lidi různých stran, se mu podařilo získat i sokolskou organizaci. Bylo to i tím, že k ní měl sám blízko. Masarykovské ideje víceméně odpovídaly tomu, co Sokol do té doby hlásil – asketismus, kultura těla i duše a tak dále. Sokol se tím pádem stával masovou oporou politiky Hradu (Sokol měl v roce 1920 200 tisíc členů, v roce 1938 skoro milion). Ale neřekl bych, že byl promasarykovský, ale že byl neustále prohradní.
Být v Sokole byla tenkrát společenská móda dokonce i mezi politiky. Řada premiérů se honosila tím, že jsou sokolové.
Waic: Když mluvíme o stranictví a Československé obci sokolské (ČOS), nejvíce byli v Sokole zastoupeni národní socialisté ve městech a na vesnici agrárníci.
Kolář: Navíc premiér Malypetr byl vnukem někdejšího Jana Malypetra, který učil tělocvik Tyrše.
Roubal: Určitě patřilo k dobrému tónu být sokolem. Navíc to bylo užitečné z hlediska kontaktů, ale i z hlediska toho, že sokolové měli aspoň v počátku první republiky privilegovaný přístup do státní správy podobně jako legionáři. A když se podíváte na československé prezidenty, s výjimkou Husáka a Novotného, byli všichni členy Sokola.
Říkal jste, že sokolů byl v roce 1938 skoro milion. Jakou roli to hrálo v době československo‑německé krize, která tedy skončila Mnichovem?
Kolář: Zřejmě narážíte na slavný X. sokolský slet v roce 1938, na skladbu Františka Pecháčka Přísaha republice.
Bylo to neobyčejně důležité, protože všechny kroky německé menšiny u nás vedly k rozhárání poměrů uvnitř Československa, k tomu, aby se Hitlerovi dala nějaká příčina k zásahu. Najednou přichází květnová mobilizace, o měsíc později X. všesokolský slet. Němci si rázem uvědomují, že je to mohutná síla a že asi nebudou moci do Československa vpadnout jen tak.
Roubal: Byla to velmi důležitá zpráva dovnitř společnosti, protože ambice Sokola reprezentovat celý národ se v podstatě uskutečnila. Byla tam shoda na tom, že jde o vyjádření národní vůle. A to se vlastně už nikdy předtím a nikdy potom nezopakovalo.
Jenomže pak přišel Mnichov a kocovina druhé republiky, o které dost neradi mluvíme, když se mluví o naší historii, nicméně nemůžeme těch několik měsíců vymazat. Během nich se Sokol jaksi nevymkl ze všeobecné deprese a některých ponižujících rozhodnutí například vůči Židům?
Waic: Ústředí se zase až tak nevymklo, ale v některých sokolských jednotách (většina jich rozhodně nebyla) se objevily antisemitské hlasy, hlasy malověrnosti a podobně. Vévodil tomu Sokol Polná, který má v antisemitismu určitou tradici, který volal po tom, aby byli Židé vyloučeni ze sokolských jednot.
Takovéto volání nebylo asi ojedinělé, protože na to reagoval výbor ČOS, který přijal poměrně šalamounské rozhodnutí. Obecně do společnosti doporučil, že se každý má vrátit do té vlasti, k jejíž národnosti se přihlásil při sčítání lidu v roce 1930. Šlo o útok proti německy mluvícím Židům, kterým bylo nepřímo řečeno, že se mají vrátit do Německa. Bylo to trošku cynické, protože v té době už se vědělo, co by se asi s nimi v Německu stalo.
Rozhodnutí výboru ČOS ale zase nemohlo diktovat žádnou politiku druhé republiky, nemělo to žádné praktické konsekvence. Ale trošku skvrna na „neposkvrněném“ štítu Sokola to je.
Jestliže v roce 1938 vyjádřili vůli národa, o rok později ji vyjádřili taky.
Roubal: U tohoto typu organizace by člověk antisemitismus přímo předpokládal. Když se podíváte na ideologii, kterou hnutí ztělesňuje ve svých cvičeních, je to vše postaveno na organicistní metafoře národa – cvičením se vytváří symbolické tělo národa. To vede k tomu, že se snaží z „těla národa“ vylučovat všechny prvky, které tam jakoby nepatří. Je to princip krve oproti principu mechanické soudržnosti.
Takže u Sokola je právě zajímavé, že k antisemitismu má poměrně daleko. Když se podíváte na dějiny turnerského hnutí v Rakousku, Židé měli zákaz být jeho členy už před první světovou válkou.
Waic: Je samozřejmě otázka, kolik Židů v sokolských jednotách bylo. My to nevíme, protože deklarovaná nadstranickost diktovala vedení Sokola, aby nesledoval ani stranickou, ani náboženskou příslušnost. Bez těchto dokumentů neumíme říct, jestli tam Židů bylo více, nebo méně.
Pokud by jich tam bylo méně, nebyl by to tak bolestný problém jako třeba v turnerských jednotách, ve kterých Židé tvořili třetinu až polovinu členstva. Liberální němečtí Židé se totiž cítili jako Němci, a proto v 60. a 70. letech 19. století masově vstupovali do turnerských jednot nebo je dokonce zakládali.
Jak se sokolové cítili ve druhé republice? Vedle přízrak Německa, jejich hrdost, kterou demonstrovali před rokem na sletu, byla ponížena. Připravovali se na případnou okupaci země? Počítali s takovou možností?
Waic: To z dokumentů nevyplývá. Určitě to pociťovali bolestně, ale možná ne tak bolestně jako zbytek české společnosti, protože od Tyrše měli předepsáno, že malověrnost se k sokolské myšlence nehodí.
Řada odbojářů byla sokolové. Bylo to cílené, nebo se to tak sešlo, protože bylo v Sokole milion lidí?
Kolář: Sokolové vytvářeli vlastní odbojové organizace. Později se však ukázalo, že většina z nich byla prolezlá konfidenty gestapa a že se gestapo dostávalo přes sokolské jednoty do dalších odbojových organizací, které nazýváme jako občanské nebo demokratické.
Druhá záležitost je, že pojímat každého odbojáře, který byl členem Sokola (třeba Gabčík a Kubiš byli členové Sokola), jako sokolského odbojáře je dost složité. Záleží na stanovisku historika, jak se na to dívá.
A co se týká statistik, sami sokolové přiznávají, že během druhé světové války bylo popraveno nebo zahynulo v koncentračních táborech 3.500 sokolů, což není tak obrovské číslo.
Ale například v heydrichiádě byly klíčové postavy domácího odboje sokolové. Konkrétně neprávem zapomínaný Zelenka-Hajský, jedna z největších postav našeho odbojového hnutí, byl vyznáním Sokol.
Roubal: V tom počtu obětí je zahrnuta sokolská elita včetně starosty Sokola, takže ztráty Sokola za války byly významné. Protektorátní režim měl vlastní kampaň proti Sokolu, přímo útočil na Sokol jako na organizaci. Nejen na lidi, kteří byli náhodou v Sokole.
Co se kolaborace týče, zvláštní případ je kolem skupiny Jindra. Vedl ji sokol Vaněk, který byl velmi aktivní kolem heydrichiády, pak začal spolupracovat s gestapem a později byl velmi aktivní také v komunistickém režimu. Takže ty osudy jsou poměrně složité.
Waic: Nesmíme si to představovat tak, že byl Sokol prolezlý konfidenty. První vlna sokolského odboje, kterou vedl Augustin Pechlát, trpěla určitou naivitou. Byla organizována podle sokolské organizace, to znamená od ústředí přes župy až po jednoty. Pro gestapo, které už mělo zkušenosti z jiných okupovaných zemí, nebyl problém takovou síť infikovat, odhalit a zlikvidovat.
Teprve později se vytvářely menší sokolské skupiny, které už na sobě nezávisely. To i je případ skupiny Jindra, i když role Vaňka je zcela specifická. Takovéto skupiny přežily déle, ale podobně jako celý český odboj i sokolský odboj v letech 1943 a 1944 přestal existovat.
Ale je pravda, že když nacisté okupovali českou část republiky, vedli cílený úder proti sokolské organizaci. Sokolové patřili mezi ty, kteří byli zadržováni a zatýkáni v první vlně?
Waic: Němci totiž vytvářeli jakousi sportovní politiku. Dokonce existovalo říšské nařízení, které rozlišovalo mezi relativně nepolitickými a nezávadnými organizacemi, jako byly sportovní svazy, Klub českých turistů. A mezi vlasteneckými nebo nacionálními organizacemi, proti kterým se mělo postupovat.
A Sokol (ale i Orel, i když tam jsou trošku jiné důvody, protože ke katolicismu nacisté neměli zrovna dobrý vztah) byl první na mušce nacistického teroru. A to právě proto, že byl znám jako vlastenecká a protiněmecká organizace. Takže ono to bohužel logiku má.
Když skončila válka, jak sokolové vnímali vznik republiky a poněkud jinak rozdané karty v politickém boji?
Roubal: Došlo k velmi zajímavému posunu na obou stranách – tedy Sokol versus nová, vůdčí úloha komunistické strany v mezidobí před únorem. Sokol zrušil zákaz pro vstup jednak lidovcům, tak komunistům. Sokol se jakoby otvírá, participuje na pokusu o sjednocení tělovýchovy, protože doufá, že se stane tím jádrem.
Na druhé straně vidíme také obrat v politice komunistické strany. Po skončení druhé světové války neobnovuje svůj vlastní tělocvičný svaz a místo toho doporučuje svým členům vstoupit do Sokola. (Gottwald se stává členem malostranského Sokola.)
komunisté doporučovali svým členům vstupovat prakticky všude. Měli to opravdu dobře promyšlené.
Waic: Sokol je speciální případ. Gottwald, který na sklonku první světové války zahájil svou politickou kariéru jako funkcionář Svazu DTJ, si dobře uvědomoval, že Sokol by mohl sehrát brannou úlohu v připravovaném mocenském střetnutí.
Ten precedens z roku 1918 tady byl. Sokol měl víc jak milion členů (včetně dorostu a žactva) a bylo možné, že by se mohl branně postavit na obranu demokracie koneckonců proti komunistům. Gottwald si však dobře uvědomil, že nemůže zaútočit přímo proti Sokolu. Sokol byl víc jak milionovou organizací, měl výrazný podíl na druhém odboji a u československé veřejnosti ohromné renomé. Proto se komunisté pokusili Sokol pacifikovat zevnitř tím, že rozmělní jeho ideologické zaměření, i tím, že tam budou vstupovat.
Příliš se jim to do února 1948 nepodařilo. Ale ukázal se tím také lesk a bída sokolské nadstranickosti. Nadstranickost svazovala sokolům ruce. Sokol se nikdy nevyjadřoval k politickým otázkám, nezkoumal politickou příslušnost svých členů, takže v podstatě ani nezaujímal postoje k politickému dění od osvobození až do února 1948.
Kolář: Hovoříme o komunistech, ale na druhé straně sami sokolové se už před druhou světovou válkou snažili hrát roli ústřední organizace v československé tělovýchově. A naplňovat to začali právě po osvobození v roce 1945.
V květnu 1945 byl založen Československý národní výbor tělovýchovný, který měl připravovat sjednocení tělovýchovy v podstatě na komunistických zásadách. Měla to být ústřední organizace, která bude velet všem ostatním. V čele výboru stanul starosta Sokola Antonín Hřebík.
Postavil se proti tomu Orel a fotbalový svaz. Se sjednocením v poválečné sjednocovací náladě souhlasit museli, nicméně přišli s tím, že to bude na federativním základě, kdy bude každá organizace samostatná. Vše to měla zaštiťovat jedna demokraticky zvolená instituce, která by zajišťovala vztah mezi sportovními subjekty, vládou, společností a tak dále. Tak byl ustaven Československý tělovýchovný svaz. A kdo nestojí v čele? Zase Antonín Hřebík.
Když je pak po únoru 1948 sjednocena tělovýchova, komunisté využívají renomé sokolské organizace a pojmenovávají to Československá obec sokolská. V té chvíli sokolové v podstatě naplňují svůj cíl a stávají se ústřední organizací československé tělovýchovy a sportu. Přijímají to 30. března 1948. A teprve až v dalších měsících se to rozvíjí úplně jinak.
Waic: Souhlasím s tím, že v období 1945 až 1947 vedení ČOS chápalo sjednocení do sokolské organizace jako přirozený vývoj, jako něco, co tak má být.
Ale nemůžu souhlasit s tím, že po únoru to chápou jako naplnění svých tužeb. Jmenovaný starosta Hřebík byl národní socialista, dokonce předseda branně bezpečnostního výboru sněmovny, a náčelnice Sokola Marie Provazníková byla zarytá antikomunistka. Ti už dobře věděli, odkud vítr vane, a určitě sjednocení po únoru 1948 do Sokola neuvítali.
Část vedení Sokola to možná uvítala, ale vedení jako celek rozhodně ne. A myslím, že to nepřivítala ani většina členské základny, což ukázala protikomunistická demonstrace na XI. všesokolském sletu po únoru 1948.
Václav Černý ve svých vzpomínkách píše: „Co by se stalo, kdyby na náměstí pode mnou čelo kterékoli župy zahnulo náhle přes most a zamířilo rovnou k Hradu? Kdo mohl zabránit tisícům a desetitisícům mužů obsadit sídlo československých prezidentů a jednat po svém?“ Proč to sokolové neudělali?
Waic: Kdo tomu mohl zabránit? Četa Sboru národní bezpečnosti s několika kulomety. Přesně tyto čety ozbrojené kulomety a připravené takto zasáhnout asistovaly na XI. sletu.
Roubal: Samá podstata sletů je jakoby symbolická hra. Ukazuje sílu hnutí, ale funguje to jenom, pokud tomu diváci chtějí věřit.
Tohle byl bezbranný dav, který nemohl nic zásadního rozhodnout. A i kdyby se mu nakonec nějakou náhodou podařilo obsadit Pražský hrad, jediné, čeho by tím dosáhl, by byla nějaká konfrontace, řecký model občanské války nebo něco podobného.
Sokol prostě nevyjadřoval vůli celého národa odmítnout nastupující režim. Byly tady velmi silné složky, které režim podporovaly. A byly dokonce i uvnitř Sokola, což zároveň vysvětluje, proč se velká část sokolského hnutí účastnila sjednocovacích procesů.
Ale přesto sokolové a studenti byli jediní, kteří se nějak veřejně vyjádřili proti komunistickému převzetí moci?
Waic: Především sletový průvod po XI. sletu se stal zdaleka největší demonstrací proti nastupujícímu komunistickému režimu, a to až do konce 80. let. Přitom to byla demonstrace zcela pokojná a kultivovaná, která by při s nějakým brutálním zásahem nemohla obstát.
Roubal: Byl to velmi působivý protest. Když sokolové procházeli kolem tribuny nově ustaveného prezidenta Gottwalda, který byl prezidentem pár dní, otáčeli se na druhou stranu, případně skandovali hesla „Ať žije prezident Beneš!“. Byla to hozená rukavice režimu a znamenalo to velkou osobní odvahu těch lidí. Také, co se činovníků týče, si to spousta z nich velmi tvrdě odskákala.
Sokol a 50. léta. To také není zrovna veselá kapitola. Přestože tady fungovala sjednocená tělovýchova, přestože se jednoty jmenovaly na venkově Sokol, přestože mnoho tvůrců sletových skladeb pracovalo na spartakiádách, řada jiných sokolů byla perzekuována, zavírána.
Roubal: A taky spousta sokolů přestala cvičit. Sami komunisté si na to stěžovali. Je tam úpadek skoro půl milionu aktivních členů včetně sportovců.
Komunistům se podařilo eliminovat aktivní odpor Sokola. Podařilo se jim získat kolaboraci z určitých částí vedení, speciálně starosty Truhláře. Bylo tam období do roku 1952, kdy byla celá tělovýchova sjednocena pod Sokolem. Na druhou stranu komunisti šli po vedení jak ČOS, tak po vedení žup, které se explicitně postavily za projevy během sletu. Spousta z těchto lidí skončila na velmi dlouhá období v komunistických lágrech.
Existoval nějaký specificky sokolský protikomunistický odboj?
Waic: Perzekuce Sokola, která přišla po XI. sletu a pohřbu Edvarda Beneše, byla cílena na očištění funkcionářského sboru ČOS a sokolských jednot. Navíc někdy byl ten člověk třeba národní socialista a ještě k tomu sokol, takže ztratil třeba zaměstnání nebo skončil v base. Ale těžko říct, jestli primárním důvodem bylo to, že byl sokol nebo národní socialista.
Jinak bych spíš mluvil o sokolech jako o obětech. Sokolové se jako jednotlivci stavěli na odpor a nějakým způsobem se zapojovali do třetího odboje, ale o nějakém organizovaném sokolském třetím odboji proti komunismu těžko může být řeč.
Kolář: Třeba skauti si vytvářeli svoje organizace, i když už byl Skaut zakázán. Ale pokud vím, sokolové tak nikdy nečinili.
Jak si vysvětlujete, že sokolové, kteří pracovali na skladbách na slety, začali dělat spartakiádní skladby?
Roubal: Je otázka, jestli spartakiádybyly primárně iniciativa politbyra. Jak ukazují archivní materiály, velkou roli tam hráli bývalí sokolští činovníci, kteří chtěli uskutečnit další slet za nových podmínek, ale samozřejmě s novým názvem. Je tam vidět jakoby lobbing lidí, kteří přežili v těch sportovních strukturách.
Ale navazovalo to jednoznačně na maninskou spartakiádu z roku 1921, která byla vlastně stavěna proti sokolským sletům.
Roubal: Ano, ale je to v podstatě jenom název. V roce 1955 spartakiáda vypadá ještě poměrně jinak než slety. Ale postupně, jak jde jedna spartakiáda za druhou, znovu se začíná víc a víc podobat sletům a čím dál víc se explicitně hlásí k tradici sokolských sletů.
Je důležité říct, že komunistický režim neměl se sokolskou tradicí zásadní problém: Tyrš pro ně byl vždycky velký hrdina. Hlásili se k tradici sletů. Mnoho základních Tyršových myšlenek rezonovalo s komunistickou představou tělovýchovy – branný aspekt cvičení, všestrannost, lidovost, aby se toho mohly účastnit masy. Takže ne golf nebo tenis. Sokol se vymezoval proti soutěžnímu sportu, což znovu rezonovalo s komunistickou představou tělovýchovy – komunistický režim vnímal soutěžní sport a trh jako svým způsobem podobný.
Podobný je také důraz na kolektivnost a ideovost: Tyrš říkal, necvičíme jen tak, abychom si zacvičili, ale jde o to, vyjádřit určitou myšlenku. Obdobně ke sportu přistupoval komunismus – sport není zábava, je to jiná forma práce.
Waic: Spartakiády se nehlásily jen k odkazu sokolských sletů, ale také ke spartakiádám Sovětského svazu, což paradoxně byly sportovní soutěže. A také se samozřejmě hlásily k maninské spartakiádě, což byl ovšem obskurní podnik, který se se sokolskými slety nedá srovnávat.
Uvažování komunistického vedení bylo asi takové – proč nevyužít znalosti sokolů, co se týče tvorby masových vystoupení, a dát tomu komunistickou ideologii.
Roubal: Pak je tam další věc. Představte si, jste řadový činovník, nastoupil komunismus, samozřejmě ho nevítáte, ale chcete, aby se cvičilo. Tak pokračujete v sokolské jednotě a režim za to, že vás nechá cvičit, po vás taky něco chce. A vy se přizpůsobíte. Sám v sobě si vytvoříte vlastní zdůvodnění, proč jet do Prahy cvičit spartakiádu, což byla explicitní komunistická propaganda.
Vím to z rozhovorů s těmi lidmi. Oni byli schopni tohle uzávorkovat. Prostě nevnímali komunistickou propagandu a chápali to jako další účast na sletu, kde jsou nějaké rušivé prvky. Proto když se podíváte na lidi, kteří spartakiády vytvářeli a kteří tam cvičili, je kontinuita se Sokolem takřka stoprocentní.
Přišel rok 1989 a Sokol se znovu obnovil, přestože vlastně nikdy formálně nezanikl. Mělo to pro něj nějaký velký význam, nebo to byla jenom formální záležitost?
Kolář: Staří sokolové,kteří si pamatovali ještě slavné obdobípřed rokem 1948,to přijali s velkým nadšením. To generační rozvrstvení ale už bylo úplně někde jinde a tělocvik také dospěl do jiné fáze, než byl v roce 1948. Proto obnova Sokola znamenala pro Sokol určitou krizi.
Chvíli pak trvalo, než se z této krize Sokol vymanil a znovu přitáhl mládež k sobě. Nejdříve, protože se Sokolu vrátily některé sokolovny a cvičiště, Sokol podmiňoval využívání těchto prostor členstvím v Sokole. To byl jeden ze způsobů, jak přitahovali mládež.
V polovině 90. let se ale nakonec ukázalo daleko účinnější, když se Sokol zaměřil na moderní sporty, které teprve hledaly organizační umístění, ať už to je florbal, korfbal, rokenrol a spousta dalších sportů, ke kterým měl kdysi Sokol velké výhrady.
Asi před třemi lety za mnou byl na návštěvě kamaráda ze Slovinska. (Sokol tam má kupodivu velice pevnou tradici už z roku 1863 a daleko výraznější postavení ve společnosti než u nás.) On projevil přání podívat se na sokolovnu Sokola Pražského a byl překvapen, já ještě více, že všechny tělocvičny byly plné mladých lidí.
Takže myslím, že se Sokol nakonec snad vrátí k postavení, které měl po druhé světové válce.
(redakčně kráceno)