O svatbě Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny

Autorkou textu Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny 1. 9. 1310 je PhDr. Klára Benešovská, CSc.

Svatba princezny Elišky Přemyslovny s Janem, jediným synem římského krále Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské, se konala ve Špýru dne 1. září 1310. Předcházela jí však složitá diplomatická jednání a pro Elišku těžké chvíle. Po smrti Rudolfa Habsburského, zv. Kaše, r. 1307, byl na český trůn dosazen Jindřich Korutanský, manžel její starší sestry Anny.

Nespokojenost s jeho vládou se projevila záhy, zklamána byla i Eliška. Již v létě 1309 zahájil u římského krále zbraslavský opat Konrád se souhlasem Elišky jednání o možném sňatku s jeho dědicem, za vydatné podpory arcibiskupa mohučského Petra z Aspeltu, od r. 1295 lékaře a kaplana, poté kancléře Václava II. (arcibiskupem od1306).

Před vánocemi 1309 se vydal ke králi do Porýní další cisterciácký opat z Čech, Heidenreich ze Sedlce, aby připravil jednání se zástupci české šlechty. K tomu došlo v lednu 1310 v Norimberku. Následovaly další diplomatické mise z jedné i druhé strany, útěk princezny z Prahy před chystaným nedobrovolným sňatkem s Jindřichem Korutanským, nastrčeným durynsko-míšeňským šlechticem, a konečně její slavnostní odjezd ke dvoru římského krále, kde byla již netrpělivě očekávána.

Eliška byla vypravena z Prahy 14. 8. 1310, na výbavu jí půjčili 1000 hřiven „u kupců, měšťanů a spolehlivých věřitelů“, k její výbavě přispěl biskup Jan z Dražic nádherným běloušem a dvěma pozlacenými poháry. Sama si ovšem připravila bohaté svatební roucho. K setkání došlo v klášteře johanitů v Heinbachu dvě míle od Špýru, kde byla představena římskému králi – Janovu otci a kde také sklidila obdiv za bohatou výbavu a pochvalu za sličnost a nádherný šat, vyšívaný zlatem.

Nejpodrobnější a nejbarvitější reportáž o průběhu svatby nám zanechal očitý svědek, Petr Žitavský, mnich a posléze opat cisterciáckého kláštera ze Zbraslavi u Prahy, ve své kronice. Jeho detailní popisy a zachycení celé atmosféry se všemi barvami, zvuky a vůněmi by těžko překonal i současný zkušený žurnalista.

Den před vlastní svatbou, v pondělí 31. srpna 1310, na den sv. Felixe a Adaucta (Šťastného a Zbožného) se odebral celý dvůr i s nevěstou do Špýru. Tam římský král, sedě na trůnu v západní síni před hlavním vstupem do dómu, předal vládu nad českým královstvím synu Janovi, poté následovala velká oslava a navečer pak spojil ruce snoubenců za přítomnosti rodičů, dvora a mnoha hostů kolínský arcibiskup Jindřich z Virneburku v královském paláci.

Hlavním svatebním dnem bylo úterý, 1. září, kdy Princezna tentokrát musela odložit svůj drahocenný zlacený šat a k velkému podivu Petra Žitavského byla královnou matkou a jejími dámami přivedena k obřadu v zcela jednoduchém nezdobeném rouchu a s vlasy rozpuštěnými po ramenou – dle „francouzské módy“ (Janova matka Markéta a babička Beatrix Brabantská byly vychovány na pařížském dvoře). Následná hostina u připravených stolů před severním průčelím dómu byla příležitostí k přehlídce obsluhujících dvořanů a rytířů za doprovodu hudby, nejrůznějších kratochvílí včetně turnajového klání, což pokračovalo po celý týden.

Ze Špýru se pak vypravili společně všichni do říšského města Kolmaru, kde se po týdnu rozloučili. Jan a Eliška v doprovodu opatů a české družiny pokračovali přes Norimberk ku Praze, zatímco král s královnou a říšským vojskem se odebrali do Itálie k císařské korunovaci. Díky Petrovi Žitavskému víme, že loučení bylo těžké a smutné, jakoby v předtuše tragického konce obou Janových rodičů při italské výpravě.

Sňatkem Jana a Elišky se otevřela nová kapitola jak Českého království (v té době ekonomicky nejsilnějšího státu ve střední Evropě díky bohatým nalezištím stříbra v Kutné Hoře), tak lucemburské dynastie, a rovněž Říše římské, na jejíž trůn usedli během 14. a počátku 15. století postupně tři potomci Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského.

Vydáno pod