Tento rok si připomínáme 390 let od porážky stavovských vojsk na Bílé hoře. Tato událost měla zásadní vliv na vývoj dějin nejen v českých zemích, ale také na naši historickou paměť. Z Bílé hory se stal především v 19. a 20. století mýtus, který dlouho definoval úděl českého národa. Bílá hora se stala naší Golgotou a debakl stavovských armád obětí v křesťanském smyslu slova. Turbulentní 20. století však přineslo tolik historických i politických zvratů, že se z velké šarvátky na Bílé hoře stalo spíše už jen téma pro historiky, než pro politickou propagandu.
Šarvátka na Bílé hoře
O bitvě na Bílé hoře hovořili v Historii.cs ze 4. listopadu historik Zdeněk Hojda z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Jiří Mikulec z Historického ústavu Akademie věd ČR a vojenský historik Petr Klučina. Moderovala historička Marie Koldinská.
Měli bychom začít obecnějším tématem než bitvou samotnou, a sice citací z Járy Cimrmana, který konstatuje, že nejslavnějšími prohrami českých dějin jsou Moravské pole, Lipany a Bílá hora. Proč se k tomuto trojhvězdí prohraných bitev tolik vztahujeme, že si ho dodnes připomínáme?
Hojda: Rozšířené mínění, že své porážky si připomínají jenom Češi, úplně neodpovídá skutečnosti. I jiné národy mají své slavné prohry. V této souvislosti bývá připomínané srbské Kosovo pole, uherský Moháč a tak dále. Čili je to trochu obecnější, není to jen nějaký český masochismus. Jde o sklon projektovat sebe, svůj národ jako mučedníka a vytvářet mučednický mýtus v původním křesťanském smyslu. To znamená, národ se vydává, obětuje, aby přes porážky dospěl k něčemu vyššímu.
Historie.cs - Šarvátka na Bílé hoře (zdroj: ČT24)
Mikulec: Neexistuje jedna historická paměť, každá doba má svou. Když se podíváme do historických pamětí minulosti, tak v 19. a 20. století jsou tam kromě slavných porážek také slavná vítězství. To je celá ta husitská tradice v 19. a 20. století.
Byla jmenována bitva u Lipan. Je to porážka, nebo vítězství? Byla to vlastně bitva občanské války, kde bylo poraženo radikální husitské křídlo. Ale současně tam Češi také vítězí. A toto by se též dalo položit na otázku Bílé hory, protože i tam částečně zvítězila, byť jen malá, část české stavovské společnosti.
Hojda: Bílá hora byla po celé 17. a většinu 18. století v české katolické společnosti vnímána jako vítězství.
Pořád říkáme bitva, ale nebylo by přesnější používat dobový výraz velká šarvátka, který bývá často připomínán?
Klučina: To je těžko uchopitelná záležitost. Bitva má z terminologického hlediska jakousi definici, a do té se bitva na Bílé hoře jako taková vejde. Byly zde hlavní síly protivníků, byla zde určitá vůle rozhodnout situaci bojem. To, že jedna strana nebojovala dosti statečně, není důvod, proč bychom měli Bílou horu vyřadit z kategorie bitev a přeřadit ji do kategorie šarvátek. Řada těch šarvátek totiž skutečně probíhala s nezvyklou silou, s ohromnými ztrátami a za hrdinství obou stran.
Ostatně co je bitva a co ne, je otázka velice ošidná, protože pokud bychom neoznačili bitvu na Bílé hoře za bitvu, tak proč říkáme bitva bitvě u Sudoměře?
Hovoří historik Pavel Bělina (přepis doplňujícího rozhovoru):
8. listopadu 1620 došlo na Bílé hoře ke známému střetnutí. Byl to důsledek zhoršené strategické situace, ve které se ocitlo české stavovské povstání v průběhu roku 1620.
Podle pozdějších odhadů měla stavovská armáda 16.000 až 21.000 mužů, kdežto jejich protivníci mezi 20.000 a 26.000. Podstatné ovšem bylo to, že stavovské armáděse zdálo její postavení natolik výhodné a neotřesitelné, že s útokem katolických vojsk vůbec nepočítala.
Nedá se říci, jak se tvrdilo v pozdějším období, že by velitelé stavovské armády nebyli lidé na svém místě. Byli to lidé bezpochyby osobně stateční, do jisté míry talentovaní. Jejich největší slabinou však byla vzájemná rivalita mezi formálním vrchním velitelem Kristiánem starším z Anhaltu a jeho nejbližšími podřízenými, knížetem Hohenlohem a hrabětem Thurnem. Jediné, v čem se shodovali, byl právě ten mylný předpoklad, že protivník na jejich postavení nezaútočí.
Zajímavé je, že katoličtí vojevůdci, byť to byli velice schopní vojáci (jak hrabě Buquoy, tak hrabě Tilly), málem tento předpoklad potvrdili. Do bitvy se jim za dané situace vůbec nechtělo. Pokyn k útočnému postupu tak nakonec nevydal vojevůdce, ale státník. Byl to bavorský vévoda Maximilán, který měl s ohledem na svoje postavení rozhodující slovo v katolickém hlavním stanu.
Klučina: Ta bitva nemusela vůbec proběhnout. Kdybychom se drželi vojenské teorie, co by měl vojevůdce v daném případě dělat, spíše by císařští legisté nezaútočili a odtáhli do zimních kvartýrů, české vojsko by nějak přečkalo zimu a na jaře by opět vypukla válka. Patrně za stejných podmínek, za stejně zdevastované státní kasy, za stejných problémů s placením žoldu.
Ta bitva byla z vojenského hlediska jakoby zbytečná. Vojsko mělo v zádech velké, dobře opevněné město, a kdyby se do toho města stáhlo, vůbec k bitvě nemuselo dojít a nepřítel by těžko Prahu obléhal.
Bitva jako taková přinesla vítězství zastaralé taktiky nad taktikou novou, nizozemskou (při nizozemském způsobu jsou vojáci složeni do plnopluků po 500 mužích a tvoří obdélník, vně mušketýři, uvnitř pikéři). I když i to je svým způsobem mýtus, protože i španělská taktika tercií (dutý čtverec o třech tisících mužích, vně mušketýři, uvnitř pikéři) se vyvíjela a už nevypadala tak jako na dobových kresbách.
Pozdější slavný filozof René Descartes bojoval na katolické straně na Bílé hoře. Je to pravda? Dá se jednoznačně zjistit, jestli je to tradovaná záležitost, nebo jestli se to opravdu stalo?
Hojda: Samozřejmě to neřeknu autoritativně, zda tam byl, či nebyl. Osobně tomu nevěřím, ale bohužel prameny nestačí…
Klučina: S bitvou na Bílé hoře je spojena spousta věcí, které nejsou zcela vysvětleny. Obecně se předpokládá, že na straně císařských vojsk bojovali kozáci, lisovčíci. Ale lisovčíci kozáci nebyli. To byl litevsko-polský dobrovolnický sbor, který vznikl daleko dříve. A to, jestli v něm byli nějací kozáci, je jiná záležitost. Podle polských pramenů to dokonce vypadá, že jich bylo daleko méně, než běžně udáváme ve svých pracích. A dalších záležitostí, které by ještě bylo možno osvětlit a doplnit je kolem Bílé hory strašná spousta.
Hojda: Co je mnohem podstatnější, než jestli tam byl Descartes, je úloha karmelitána Dominika á Jesu Maria, což je velmi intenzivně diskutováno v historické literatuře, zejména po vydání knihy francouzského historika Oliviera Chalina. Ten Dominikovi připsal nejen roli jakéhosi vojenského kaplana – onoho člověka, který nese na svých prsou strakonický obrázek Klanění Jezulátku, čímž, jak praví katolická legenda, strhne katolické vojsko k lepší bojové morálce. U Chalina se Dominik objevuje rovněž jako stratég, který se účastní přímo plánování bitvy a který hraje téměř stejně důležitou roli jako hlavní vůdci katolické armády.
Co vlastně víme o způsobu uvažování obyčejného vojáka 16. a 17. století? O jeho motivacích k tomu bojovat, být statečný? Vedla ho jen vidina kořisti, nebo tam mohlo hrát roli i něco takového, o čem mluvil doktor Hojda v souvislosti s Dominikem á Jesu Maria?
Klučina: Rozhodně to nebyla čistě záležitost žoldu a materiálního přístupu – dostanu zaplaceno, bojuji, nedostanu zaplaceno, nebojuji. Nepodceňoval bych konfesní záležitosti, podnícení víry, že bojuji na správné straně a za správnou věc. A proto bych nepodceňoval ani případnou úlohu zmiňovaného dominikánského pátera.
Na druhé straně bych neviděl v neplacení žoldu ani důvod, proč stavovské vojsko nebojovalo tak hrdinně. I v předchozích válkách (uherské války, války s Turky) řada pluků nedostávala žold půl, tři čtvrtě roku, ale přesto vojenské úlohy plnily. Když totiž nabízíte takovouto pracovní sílu, nemůžete si dovolit zahodit svou pověst a připravit se tím o další možný kontrakt.
To znamená určitá vůle vyhrát nebo být tam určitě byla. Samozřejmě nemůžeme předpokládat, že ti lidé šli do toho s vidinou, že budou ožebračeni, nedostanou žold a neseženou žádnou kořist. Materiální hledisko tam bylo, ale nepovažoval bych ho a priori za hlavní.
Jak to bylo s posledními Moravany, údajně bojujícími a padnoucími do posledního muže u zdi obory?
Mikulec: To je mýtus, který jako každý mýtus kombinujeurčitou historickou pověsts realitou. Pluk,který byl najat moravskými stavy,reálně existoval a u obory reálně bojoval. Jeho velitel Jindřich Schlickbyl vzdáleným příbuzným popravenéhoJáchyma Ondřeje Schlicka. Tím však asi končí historická realita mýtu.
Mýtus mluví o tom,že se jednalo o Moravany.Ve skutečnosti to byli to žoldnéři,nepochybně tam také mohli být Moravané, ale předpokládáme, že to byli hlavně němečtí žoldnéři. Neodpovídá také padnutí do posledního muže.
Hovoří historik Pavel Bělina (přepis doplňujícího rozhovoru):
Určité záblesky vojenského chování jsme na stavovské straně zaznamenali jen ojediněle: Je to známý protiútok jízdních arkebuzírů, vedený samotným synem hlavního vrchního velitele. A je to vytrvalý odpor pěšáků Schlickova pluku u zdi obory letohrádku Hvězda.
Jejich vytrvalý odpor byl motivován celou řadou objektivních příčin. Ocitli se na ústupu takřka odříznuti na území, z kterého neměli příliš dobrý výhled, takže nevěděli, jak bitva probíhá. Zpočátku se postavili na odpor dosti vytrvale – podle dobových kritérií tím zachránili vojenskou čest –, pak se vzdali a po jisté době přešli do služeb vítězné strany.
Podle dobových právních kritérií na to měli nárok, protože ze strany stavovského velení nebyla splněna smlouva. Vojáci totiž nebyli zaplaceni, nedostali zálohu na žold, i když uplynul celý týden od začátku listopadu.
(Dovolil bych si skončit jednou osobní impresí: Byl to pro mě dost podivný pocit, když jsem držel v ruce týlní část lidské lebky, která nesla zjevně zásah jezdeckou sečnou zbraní. Plynulo z toho detailu jediné – většina vojáků byla zabita na útěku.)
Jak se po bitvě na Bílé hoře chovali vojáci v obsazené Praze?
Klučina: Chovali se jako vítězovév poraženém městě.Nastalo drancování, zlovůle,kterou velitelétěžko dostávali do kolejí, přestože se snažili, aspoň podle pramenných zpráv, přílišnému řádění nějak zamezit.
Mikulec: Nebylo to jenom v Praze, týkalo se to pak i širšího okolí, kde docházelo k plundrování vesnic a menších měst.
Rozlišovalo se nějakým způsobem mezi katolíky, nekatolíky, nebo to brali všechno bez ohledu?
Klučina: V rámci čistě pobitevní euforiese takové jemnostivětšinou nenosily.
Jak se k tomu postavil Fridrich Falcký?
Hojda: To je druhá strana mince. Rychlý útěk Fridricha Falckého a jeho dvora z Prahy jednoznačně ovlivnil negativní obraz tohoto krále v pozdější tradici a historickém povědomí. Fridrich Falcký se jednoznačně jeví jako zbabělec, jako ten, kdo se nesnaží hájit město a své zájmy a pozice.
Hovoří historička umění Eliška Fučíková (přepis doplňujícího rozhovoru):
Těsně po vítězství císařských vojsk na Bílé hoře došlo k dalšímu poškození celistvosti císařských sbírek na Pražském hradě. A to z prostého důvodu – sešli se tam dva milovníci umění. Jedním z nich byl Maxmilián Bavorský. Maxmilián si velmi pečlivě prohlédl sbírky Pražského hradu a od Stránského víme, že odjel s neuvěřitelným množstvím vozů plných nejrůznějších památek nebo uměleckých děl. Ne všechny byly samozřejmě z Pražského hradu.
Další osobou, která se o sbírky velmi zajímala, byl Karel z Lichtenštejna, který se stal místodržícím a měl přístup k obrazárně a ke kunstkomoře. Není proto divu, že nejstarší inventář rudolfínských sbírek se zachoval právě v lichtenštejnském archivu, protože inventář byl důkaz. Byly v něm sepsány všechny věci, které původně byly na Pražském hradě. A jestliže nebyl inventář, nebylo ani kde urgovat navrácení věcí, které si Karel z Lichtenštejna údajně vypůjčil.
Poslední ránu Rudolfovým sbírkám dalo obsazení Hradu Švédy roku 1648, kteří poslali sbírky do Švédska.
Jaké byly nejpodstatnější důsledky této bitvy pro obyvatelstvo českých zemí?
Hojda: Je méně důležité, jak bitva proběhla, ale mnohem důležitější je právě to, co přinesla, co znamenala v důsledku. I proto zůstává mezníkem a symbolem českých dějin.
Důsledky byly naprosto fatální, i když ještě ve 20. letech 17. století nebyly vnímány jako nezvratné. Nezvratnými se staly definitivně až po roce 1948. Jednalo se o ty známé věci – majetkové konfiskace a náboženskou unifikaci, likvidaci nekatolických náboženství a jejich nositelů.
Mikulec: Porážka stavovského povstání měla důsledky ještě ve státoprávním ohledu – jde o proměnu postavení českého státu v pobělohorské době. Obnovené zřízení zemské, 1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu, změnilo strašně moc věcí. Dochází k vyhlášení dědičnosti českého trůnu v habsburské dynastii, dochází k eliminaci celé řady stavovských suverenit a svobod. Vlastně tím končí to předbělohorské imperium mixtum (smíšená vláda panovníka a stavů) a otevírá se cesta k velmi osobní vládě panovníka, kde jsou stavové oproti předbělohorské době pouze vedlejšími spoluhráči.
Jak vnímali, případně i komentovali důsledky Bílé hory čeští katolíci?
Mikluec: Musíme udělat rozdíl mezi katolickým náboženským a katolickým politickým pohledem. Náboženský pohled na Bílou horu je jasný. Barokní historiografie konstruuje české dějiny asi takto: V českých dějinách byl klid a v zásadě příjemné žití do doby, než přišlo husitské kacířství. Pak se země dostávají do chaosu, dochází k velkému průšvihu, který pokračuje v 16. století a ještě se znásobuje vlivem reformace. Náhle přichází vítězství panovníka, rekatolizace, a tok dějin se zase dostává do správného koryta.
Druhá věc je ovšem politický pohled, protože zemští katoličtí patrioti se velmi špatně ztotožňují se situací po Bílé hoře, s úpadkem stavovství, stavovských svobod. Je to vidět v Balbínově slavné Obraně, v textu ve své době nepublikovaném a nepublikovatelném, ve kterém Vídni vyčítá vše možné a mimo jiné také toto.
Ale byl to i problém lidí, kteří se jako aktéři účastnili bělohorských událostí. Třeba Jaroslav Bořita z Martinic, jeden z defenestrovaných. Po Bílé hoře na tom byl jako katolík relativně dobře, ale byl odstaven z jednání o obnoveném zřízení zemském, protože o něm bylo známo, že by těžko snesl úpadek politického stavovství.
Stejně tak nejvyšší kancléř Království českého Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (člověk osobně velmi oddaný Habsburkům, nositel Řádu zlatého rouna, nejvyššího vyznamenání katolického světa) upadá do určité skepse a v podstatě na to rezignuje, když vidí, kam míří plány Ferdinanda II. a jak dopadne bývalá stavovská moc.
Jakým směrem se ubírají osudy výrazných vojevůdcovských osobností z Bílé hory v době třicetileté války, ať už vezmeme Jindřicha Matyáše Thurna nebo Kristiána z Anhaltu, případně některé další?
Klučina: Matyáš z Thurnu byl vždy vnímán jako profesionální voják. Jiná věc je, že nikdy nebyl vnímán jako schopný vojevůdce. A ani jeho další kariéra nebyla nijak skvělá. Pletl se do politiky, snažil se prosadit vojensky, ale příliš mu to nešlo.
Další člověk, který vstupoval do konfliktu na Bílé hoře, byl hrabě z Mansfeldu, který potom nesl část tíhy pokračujícího boje o Falc, tedy země, které patřily dědičně zimnímu králi. I on v tom střetnutí vojensky zklamal.
Tato doba dala vyrůst novému druhu profesionálních vojáků, bezohledným lidem, kteří dokázali zúročit to, co se ve válce naučili, ke svému osobnímu prospěchu i pokračujícím politickým záležitostem. Jsou to lidé typu Albrechta z Valdštejna a dalších, kteří na válce vydělávali, válku živili a pro které byla válka svým způsobem důležitá.
Obraz bitvy na Bílé hoře se v průběhu dějin mění. Co s obrazem bitvy, o kterém jsme doposud mluvili, udělalo 19. a 20. století?
Hojda: Někde na hranicích baroka a osvícenství se vnímání Bílé hory začíná zásadně obracet a Bílá hora začíná být vnímánajako velké národní neštěstí,jako velká národní tragédie. V průběhu 19. století se tak na Bílou horu nabalila většina významů, kterými je obtěžkána dodnes. Jde o národní neštěstí, které je interpretováno tu jako neštěstí jazykové. Tu jako neštěstí pro svobodu národa. Tu (třeba po druhé světové válce) jako zásadní majetkový obrat, který musí být odčiněn pozemkovou reformou.
Bílá hora se stává přímo trsem symbolů. A naprosto dominantní je, třeba i při zobrazování Bílé hory v historické malbě, její vnímání jako hrobu, popraviště národa. Toto místo na sebe přijímá funerální a jednoznačně smuteční významy.
S tím souvisí i situace okolo roku 1920, kdy se blížilo kulaté výročí bitvy na Bílé hoře, a objevila se snaha postavit důstojný pomník bitvy. Můžete zrekapitulovat nejslavnější, nejvýznamnější návrhy pomníků?
Hojda: Nejvelkorysejší návrhy se objevily na samém počátku. V roce 1902 přišla sokolská župa pobělohorská s návrhem na postavení pomníku a myšlenka začal žít vlastním životem.
Jedni z prvních, kteří se myšlenky ujali, byli dva významní umělci, sochař Stanislav Sucharda a architekt Josef Gočár. Návrh pomníku byl poměrně složitý: vcházelo by se jakýmisi propylejemi, hořely by tam smuteční ohně, pak by se vcházelo pod zem, kde měla být hlavní část pomníku – jakýsi podzemní oltář národa. Samozřejmě by tam byly i křesťanské symboly, kříže a tak dále. To je symbolika, která se objevila už v 19. století – Češi se obětovali, Bílá hora je vlastně Golgota českého národa. Roli při konceptu pomníku hráli samozřejmě i popravení jakožto mučedníci. Okolo smutečního místa mělo být sedmadvacet hranolových pylonů, které měly připomínat 27 popravených českých pánů.
Toto pojetí bylo vehementně kritizováno jako příliš pasivní, že nebude národ k ničemu motivovat, ale naopak ho uvrhne do sebelítosti nad porážkou. Později přichází se svými návrhy František Bílek a další umělci. Emanuel Kodet například navrhoval pyramidu a na ní jakousi truchlící ženu se smutečním věncem. Prostě návrhů s funerálními symboly byla celá řada.
Nakonec sokolská župa, která celou tuto sérii rozpoutala, postavila 7. listopadu 1920 na Bílé hoře relativně skrovnou mohylku, která na tom místě stojí dodnes.
Mikulec: Zaplaťpánbůh za mohylku, protože ty úžasné megalomanské památníky dnes možná byly k smíchu…
Řekl bych, že Bílá hora snad už konečně přestává být tím symbolem. A byl bych velmi rád, kdyby zůstala spíš historikům a přestala být traktována nějakými politiky, žurnalisty nebo jinými mouly, kteří nad ní občas začnou lkát, případně ji naopak oslavovat.
Klučina: Vidím to úplně stejně až na to, že i bez toho, co si přejeme, nebo nepřejeme, bude ten mýtus stejně žít svým vlastním životem. Bude se nám vracet při každé vhodné příležitosti, kdy tomu někdo dá takový význam, který bude považovat v té chvíli za důležitý a za vhodný pro to, aby znásilnil Bílou horu a nějakým způsobem ji použil.
V souvislosti s proměnou obrazu Bílé hory ve 20. století se často cituje výrok Václava Černého, že od Bílé hory je to v Čechách pořád stejné. V souvislosti s rokem 1968 se pak objevila knížka Kronika místodržení v Čechách od publicisty Jiřího Hochmana, která si docela zajímavě pohrává s převyprávěním stavovského povstání, které aplikuje na události roku 1968. V té knize je pozoruhodná myšlenka: „Kdyby Bílé hory nebylo, musel by si ji český národ sám navozit na kolečkách.“
Co by se muselo stát dnes, aby bělohorská bitva znova rezonovala s takovou silou jako třeba v 19. století nebo na počátku 20. století?
Hojda: Bílá hora bezpochyby vždy rezonovala nejsilněji v obdobích nějakého útlaku, útisku. To znamená, že by se muselo stát to, co si nikdo nepřeje.
Mikulec: Dnešní žurnalistika a dnešní politika mají naštěstí jiná témata moderních dějin. Je tady otázka odsunu, je tady Mnichov. To naštěstí z našeho hlediska rezonuje víc než Bílá hora.
Shodli jste se v tom, že Bílá hora a podobná neuralgická témata českých dějin vidí jinak historici a jinak třeba publicisté nebo lidé mimo odborné kruhy. Čím je Bílá hora pro vás?
Klučina: Z mého hlediska je to pouze odborný problém.
Mikulec: Je to přelom v politických i náboženských dějinách Českého království, který dokonce pojmenoval dvě epochy. Období předbělohorské a pobělohorské je terminus technicus.
Hojda: Je to velmi krásný český mýtus, který zůstává moc a moc důležitý pro vnímání naší minulosti.
(redakčně kráceno)