Představa tradičního faráře bere trochu za své v osobnosti polsko-českého lanškrounského kněze Zbigniewa Czendlika. Mimo církevní kruhy se totiž směle pohybuje mezi politiky, hvězdami showbyznysu, na golfových greenech i v restauračních zařízeních. A i jeho pohled na typická dogmata katolické církve patří k těm spíše liberálnějším. Byl by například pro zdobrovolnění celibátu a je mu sympatická evoluční teorie. Se Zbigniewem Czendlikem hovořila v pořadu Před půlnocí z 8. listopadu Šárka Bednářová.
„Bůh dává životu drive,“ říká farář Zbigniew Czendlik
V Čechách žijete už 18 let. Co jste víc srdcem, Polák nebo Čech?
Jsem taková schizofrenní, rozdvojená osobnost. Kdybych se měl hodnotit podle řeči, tak skutečně nevím, kdo jsem. Česky ještě neumím tak dobře, aby na mně nebylo poznat, že jsem cizinec, a polsky už jsem zapomněl.
Ale jinak mám polské i české občanství. A třetí občanství mi dal Bolek Polívka, a to je valašské. To mám pro případ, kdyby se Poláci a Češi dostali do ozbrojeného konfliktu, abych měl kde hledat azyl.
Jaké rozdíly nacházíte mezi Čechy a Poláky?
Jsem tady už tak dlouho, že jsem takový domestikovaný, už jsem převzal českou mentalitu. Podepsalo se to na mě. A když přijedou moji známí, někdy to na mně pozorují. Spočívá to možná v tom, že více než Poláci chodím do restaurací a trávím tam společenský čas. Poláci spíše raději tráví volný čas s přáteli u nich doma v obýváku.
Zadruhé, nás Poláky charakterizuje, že jsme pohostinní, ale já mám poloprázdnou ledničku. Polák je přitom pověstný tím, že dům, ve kterém bydlí, nemá atraktivní fasádu a má neupravenou zahrádku, ale za to má plnou ledničku kvalitního jídla a pití. V Česku mají lidé upravený dům, krásnou zahrádku, ale nic v lednici.
Je to na dlouhou přednášku. Sám se hrozně bojím srovnávání Čechů a Poláků, protože bych se nechtěl dotknout sebe jako Poláka a především českých občanů.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
O nás se říká, že jsme národ bezvěrců na rozdíl do bigotních Poláků. Cítíte to také tak?
Vy jste říkala „bigotních Poláků“, to může znít pejorativně. Myslím, že česká společnost je duchovně orientovaná. V České republice se vyskytuje nejvíc různých náboženských sekt, což je důkazem, že lidé touží po duchovních hodnotách.
Proč se ale neobracejí na klasické církve? Není to chyba těch církví?
Částečně to bude naše chyba, že neumíme lidem víru nabídnout, prodat. Lidé vnímají víru jako jakési omezení pro svůj život. A vidím to i u svých lidí v kostele, že soustředí svou pozornost na to, aby neudělali něco špatného, aby neudělali hřích. Je to takové utíkání před zlem. Říkám si, jestli bychom neměli život otočit o 180 stupňů a nasměrovat ho k tomu pozitivnímu a dobrému a jít za tím. Bůh je zatím vnímán jako ten, který nás omezuje a něco nám bere, místo toho, abychom Boha ukázali jako obohacení pro život. Jako Boha, který dává životu drive a dělá ho krásnější.
Ale říká se, že víra je dar, který není každému dán?
Myslím, že každý má víru. Někdo by o mně mohl říct, že jsem misionář. To ale nejsem. Misionář obrací na víru, a o to se nesnažím. Největším darem, který jsme od Pánaboha dostali, je svoboda. A já jsem hrozně citlivý na to, když moji svobodu někdo omezuje. Proto se nesnažím druhým vnucovat svůj názor.
S vírou je to jako s ledovou krou v oceáně. Ta víra je stejně jako kra schována pod hladinou a mým úkolem je někdy tu víru dostat nad hladinu. Někdy z té kry kouká jen maličká špička a to podstatné se skrývá v hloubce. A ta špička je to, co my jako věřící dokážeme definovat a pojmenovat, co cítíme, co prožíváme. Takže víra mezi lidmi je, někdy je na povrchu, někdy je skrytá.
Věříte, že náš život je jistým způsobem naprogramován?
Život máme především ve svých rukou. Těžko se to vysvětluje, když říkáme, že Pánbůh všechno ví a všechno řídí. Myslím ale, že nám dám určitou svobodu – můžeme prakticky všechno.
Pro mě není důležitá minulost, a co se týče budoucnosti, jsem optimista. Pro mě je nejdůležitější okamžik tady a teď, ten se snažím co nejvíce prožívat. Ne „žít“, protože žije příroda, ne „užívat“, protože to jsou ti, co žijí na úkor druhých, ale „prožívat“, žít pro něco.
Člověk je tvor racionálně uvažující. Přeme se, zda jsme se vyvinuli z opic, nebo ne. Jaký je váš názor na evoluční teorii? Jak věda s vírou vlastně kooperuje?
Člověk není až tak racionální. To je velký omyl. Nepřeceňoval bych roli našeho rozumu. Náš rozum je trochu prodejná děvka, která poskytuje argumenty pro rozhodnutí, která dělám ve svém srdci. Děláme spoustu iracionálních rozhodnutí a pak úkolujeme rozum, aby nám je zracionalizoval.
A co se týče evoluce, není to vůbec v rozporu s vírou. Když vezeme stvoření člověka, pro mě jako věřícího zní otázka, kdo stvořil svět. A odpovídám na ni, Pánbůh stvořil svět. To ale není v rozporu s otázkou, jak Bůh stvořil svět. A na to já odpověď nemám.
Takže to, jestli jsme z opice nebo jsme byli stvořeni nějakým mimořádným zásahem, je věc, která neovlivňuje moji víru. Naopak je mi evoluční teorie velmi blízká. I když je to pochopitelně jen teorie, takže může být za nějakou dobu překonána.
Každý má svou představu, co to vlastně bůh je. Jaká je ta vaše?
To nechtějte slyšet. Co člověk, to představa Boha. Já Boha cítím, ale nedokážu si ho představit. Možná si dokážu představit, jaký Bůh není. Je to jako s láskou. Když se zamilujete, slině to cítíte, ale slova jsou na to příliš malá. Bojím se té představy, protože si myslím, že skutečnost je od ní tak vzdálená, že se tím vůbec nezabývám.
Jak často máte pochybnosti o bohu? Přete se s ním často?
To je součást mojí víry. My si někdy nadáváme, přeme se. Mám takový intimním vztah k Pánubohu a ke své víře vůbec. Když vidím nějaké neštěstí nebo že někdo nespravedlivě trpí, tak mám tendence, asi jako všichni ostatní, říkat Pánubohu: „Vidíš, co se děje, a nereaguješ, proč nezasáhneš?“ Ale o tom to je. My si spoustu věcí zaviníme sami a pak to shazujeme na Pánaboha, ale na druhou stranu nemáme rádi, když nám někdo omezuje naši svobodu.
Co u vás vůbec rozhodlo, že jste šel studovat kněžský seminář?
Víte co, já nevím. Zase bych to přirovnal k tomu zamilování. Jako když se vás bude někdo ptát: „Šárko, co jste na tom chlapovi viděla?“ Prostě něco námi prolétne a uděláme takové, anebo jiné rozhodnutí.
Takže ve vašem případě to bylo pozvání shůry?
Určitě to byli rodiče, učitelé, pan farář z mého dětství i jeho nástupce, určitě v tom hrálo roli zvolení papeže Jana Pavla II. a tak dále.
Nepřemýšlím nad tím v kategoriích „proč“ a „jak“. Prostě si myslím, že rozhodnutí, které jsem udělal je správné. Jsem spokojený člověk.
Nemučí vás takový celibát?
No, celibát pro mě není až takový problém. To je problém pro všechny ostatní kolem mě.
Jak často musíte odolávat pokušení?
Pokaždé, když odoláte pokušení, vás to posiluje. Jinak sám se zamilovávám každou chvíli. Jak Forman říká ve filmu Rabín, kněz a krásná blondýna, že se zamilovával každých deset let, tak u mě je to každý rok. Je to pochopitelně láska platonická, ta touha po ženě. A teď se to spíše transformovalo do touhy po rodině, dětech a tak dále.
O katolických kněžích se říká, že celibát obcházejí tím, že mají na farách kuchařky, hospodyňky a podobně?
Pochopitelně se to může stát a stává se to. Ostatně nikdy jsem o sobě neřekl, že jsem sterilní. Chci ale říct jednu věc: dodržet slib celibátu je jako dodržet slib manželství.
Byl byste pro zrušení celibátu?
Celibát zrušit nejde. Byl bych pro zdobrovolnění celibátu. Vždycky říkám, jestli to rozhodnutí přijde, tak ať ho udělají co nejdřív, protože když mi bude sedmdesát, už nebudu mít sílu po tom skočit a budu možná v první řadě odpůrců zdobrovolnění celibátu.
Jste takovým velmi moderním, pokrokovým knězem. Neznám dalšího kněze, který by měl tolik přátel ve světě politiky, showbyznysu, máte webové stránky, jste na Facebooku, stýkáte se s celebritami. Jste zván do nejrůznějších talkshow. Nevyčítají vám to uvnitř církve?
Můj pan biskup, současný arcibiskup Dominik Duka, když se ho ptali na jeho vztah ke mně, jednou řekl: „Jeden Czendlik není problém, ale kdyby takových bylo deset, už by to problém byl.“
Paradoxně mi to nevyčítají. Myslím, že jsem k církvi loajální, neprolamuji nějaká tabu. Dokonce myslím, že jsem ve svých názorech konzervativní. A ta přátelství s různými lidmi z různých prostředí jsou oboustranná. Vysvětluji si to tak, že tito lidé přátelstvím se mnou vyjadřují svou touhu po hodnotách, které vyznávám, po Bohu, v kterého věřím.
Cítíte se sám osobně celebritou?
To nesnáším. Celebritou se stanete tím, že se svléknete a proběhnete se nahá na náměstí. Nechci být celebritou. Přál bych si, abych byl osobností.
Když jsem někde na pohřbu a ptám se, co je to za chlapíka, strejci před obřadní síní řeknou, to byl takovej dobrej chlap. A to je můj úkol, toho chci dosáhnout, aby o mně jednou řekli, to byl férovej chlap, jeho slovo platilo, byl to člověk laskavej, velkorysej, poctivej. Po tom toužím. Ale mám k tomu hrozně daleko, musím makat.
Přátelíte se s Lucií Bílou, Bolkem Polívkou, ale také s politiky. Co si o českých politicích myslíte?
Jednou se mě v takovém krátkém rozhovoru Martin Komárek ptal, jestli politiky stvořil Pánbůh. Řekl jsem mu, že je stvořil čert. Mezi politiky jsou ale i slušní lidé. Nechci paušalizovat. Mně se také nelíbí, když někdo řekne, že jsou všichni faráři pedofilové.
Křtil jste například děti panu Grossovi. Přátelíte se s Mirkem Topolánkem, s kterým jste vedl zajímavý rozhovor na stránkách MF Dnes. Volají vám často politici? Chtějí duchovní podporu? Chtějí nějaké rozhřešení?
Šárka Grossová pochází z mojí farnosti. Jinak politici mi nevolají, tak to není. Říkám si, že do politiků vkládáme příliš očekávání a nadějí, a pak přichází to naše zklamání. Mám jiné ideály. Víra mi poskytuje mnoho vzorů, vzorců, modelů, podle kterých bych chtěl žít. Nejsou to lidé z politiky nebo ze showbyznysu.
Politiky přesto potřebujeme, žijeme v parlamentní demokracii. A propos, chodíte k volbám?
Chodím, pokud bych nechodil, nemám mandát k tomu, abych politiku kritizoval. A co se týče politické orientace, líbí se mi, jak to vyjádřil Jan Pavel II.: „Jsem srdcem nalevo a rozumem napravo.“ Jsem tak trochu schizofrenní, protože bych si rád vybral z každého něco. A na politice se mi právě nejvíce nelíbí to, že rozděluje lidi. Lidi se kvůli politice hádají. Vidím, jak se to přenáší na mezilidské vztahy i v tom mém malém městečku Lanškrounu.
Na vaší faře jste dokonce uspořádal politickou debatu s panem Kalouskem a Topolánkem?
Ano, bylo to loni a moderoval to Martin Komárek z MF Dnes. Byla to velmi uvolněná politická debata. Letos jsme také dělali politickou debatu s kandidáty do komunální politiky, kterou moderoval Václav Moravec. Myslím, že ty debaty polidštily politiku, protože je vidět, že politici jsou normální lidé.
Často říkáte, že kdybyste nebyl knězem, byl byste číšníkem, fotografem nebo novinářem?
Fotografie mě bavila, na gymnáziu jsem dokonce založil fotografický kroužek. Takovým ideálním fotografem, který je mi hrozně sympatický, je Honza Šibík. Jeho fotografie, to, jak dokáže zachytit emoce, jsou fantastické. A protože bych to nikdy neuměl jako on, nedělám to.
Zadruhé, číšník. Na faře máme restauraci a já tam hrozně rád chodím. Myslím si, že být knězem je o tom být číšníkem, je to o službě. Učí vás to pokoře – po někom uklidit, umýt, něco naservírovat, usmát se, i když na to nemáte náladu. Ono mě to dobře připravuje i na vykonávání mé každodenní kněžské služby…
Také hrajete golf, hodně se zabýváte charitou. Je ještě něco, do čeho byste se chtěl pustit, co je vaším tajným snem?
Chtěl bych potkávat co nejvíce šťastných lidí. Teď je to naopak. Lidé jsou hrozně, a možná si za to někdy můžou sami, nešťastní. A jsou nešťastní, protože chtějí být nešťastní, brečí, protože chtějí brečet.
A pak je spoustu lidí, kteří za svůj osud nemůžou. Spolupracuji s postiženými lidmi, nad naší základní školou mám takové speciální patro. A když přijdu mezi tyto lidi, řekla byste si, že právě oni mají právo na to být nešťastní, ale oni vás dobíjí, od nich beru svůj optimismus. Bohužel je to tak, že místo toho, abychom milovali, co máme, milujeme, co nemáme, a proto jsme všichni nešťastní.
(redakčně kráceno)