Podstatnou část tvorby spisovatelky a dramatičky Daniely Fischerové tvoří knihy pro děti. Poslední z nich se jmenuje Kouzelná lampa a převyprávěla v ní třináct tradičních arabských příběhů tak, aby byly stravitelné pro dětské čtenáře. Z relativně dlouhých příběhů plných násilí, sexu a všemožných dějových zvratů tak musela vytvořit srozumitelnou a zároveň čtivou zkratku. O její nové knížce, dětství i dětském psaní hovořila v rubrice Profil zpravodajského bloku Před polednem ze 7. prosince s Patricií Strouhalovou.
„Žádné životní období nemá privilegium moudrosti,“ říká Daniela Fischerová
Daniela Fischerová (13. února 1948):
Spisovatelka a dramatička Daniela Fischerová absolvovala v roce 1971 studium scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. Od roku 1972 působila ve Filmovém studiu Barrandov, v letech 1973–74 jako odpovědná redaktorka nakladatelství Orbis a poté ve svobodném povolání. Je členkou výboru Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Vyučuje obor Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, jako pedagožka působila externě na DAMU.
Daniela Fischerová je autorkou rozhlasových her, scénářů krátkých, animovaných i celovečerních filmů, povídek, knihy aforismů, spoluautorkou vědecko-populární publikace Hvězdy a osudy a učebnice Občanská výchova pro 6.–9. ročník. Od poloviny 70. let se věnuje básnické a prozaické tvorbě pro děti. Za svoji divadelní a rozhlasovou tvorbu získala domácí i mezinárodní ocenění.
(zdroj: www.danielafischerova.cz)
Když se pozastavíme nad moudrými příběhy, nakolik moudré jsou příběhy, které nabízí vaše poslední knížka? Nakolik jsou laskavé a poučné? Nakolik to bylo poučné i pro vás?
To převyprávění jsem dělala z arabských originálů, tedy samozřejmě v českých překladech. Především to nejsou pohádky pro děti. Jsou to příběhy pro dospělé plné násilí, krutosti, sexu. Jsou velice dlouhé a velice zamotané. Můj hlavní autorský úkol tak byl převyprávět to, aby to učetly děti od deseti let.
Profil (zdroj: ČT24)
Je jednodušší pracovat s takto starými texty a převypravovat je tak, aby je člověk jenom neopisoval, nebo začít u čistého, bílého papíru?
Když mě o to Mladá fronta požádala, myslela jsem si, že to bude, jak říkají mladí lidé, brnkačka. Že fabule jsou dány a stylistickou práci už člověk řemeslně zná. Pak jsem dostala ty originály a zjistila, že jeden každý příběh má bratru 80 stránek, které jsem musela srazit na deset, a že je to veliká spoušť nejrůznějších motivů a fabulačních zvratů a tak dále.
Kromě toho se jazyk pořád posouvá, takže jazyk prvorepublikových překladů už je nepoužitelný. Včera jsem po svých studentech chtěla, aby mi do soudobé češtiny přeložili jeden úvodní verš z té arabské pohádky: Ó, sudby ohni ztlum svůj plam (tedy asi: Osude, prosím, neplápolej tak divoce). Takovýmto jazykem je to napsané.
Pro děti jste začala psát už v 70. letech. Co vás na dětské literatuře dodnes fascinuje a baví? Jaké jste třeba měla dětství vy?
Když se ptáte na moje dětství, tak v tom, co řeknu, není ani stopa sebelítosti. Pravda je taková, že to nebylo moc pěkné dětství. Už bych nechtěla být znovu dítětem. Ale představte si, že existuje psychologická teorie, že z některého druhu těchto nešťastných dětí potom vyrůstají spisovatelé. Že když ta úplně raná mysl pochopí, že svět není ideální místo k narození, začne si ho přetvářet po svém, začne operovat v módu „co by, kdyby“. Když se k tomu připojí jistá dávka talentu a životních okolností, někdy z takového člověka vyroste i spisovatel.
Dá se začít psát dobře už v dětství?
Myslím, že ne. V životě jsem byla několikrát v porotě dětského psaní, kdy děti píší povídky nebo básně. V naprosté většině je to psaní na objednávku dospělého světa, kdy se děti snaží vyhovět objednávce a psát plus minus tak, jak se od nich očekává. Většinou pak jde o nemotornou, technicky nezralou napodobeninu toho, jak by to dělal dospělý autor. Jiná věc je, že občas z toho dítěte spontánně vytryskne něco, co není na objednávku, a to je potom nádhera.
Které životní období vám připadá moudré? Je to třeba právě to rané dětství?
Žádné životní období nemá privilegium moudrosti. Jsou moudré stařenky a bájní moudří starci, ale jsou také stařenky hloupé a hádavé a starci pošetilí a blázniví.
Spíš je to jako s naším obličejem. Abraham Lincoln řekl krásnou větu, že po čtyřicítce si už každý může za svůj obličej sám. A Němci k tomu mají úsloví: V deseti máš tvář, jakou ti dala příroda, ve čtyřiceti, jakou ti dal život, a v šedesáti máš tvář, jakou sis dal sám. Takže já už se nemám na co vymlouvat. Já vypadám jako já.
Tak je to i s moudrostí: Jak na nás život pracuje a my s ním zacházíme, tak se pořád více podobáme sami sobě. No a někdo je moudrý, a někdo ne.
Vy sama s moudrostí hezky zacházíte ve svých knihách, hezky také zacházíte se slovy. Jak to všechno dáváte dohromady, když o tom přednášíte svým posluchačům, které učíte psát? Jak u vás vzniká třeba profil hlavního hrdiny? Jak pracujete s analýzou svých bytostí, jak sledujete jejich gesta, postoje, tělo, což je daleko pestřejší mluva, než kterou vyjádříme slovy?
Strašně dlouho, asi 25 let, učím obor, kterému se říká neverbální komunikace, tedy řeč těla. Někdy se mi stane, že autorsky chytím figuru, protože mě k ní napadne nějaké gesto. Jednu divadelní figuru jsem chytila v momentu, kdy jsem pochopila, že nevědomky pořád nervózně svírá dlaně, takové gesto netrpělivosti a agrese. Jinou figuru jsem pochopila, protože chodí pořád s rameny nahoru. A teď píšu chlapíka, který si ťuká prsty o nos, když je v rozpacích.
Hodně jste také psala pro rozhlas. O co vás tato tvorba obohatila? Dokázala jste slyšet hlas, který bude vaší postavou mluvit, slyšela jste třeba jeho dech, rozervanost, kterou v sobě má?
Když píšu rozhlasovou hru, neslyším svoje postavy v duchu, já je slyším nahlas. Když píšu dramatický tvar, speciálně pro rozhlas, celé si to donekonečna čtu nahlas. Intonuju za herce, dýchám za herce, dělám za ně pauzy. Jestli mě někdo poslouchá přes zeď, musím působit trochu jako blázen.
Jednou mi však tento dobrý zvyk zachránil kejhák. Napsala jsem hodinovou rozhlasovou hru (to je neuvěřitelná práce – půl roku soustředěného psaní), ale v poslední chvíli před odevzdáním počítač prostě vybuchl, ta hra zmizela a nikdo mi ji nebyl schopen vrátit. Ale díky tomu, že jsem ji měla ve sluchové paměti tisíckrát nahlas načtenou, věděla jsem, že si musím okamžitě sednout a znovu ji napsat. Zvládla jsem to za čtrnáct dnů.
Co byste poradila těm, kteří by chtěli zkusit psaní? Těm, kteří si říkají, že v duchu už napsali tolik knih, ale stránky jsou stále prázdné?
Nejlepší radu, kterou na to znám, řekl spisovatel William Saroyan: Lidé se mě často ptají, jak se člověk stane spisovatelem. Je to velmi jednoduché, psaním.
(redakčně kráceno)