Dění v Egyptě, ale i v okolních zemích, sleduje s napětím celý svět. Jedna země je ovšem v pozoru více než ostatní, jde o Stát Izrael, jedinou skutečnou demokracii v oblasti. Pro ten byl totiž Egypt zásadním strategickým partnerem a pomocníkem v konfliktu s Palestinci. Případná změna orientace Egypta na muslimské státy a omezení západního vlivu, především vlivu USA, by pro Izrael mohla znamenat i přímé ohrožení jeho existence. V exkluzivním rozhovoru pro Českou televizi se na pohled izraelské vlády ptal jejího místopředsedy Dana Meridora Jakub Szántó.
„Zájmem Egypta i Izraele je udržet vývoj v rámci míru,“ říká Dan Meridor
Nejdůležitější v současné době jistě budou společenskopolitické změny v sousedství Izraele, a to zejména v Egyptě. Jaké je stanovisko Izraele k prozatímní vojenské vládě a jejím akcím – pozastavení platnosti ústavy, odložení předání moci civilní vládě?
Žijeme v éře dramatických a nepředvídatelných změn. Den před tím, než se to stalo, nikdo nic nevěděl. Nevěděli jsme to my, ani prezident Mubarak, ani Američané. Takže prvním poučením je skromnost. Nevíme toho dost, ale protože si myslíme, že víme, děláme často chyby. Musíme se proto chovat pozorně a opatrně a sledovat, co se stane.
A stalo se už mnoho zajímavého. Zejména to, že k této revoluci došlo z vůle lidu, nikoliv vojáků, nějakého gangu nebo jiné vládní skupiny. Myslím, že to má co dělat s novým obdobím. Lidé jsou mocnější vzhledem k médiím, internetu, know-how a vědění. A lidé dokázali něco změnit, to je zajímavé.
Slyšeli jsme hesla za svobodu a práva. To nejsou v arabském světě obvyklá hesla. To je slibné. Dosud ale nevíme, čím ta změna skončí. Povede k demokratičtějšímu a stabilnějšímu Egyptu, který bude pro mír a bude spojencem západního světa? Nebo to vyústí v něco zcela jiného? Takovéto přeměny, které jiné síly unesly a zmocnily se jich, už jsme viděli. Například v Íránu v roce 1979. Doufáme, a je to naděje pro Egypt i celý svět, že to dopadne dobře. Egypt je velmi důležitý, je to strategická změna v celém regionu. A zájmem Egypta a Izraele je udržet vývoj v rámci míru a ten ještě rozšířit. Učinit ho úhelným kamenem širšího mírového režimu.
Několikrát jste se zmínil, že stabilita je nejdůležitější věc v sousedství, v němž se Izrael nachází. Nikdo ovšem teď nemůže říct, kam půjde vývoj dál. Co je pro Izrael jakožto jedinou funkční demokracii v regionu důležitější? Stabilita, anebo demokracie?
To je velmi zajímavá otázka z intelektuálního a historického hlediska. Nejlepší je mít obojí. Je hodně zemí (celá Evropa), které jsou stabilní a demokratické. V Evropě tomu tak přitom nebylo celé stovky let, ale dnes je vynikajícím příkladem demokratického života, lidských práv a stability.
Na Středním východě je problém v tom, že Izrael je skutečně jediná fungující demokracie. Chceme přestat být jediní, ale nechceme zasahovat do cizích věcí. Navíc demokracie není jen prostá většina. Ale je to také otázka lidských práv, mají být hájena práva menšiny, aby se mohla vyslovovat, musí být hájena rovnost a svobody. A to vyžaduje výchovu. Změna nelze provést jenom přeměnou technických hodnot. Například v Alžíru byly před 10 lety volby, v nichž zvítězili fundamentalisté, kteří řekli, že vezmou práva ženám a mnoho dalších věcí. Nakonec musela zasáhnout armáda.
Takže my si přejeme stabilitu, ale rozhodně nebudeme zasahovat do okolních režimů. A to se týká i jordánského státu, který je naším významným spojencem a kterému přejeme stabilitu a vůbec vše dobré.
Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
Včera došlo k významné události, kdy na palestinských územích odstoupila vláda, teď se budou snažit zkonstruovat novou. Jedním z důvodů jsou zřejmě takzvaná volání arabského lidu a novin, jak to vyšlo najevo přes Al-Džazíru.
Proč izraelská vláda v minulosti, řekněme před pěti lety, nepřijala široké a zásadní ústupky nabídnuté palestinským vedením, jako byla demilitarizace budoucího palestinského státu, velmi omezený návrat a podobně?
Předchozí vláda jednala s palestinským vedením velmi intenzivně. Celkem to bylo 280 schůzek. Mahmúdu Abbásovi se přitom nabízelo něco, co se nenabízelo nikdy dříve. Sám bych takové věci nenabízel. Ale pan Abbás řekl, že si to rozmyslí a už nikdy na jednání nepřišel. Otázka je, proč neodpověděl.
Nabízel se mu palestinský stát, 100 procent území (bylo by tam několik procent výměn území) a samozřejmě konec okupace. Také mu byl nabízen část starého města v Jeruzalémě, což osobně opět považuji za chybu. Prakticky se mu nabízelo vše, co chtějí, a za to jsme chtěli jedinou věc: konec konfliktu.
A je tu ještě jedna věc, na kterou někdy zapomínáme. Proti vedení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) se staví Hamás, který kontroluje Gazu, pod jeho kontrolou je 40 procent Palestinců. Hamás tvrdí, že OOP už není oprávněným zástupcem lidu. Znám Mahmúda Abbáse a on souhlasí s palestinským státem, ale nikdy nedal plný souhlas. Je to proto, že nechce, anebo má obavy, že si doma neudrží kontrolu, že má v zádech Hamás.
Předchozí izraelská vláda jednala velmi seriózně a šla ve svých nabídkách hodně daleko. Myslím, že to musíme zkusit znovu a přivést je k jednacímu stolu. V současnosti máme stabilitu, nejsou teroristické útoky, je ekonomický rozvoj, vládne větší právo a pořádek. To vše je třeba schvalovat, ale je iluze myslet si, že to tak může zůstat. Proto musí jednání pokračovat. Svět to za nás neudělá, ani Amerika, ani Evropa.
Nejste jenom vicepremiér, ale vedete také ministerstvo pro výzvědné služby a atomovou energii. Dovolte, abych položil tuhle otázku: má Izrael jaderné zbraně, nebo nemá?
Víte, nechali jsme svět hádat, nikdy jsme neřekli ani ano, ani ne. Je to dobrá politika pro stabilitu v regionu a pro image Izraele a myslím, že bychom se neměli od této linie odklánět. Takže, nechme to tak, jak to je a jak to svět také chápe.
Ovšem je jedna země, která by mohla věci velmi ztížit a která podle vaší vlády usiluje o jaderné zbraně, jde samozřejmě o Írán. To je strategický protivník. Jak daleko je podle vašich informací Írán od dosažení jaderných zbraní?
Írán je už čtvrtou zemí, která se snaží dosáhnout nukleárního statutu. Nejprve to byl Irák, což vyřešilo izraelské letectvo v roce 1981. V roce 1991 to zkusili znovu a zakročili Američané a Britové. Potom to byla Libye, kde také zakročili Američané a Britové. A rovněž Sýrie hledala způsob, jak se dostat k jaderné zbrani, za pomoci korejského reaktoru. Prameny říkají, že zakročilo izraelské letectvo. No, nevím. Vlastně vím, ale neřeknu.
Teď to zkouší Írán, který se chce dostat do vyššího patra politiky, takže se vede zápas mezi Íránem a Západem. Kdyby se Írán stal nukleární zemí, může to být konec klidu a stability v regionu. Pak by totiž chtěl vlastní nukleární kapacitu Izrael, Saudové a další, kteří se Íránu obávají. To by nebylo příliš zdravé.
Nadto vztahy mezi Západem a Araby byly stavěny na otevřenosti naftařské oblasti, volném proudění ropy, za což Západ pomáhal režimům bojovat s radikálními podvratnými živly. Co se ale stane, když oblast Zálivu ovládne Írán? Jaký to bude mít dopad na světové hospodářství?
A za třetí, po celém muslimském světě existuje fanatický duch, který vidí konflikt s Íránem jako svůj vlastní, jako konflikt mezi Západem a jimi. Jestliže Írán vyhraje, bude to pro tato hnutí velký impuls.
Proto si myslím, že je lidem ve Washingtonu, západní Evropě, ale i v Rusku docela jasné, že Írán by neměl být nukleární. Režim sankcí zavedený OSN a Američany je dobrý. Ovšem Írán není Severní Korea, není osamělý, není autarkní. Proto musí být svět, vedený zejména Amerikou, velice vytrvalý a zavádět další sankce a vytvářet sladěné úsilí, které může zafungovat.
Jinak to, jak daleko je Írán od svých cílů, je otázka od jakých cílů. Tedy jestli budou mít bombu, dostatečné množství vysoko obohaceného uranu, rakety. Některé cíle mají blíž, jinde jsou dál. Jasné ale je, že o to usilují a že světové společenství, ke kterému se přidala i Čína, i když dost neochotně, musí vynaložit úsilí, aby tento směr zastavilo.
Izrael je jediná země, která je alespoň slovně ohrožována vedením Íránu. Je tam režim, který tvrdí, že Izrael nemá existovat, že má být smazán z mapy, ani neužívají názvu Izrael. Moje otázka zní, když je Izrael v této hře tím jediným, kdo slyší slovní výhrůžky, je možná opět taková akce, jakou Izrael podnikl v roce 1981 proti Iráku?
Ten kontext je mnohem širší než jenom izraelský. Svět za nás nebude bojovat, my to ani neočekáváme. Může nám pomoci politicky, ekonomicky, ale jinak je to záležitost pro nás. Je to otázka rétoriky z Íránu. Po čtyři desetiletí od Šestidenní války nezazněla slova o vyhlazení Izraele a jeho vymazání z mapy. Írán ovšem mluví o zrušení Izraele na základě slova Božího. Zdrojem má tedy být náboženství, a to je velmi nebezpečné. Zahlazení Izraele je něco, co nemůžeme přehlížet, i když jsou to jen slova. Slyšíme je. Myslím, že jsme dost silní.
(redakčně kráceno)