Literární historik Martin C. Putna odchází po třech letech z funkce ředitele Knihovny Václava Havla. Takové mělo být a z části i bylo téma rubriky Profil zpravodajského bloku Před polednem z 22. dubna. Nakonec Martin C. Putna hovořil o Velkém pátku a velikonočních svátcích, překladu pašijové hry odehrávající se v Texasu, strašném současném umění, nespravedlivě zapomenutých a zapomínaných umělcích, ale i o třetím dílu jeho České katolické literatury. Ptal se František Lutonský.
„Současné umění se nachází v krizi,“ říká Martin C. Putna
Prý opouštíte po třech letech místo ředitele Knihovny Václava Havla, protože se chcete věnovat badatelské a ediční činnosti…
Musím říct jednu věc. Pro mě je dnes nejdůležitější, že je Velký pátek. A jsem-li dnes v televizi, musím říci, že je pro mě nejpodstatnější, že je Velký pátek. A když se vaše rubrika jmenuje Profil, tak pro můj profil je nejpodstatnější, že pro mě je nejpodstatnější, že dnes je Velký pátek.
Jak strávíte Velikonoce?
Na Velký pátek chodím vždycky s jedním kmotřencem na takovou pouť na různá místa, kde reflektujeme naše životy, co se tak stalo, co se nám podařilo, nepodařilo. A protože Velký pátek je den, kdy si člověk připomíná spíše průšvihy, snažím se reflektovat to, co se mi nepodařilo, než se prsit, co se mi povedlo. Takže upřímně řečeno nechce se mi tady prsit, jak jsem z Knihovny Václava Havla udělal skvělou fungující instituci.
Že bychom se tedy pobavili o životních potížích Martina C. Putny?
O životních trablech asi ne, to patří mezi přátele, a ne před televizi. Ale skutečně, Velikonoce jsou pro mě fundamentální okamžik v roce. Člověk se ponoří do hlubiny sama sebe a zároveň do utrpení Kristova a potom se pokusí nějakým způsobem vstát z mrtvých. Omlouvám se, že mluvím takhle teologicky, ale já v tyto dny jinak nemůžu.
Daří se vám „vstát z mrtvých“?
Není to snadné. Pokaždé si člověk říká, ten svět už je takový podivný a můj život je taky podivný, že už to nejde. Ale vždy se to nějak podaří.
Zvlášť letos jsem měl zvláštní pašijový týden. Rozhodl jsem se, že si splním jeden ze svých starých snů, a přeložil jsem americkou pašijovou hru. Pašijové hry se psaly ve středověku, to byla ta lidová mystéria, která Kristův příběh vždy přenášela do současného prostředí. Americký autor Terrence McNally napsal hru Corpus Christi (Tělo Kristovo), která Kristův příběh přenáší do města Corpus Christi v Texasu a Kristus (respektive Kristovy podobná postava) je teenager ze současného Texasu. Když se tato hra občas v Americe hraje, náboženská pravice vyhrožuje tím, že bude házet bomby.
Budou padat nějaké bomby i u nás?
U nás je náboženská pravice zcela minimální. Možná iniciativa D.O.S.T. vydá nějaký protest, že je to rouhání Kristu Pánu, ale nikdo si z toho nebude dělat velký problém.
Tak vy s tím máte trošku problém, že jste brán jako taková trochu kontroverznější postava?
Divím se tomu, ale stále tomu tak je.
Ptám se na to proto, že mě třeba zaujalo, že jste asi před půl rokem pro Lidové noviny prohlásil: „O současném umění si myslím, že je strašné, že míří k zániku. A jeho sdělní o světě zní, že je také strašný.“ To byste na současném umění nenašel nic, co by vás v poslední době zaujalo?
Vždy jsou výjimky, výjimečné věci. V médiích se ale musíte vždy vyjadřovat generalizujícím způsobem, což vy sám velmi dobře víte. Takže pokud člověk mluví v novinách, musí to nejdříve velmi zobecnit.
To znamená, opravdu si myslím, že se současné umění nachází ve skutečně velmi velké krizi. Ale pak jsou tu výjimky, které se však zpravidla nedostanou do velkých galerií nebo až velmi dlouho po autorově smrti.
Bohuslav Reynek je jeden konkrétní případ umělce, na kterého za života všichni naprosto kašlali. Nebo Vojmír Vokolek, další český výtvarník a svým způsobem literát, který zpracoval duchovní tematiku, třeba opět zase ten Velký pátek. Na toho také celý život všichni kašlali. A u toho Reynka došlo teprve 50 let po jeho smrti k nějakému návratu. Dokonce se stal módním. Možná se totéž stane s Vojmírem Vokolkem.
Není to ale osud mnohých umělců, kteří žili před sto, dvě stě, třemi sty lety? Jestli byste tehdy nezastával podobné radikální názory?
Myslím, že bych byl radikální i v 16. století… Jistě byli umělci, kteří došli uznání ve své době. Dejme tomu Bach ve své době žádnou celebritou nebyl, kdežto Händel ano. Je to rozličné. Já se snažím upozorňovat na věci, které jsou zapomenuté, které zaslouží vyzdvihnout, jako je zmiňovaný Vokolek a další autoři.
Kterého dalšího „Händela“ byste vyzdvihl?
Nedávno jsem četl sbírku autora, který píše pod pseudonymem Jemnický, protože pochází z moravského městečka Jemnice. Je to samouk, žádný poučený literát, a napsal velmi pozoruhodnou sbírku fiktivních epitafů divadelních herců. Je to poezie, která přímo vyprýštila z moravské půdy a je úplně fantastická. Neštěkl po tom samozřejmě ani pes.
Jak si to vysvětlujete? Vy vytáhnete takového autora na světlo, a co se stane pak?
Třeba si toho pak pět lidí všimne…
Což je málo…
Ne, to je skvělé. Když si něčeho opravdu cenného všimne pět lidí, to je přece vynikající.
S ohledem na to, že je nás v České republice asi 11 milionů?
V Getsemanská zahradě bylo s Kristem dvanáct apoštolů a ještě ho jeden zradil.
Taková odbočka. Víte, že jste taková osobnost, že jste se dostal do maturitních otázek?
Ano, někdo mi tu legraci přeposlal. Z úplně mé nejslabší a nejzapomenutější knihy, kterou jsem kdy napsal, někdo použil citát do maturitních otázek.
To už si všimlo pět lidí, když použiji váš příměr.
Dějiny vždycky dělá spíše pět lidí než pět milionů. Těch pět milionů se vždycky přidá, až když už se něco stane.
Co by se tedy muselo stát, aby pět lidí „pobláznilo“ pět milionů jako třeba v případě vámi zmiňovaného Vojmíra Vokolka?
To jsou ty tajemné věci dějin, to jsou ty Velké pátky. Že se z dvanácti apoštolů stane miliarda křesťanů. Nebo že bylo tři sta disidentů a potom, v nějaký okamžik, národ vyšel na ulice.
Nechtěl jste se „prsit úspěchem Knihovny Václava Havla“. Přesto, už jste definitivně skončil ve funkci jejího ředitele? V jakém stavu knihovnu zanecháváte?
Končím k 30. květnu. Vydali jsme množství důležitých knih, uspořádali řadu zajímavých výstav. Podařilo se nám vytvořit prostředí, ve kterém se potkávají lidé, kteří by se jinak nepotkali. Na naších akcích se mi podařilo dát dohromady například Matěje Stropnického s Věrou Jirousovou. Toto mě na tom velmi bavilo.
Zároveň to ale bylo velmi náročné. Skutečně jsem se velmi těšil na to, že se vrátím ke svým projektům, které jsem kvůli tomu odkládal. Skutečně nejsem člověk, který by chtěl celý život dělat ředitele jakékoliv instituce. Chci přemýšlet, bádat, mluvit s lidmi. A častěji s pěti než s pěti miliony.
Takže bude Česká katolická literatura, díl III.?
No, to bych samozřejmě rád. Ale to je práce na deset let, budou-li mi dopřána. Přesně tak dlouho jsem dělal oba předchozí díly, každý z nich trval deset let.
Tak to máte dost práce? Máte už nějakou linku?
Nějaká osnova už je. Kniha by měla jít od roku 1945 do roku 1989 a měla by popsat, že téměř zaniká tradiční katolické literátství a katolická kultura, protože za komunismu to už dál není možné. Ale že se to náboženské myšlení, cítění a tvoření strašně zajímavě proměňuje. Největšími českými katolickými básníky druhé poloviny 20. století jsou lidé, jako je Karel Kryl, Ivan Martin Jirous, Jiří Kuběna. To znamená lidé, kteří naprosto neodpovídají stereotypům, je to úplně jiné. Chci zkusit popsat, jak se to náboženské umění v tom kritickém okamžiku uprostřed komunismu promění a vydá ze sebe úžasné kulturní plody.
(redakčně kráceno)