Petr Vok z Rožmberka, dodnes zřejmě nejznámější český šlechtic své doby ovšem spíše jako Miloš Kopecký ve slavné veselohře Svatby pana Voka. Ve skutečnosti bratři Vilém a Petr Vok, poslední zástupci slavného rožmberského rodu, patřili mezi nejvlivnější českou šlechtu. Oba získali solidní vzdělání, kontakty i rozhled v zahraničí. Oba se také celý život v různých manželstvích neúspěšně snažili o početí potomka. Oba však zvolili odlišné konfesní zaměření a tak i nepřímo svou šlechtickou kariéru. Přesto je dnes mnohem více známý Petr Vok, ať už je to kvůli jeho bouřlivému životu či spásné roli při vpádu pasovských vojsk.
Petr Vok
O Petru Vokovi z Rožmberka, o jehož smrti uplyne letos 400 let, hovořili v Historii.cs z 30. května historici Marie Ryantová a Václav Bůžek z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Martin Holý z Historického ústavu Akademie věd ČR. Moderovala historička Marie Koldinská.
Kdybyste měl někomu, kdo v životě neslyšel jméno Petr Vok z Rožmberka, říci, kdo to byl, jak byste ho představil?
Bůžek: Nejvýznamnější český šlechtic druhé poloviny 16. století a počátku 17. století, renesanční bonviván, manýristický sběratel. Člověk, který významně ovlivnil architekturu zámeckých sídel na jihu Čech, který vybudoval obrovskou knihovnu, kunstkomoru a který pěstoval přátelské vztahy s řadou šlechticů v Českém království i mimo jeho hranice. Byl to člověk, který se zapsal nesmazatelnou stopou do historie Českého království a střední Evropy. A dokonce si myslím, že je to nejen nejznámější český šlechtic raného novověku, ale dnes i určitá značka, kterou mohou lidé spatřit leckde.
Třeboň (místo natáčení pořadu pozn. red.) je pak místem paměti posledního rožmberského vladaře. Třeboňský zámek nechal přestavět, vytvořil zde prostory pro knihovnu. (V knihovně Petra Voka je 11.000 svazků. Mimo jiné originál Ovidia Umění milovat, spisy mistra Jana Husa psané jeho rukou. Knihovnu nakonec odkázal Soběslavi, kde nechal postavit gymnázium pro děti z evangelických rodin.) A jak neměl potomka, chtěl, aby po něm něco dalšího zůstalo. A to je třeba i třeboňský zámek.
Historie.cs - Petr Vok (zdroj: ČT24)
Ryantová: Třeboň je spojena s poslední etapou života Petra Voka z Rožmberka. Přesídlil sem natrvalo v roce 1602 poté, co pohřbil svou manželku Kateřinu z Ludanic. Strávil zde poslední léta a nakonec tady zemřel. Nejvýznamnějším sídlem je však zámek v Bechyni, kde Petr Vok sídlil od roku 1569 do roku 1592, kdy zemřel jeho bratr Vilém z Rožmberka a musel převzít jeho povinnosti a přemístil se do Českého Krumlova.
Hovoří historik Jaroslav Pánek z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Petr Vok je postava zajímavá, vlastně moderní člověk. Je roztěkaný, chce vidět všechno možné. Zajímá se o literaturu, přírodní vědy, historiografii, ale na konci života si vlastně zoufá, proč se tak málo vzdělával, když to jediné mělo smysl.
Na druhé straně už na přelomu 16. a 17. století byl moderní v tom, že pochopil, že víra by měla být vnitřní záležitostí člověka. Hájil zásadu, že víru, je-li to dar Boží, nelze nikomu vnucovat. A to je vlastně jeden ze základů nejenom koexistence, ale reálné tolerance. V tomto smyslu svou dobu do značné míry předbíhal.
Jak vypadala každodennost na těchto sídlech? Jak vypadala Rožmberkova domácnost? Jak vypadal jeho pověstný fraucimor? Je pravda, že žil obklopen početnou dámskou společností?
Bůžek: Fraucimor (od Frauen Zimmer, znamená to „prostor pro ženy“, ale i jenom „ženy“) nebyl na renesančních sídlech nic neobvyklého. Každý renesanční velmož či především jeho manželka měli kolem sebe urozenou dámskou společnost. Uvádí se, že Petr Vok měl kolem sebe asi dvacet, někdy i více žen, které tam žily i v době, kdy nebyl ženatý.
Moc o nich nevíme, spíše si to žije svým vlastním životem. Podle dochovaných účtů ale víme, že je dobře šatil a živil. Víme, kolik stály šatičky pro pannu Zuzanku a kolik klobouček pro pannu Magdalenku a tak dále. A z toho jsme schopni zrekonstruovat i počet žen i jejich každodenní život. To, že se staraly o běžné práce: o vyšívání, malování, tvořily dámskou společnost. Nemyslím si, že by se jim Petr Vok chodil svěřovat. Hranice mezi mužským a ženským světem byla v raném novověku přece jenom hodně nepřekročitelná. Ženský svět byl trošku jinde.
Asi bychom se měli zastavit u jednoho významného jména, a to je Zuzana Vojířová, která inspirovala tvůrce povídky, divadelní hry, opery a která bývá vyzdvihována jako nejvýznamnější Vokova favoritka. Kdo byla skutečná Zuzana Vojířová?
Ryantová: Zuzana Vojířová byla z příslušnicí rytířského rodu Vojířů a patřila do zmíněného fraucimoru Petra Voka. Zejména se starala o domácnost Petra Voka v době, kdy ovdověl. Uvádí se, že byl velkým labužníkem a měl nároky na kuchyni a že Zuzana Vojířová dovedla jeho nároky uspokojovat. Z účtů také víme, že jí Petr Vok věnoval různé drahé látky z trhů v Linci.
Nicméně je to právě případ postavy, která si žije vlastním životem. Už Vavřinec Benedikt Mecer v Třeboňských pamětech zmiňuje, že ve fraucimoru Petra Voka bylo 16 různých žen z různých zemí „včetně Turkyně a panny ze Židův“. Ale že přední plac mezi nimi měla „panna Zuzanka, jednoho mlynáře dcera“. Tedy je tam zmínka o tom, že to neměla být příslušnice šlechtického nebo rytířského rodu. A právě na to navázala pozdější zpracování v 19. století a zejména ve 20. století, kdy na základě povídky Františka Kupky vznikla divadelní hra Jana Bora a potom i opera Jiřího Pauera, která došla velmi nákladného televizního zpracování.
Obraťme pozornost k zákonné Vokově manželce Kateřině z Ludanic. S ní bývá spojován portrét, na kterém je nevzhledná stařena. Jak to bylo ve skutečnosti?
Holý: Hledání nevěsty v 16. a 17. století byl poměrně složitý proces, v němž osobní city dotyčných osob hrály poměrně malou roli. Petr Vok začal uvažovat o sňatku přibližně ve svých 40 letech, na tehdejší dobu poměrněpozdě, a naskytla se možnost přízně s moravským panským rodem. Kateřina z Ludanic byla sirotkem z moravského rodu pánů z Ludanic, původně z Horních Uher. Byly tam i určité majetkové zájmy, protože byla dědičkou několika panství, především panství Helfštýn na Moravě, takže byla možnost obohatit těmito statky vlastní državy.
Kateřina z Ludanic byla výrazně mladší než Petr Vok, což byl ovšem ve šlechtickém prostředí v 16. a 17. století rys zcela běžný. (Třeba poslední dvě manželky Viléma z Rožmberka byly o desítky let mladší, Polyxena z Pernštejna byla mladší o více než 30 let.) Neznáme přesný rok narození, respektive se udávají dva roky, takže jí při svatbě bylo zřejmě kolem 15 let nebo 13 let. I to zřejmě ovlivnilo průběh manželství, kdy se počáteční poměrně dobrý soulad během několika let změnil. Kateřina z Ludanic později trpěla psychickými problémy, a to se v jejich vztahu samozřejmě odrazilo.
Manželství bylo bezdětné, podobně jako čtyři manželství Viléma z Rožmberka. Můžeme z tohoto hlediska srovnat osudy obou posledních Rožmberků? Jak to bylo s manželstvími u Viléma?
Bůžek: Obě manželství nebyla naplněna. Pro manželství v raném novověku bylo nejdůležitější to křesťanské poslání manželství, aby vznikl potomek nejlépe mužského rodu a navázal na rodovou kontinuitu. To se při čtyřech sňatcích Vilémovi z Rožmberka nepovedlo ani jednou a nepovedlo se to ani Petru Vokovi. Domnívám se, že určitou roli v tom hrála genetická zátěž.
Na druhé straně renesanční muž si nikdy nepřipustil, že by chyba mohla být na jeho straně. Za neplodnost vždycky mohla žena, a proto také existovali různé prostředky, jak plodnosti chtěli napomoci. Ať to byly různé lázeňské koupele, léčby, napařování, anebo amulety, medikamenty, zaříkávání.
Například čtvrtá manželka Viléma z Rožmberka Polyxena s Vilémem žádného potomka neměla. Ovšem když si po několika letech po jeho smrti vzala Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, přišla do jiného stavu a z manželského svazku přišel na svět Václav Eusebius. Takže to, že to vždycky byla chyba pouze ženy, pochopitelně není pravda.
Byla zmíněna Polyxena, to je vaše velké téma. Můžete nastínit jednak život této pozoruhodné ženy a jednak její vazby k poslednímu Rožmberkovi Petru Vokovi?
Ryantová: Všechna manželství Viléma z Rožmberka trvala krátce. Když se Vilém z Rožmberka stal podruhé vdovcem, dlouho váhal, než uzavřel další manželství. V roce 1583 pak zemřela jeho třetí manželka Marie Bádenská a začalo opět vyjednávání. Nejdříve znovu směřovalo za hranice Českého království, ale nakonec volba padla na Polyxenu. Roli nejspíše sehrálo to, že otcem Polyxeny byl Vratislav z Pernštejna, dlouholetý přítel Viléma z Rožmberka. A také to, že Vilém plnil roli poručníka sirotků po Vratislavovi z Pernštejna. Rovněž se uvádí, že Polyxena byla velmi krásná, takže snad Viléma i okouzlila. A určitě v tom byla i naděje získat konečně dědice.
Jak se vyvíjel vztah Polyxeny k jejímu švagrovi Petru Vokovi?
Ryantová: K tomu mnoho informací nemáme,víme ale, jak se k ní Petr Vokzachovalpo smrti svého bratra. Jednak máme zprávu od Václava Březena,že ji nechal po pohřbu o Vánocíchi s celým jejím fraucimorem na zámku v Českém Krumlově,vyplatil jí 25.000 věna,věnoval jí klenoty, ozdobya různé vzácné předměty,které se nacházely v Rožmberském paláci.Uvádí se, že si ji tím chtěl zavázat do budoucna. Ale jsou také dohady, jestli se nemohla nějak zasloužit o to, že po mnoha letech došlo ke sblížení Viléma a Petra Voka, mezí kterými delší dobu panovala roztržka.
Hovoří historik Jaroslav Pánek z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Populární představa, kterou šířila i odborná literatura ještě velkou část 20. století, spočívala v tom, že v roce 1580, kdy se Petr Vok oženil s Kateřinou z Ludanic, pod vlivem své manželky přestoupil na víru jednoty bratrské. To je představa velmi zkreslená. Bral si třináctiletou dívenku, která by velmi těžko ovlivnila jeho názory.
Vývoj Petra Voka byl stupňovitý. Nejprve se jako velmi mladý muž sblížil s luterstvím. (Doba Petra Voka byla přitom plná rozporů a nikdo nevěděl, jak to dopadne, že severní Evropa bude protestantská a jižní zůstane katolická.) Bylo to součástí hledání mladého muže vlastního místa ve světě. Ovšem luterství bylo v českých zemích spjato především s jazykově německou šlechtou. Petr Vok se tak velmi brzy přiblížil k neoutrakvistům (část českých věřících a šlechty, kteří navazovali na husitství, ale přijali prvky luterství) a už roku 1562, pět let poté, co přistoupil k luterství, se sám deklaroval jako ten, komu dnes v této skupině české šlechty říkáme novoutrakvista. Další náboženský vývoj Petra Voka byl opět komplikovaný a namnoze ovlivněn jak domácími podmínkami, tak spornými vztahy s jeho starším bratrem, který se stále víc vyhraňoval jako katolík.
Petr Vok v době hledání víry nebyl žádným náboženským myslitelem nebo horlivcem, tím se nikdy nestal. Ale jak sám ve svém vyznání z roku 1584 napsal, velmi dlouho hledal „víru čistou a pravou“. A tu našel ve vyznání jednoty bratrské. V každém případě to byla víra velmi vzdálená jeho staršímu bratrovi. Takže jak se rozcházel vztah těchto dvou velmožů, i jejich víra, náboženská a politická orientace se vzájemně vzdalovaly.
Jak poslední Rožmberkové vyřešili otázku dědictví, když ani jeden z nich neměl potomky. Jak to udělali s rožmberskými državami?
Holý: Dědictví Petra Voka z Rožmberka souvisí s obrovským zadlužením rožmberského dominia. Zadlužení tady bylo už od pozdního středověku a velmi narůstalo po druhé polovině 16. století. Takže poté, co Petr Vok převzal vladařství po Vilémovi, musel císaři odstoupit českokrumlovské panství. Také rozprodával okrajová panství rožmberského dominia a zčásti i taková, která byla dříve považována za důležitá. Nicméně nebylo možné jít jinou cestou. Původní dominium se na konci života Petra Voka zmenšilo zhruba na jednu třetinu oproti staršímu stavu, přesto bylo pořád velmi atraktivní.
Otázka rožmberského dědictví se řešila více než jedno desetiletí. Na jedné straně bylo třeba brát v úvahu právo panovníka na odúmrť v případě vymření rodu, na straně druhé různé zájmy několika rodů. Nakonec byla nejdůležitější stará rodová smlouva z 15. století s pány ze Švamberka, která určovala, že v případě vymření jednoho či druhého rodu připadne nemovitý majetek rodu přeživšímu.
Dlouhou dobu, přibližně od 90. let 16. století, o něj stáli Novohradští z Kolowrat, kteří se pokusili za pomoci sňatkové politiky zvýšit své nároky. Volf Novohradský z Kolovrat provdal svou dceru za Jana Rýnského ze Serinu, což byl syn Mikuláše ze Serinu a Evy z Rožmberka. A Petr Vok se rozhodl část rožmberských panství převést právě na Jana ze Serinu, protože to byl jeho synovec. Nicméně na začátku 17. století vystoupili se svými nároky Švamberkové a snažili se maximálně uplatnit rodovou dohodu, což se jim z většiny povedlo.
Zmínil jste důležitou věc, a to je otázka zadluženosti rožmberských držav. Jak si to vysvětlit? Jde přece jenom o záležitost, která se týkala i jiných šlechtických rodů. To ta panství tak málo vynášela? Nebo byla tak neefektivně spravována? Jak rozumět tomu velkému zadlužení?
Bůžek: To je strašně složitá otázka. Historiografie se tomu věnovala velmi dlouho a můžeme najít aspoň dvě základní příčiny. První příčina byly náklady na reprezentaci vladaře rožmberského rodu, které byly mnohem vyšší než výnosy jeho režijního hospodaření, žil tedy na dluh.
Druhá příčina je záležitost bádání posledních deseti let. Ukázalo se, že navzdory velmi dobré vrchnostenské správě a velmi zdatným úředníkům, kteří úřadovali už písemně, je třeba říct, že prostě kradli rožmberský majetek, vykazovali fiktivní aktiva a tak dále. Tam unikaly příjmy, o kterých se rožmberskému vladaři ani nesnilo. V třeboňských písemnostech v archivu je třeba vidět, že účetní bilance byla aktivní. Jenže když se čísla rozkryjí a zjistí se, co je za jednotlivými položkami, zjistíte, že je to všechno jeden velký tunel vedoucí do kapes rožmberských úředníků.
Protože se nedostávaly hotové peníze, museli si rožmberští velmoži půjčovat buď u nižší šlechty, nebo u jiných věřitelů. Všechno to bylo zúročeno. V křesťanském prostředí byl úrok šestiprocentní a vždycky se musel splatit ke svatému Jiří nebo ke svatému Havlu. Ovšem pokud měli Rožmberkové zase prázdnou kasu, museli si k účetním termínům půjčovat další peníze, takže to byl jakýsi začarovaný kruh.
Nemohlo to samozřejmě trvat věčně. Pomyslná laťka praskla se smrtí Viléma z Rožmberka, který to do té doby držel svou autoritou. Petr Vok se tak v roce 1592, kdy se po jeho smrti ujímá panství, musí zadlužením velmi razantně zabývat a nezbude mu nic jiného než začít postupně rožmberská panství rozprodávat.
Ryantová: Třeba u zmíněných Pernštejnů byl problém podobný. Po smrti Vratislava Pernštejna, otce Polyxeny, v roce 1582 se ukázalo, že přestože byl dvořanem císaře a zastával jeden z vysoce výnosných úřadů, bylo jeho panství velmi zadluženo. Jedním z problémů pak bylo, jak provdat dcery, protože Polyxena nebyla jeho jediná dcera. Proto nakonec došlo ke sňatku s Vilémem z Rožmberka. Polyxenin bratr si od toho sliboval, že získá peníze na uhrazení svých dluhů od Viléma, aniž by tušil, že Vilém je na tom podobně jako jeho otec i on sám.
Hovoří historik Jaroslav Pánek z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Petr Vok pochopil vlastní smrtelnost a také fakt, že jeho slavný rod zanikne, ale pokusil se zachovat pro budoucnost jeho památku. A to nejenom tím, že si už na konci vlastního života sám budoval legendu, ale i tím, že zvolil odborného historiografa Václava Březana a zadal mu úkol napsat rožmberskou historii. Tedy dílo, které z větší části přežilo dodnes a které dalo základ znalosti Rožmberků. Důležitá byla také péče o rožmberský archiv, která vrcholí právě za Petra Voka.
Hovoří archivářka Blanka Čechová ze Státního oblastního archivu v Třeboni:
Rožmberský archiv je unikátní v tom, že uchovává dokumenty, které mají význam nejen pro dějiny rodu nebo jižních Čech, ale i pro české dějiny a dějiny evropské. Uchovalo se zde totiž neuvěřitelné množství materiálu, který v jiných dobách nebo v jiných válkách zanikal nebo přišel vniveč. Archiv se uchoval v původní rozmanitosti a může tak žasným způsobem doplnit znalosti historie, které máme.
Že je tento archivu neuvěřitelně bohatý, už se ví 200 let. Bádal tady i František Palacký, který prohlásil, že takový archiv je Mekkou všech historiků a že každý by měl vstoupit na tato místa a jít studovat materiály napřed sem, než bude schopen o historii cosi vědět.
Jaké bylo dětství a vzdělání obou bratrů, Viléma a Petra z Rožmberku?
Holý: Dětství obou Rožmberků bylo do značné míry poznamenáno tím, že jim ve velmi nízkém věku zemřel otec – u Viléma z Rožmberka ve věku čtyř let, u Petra Voka v prvním roce života – a jejich matka byla velmi brzy zbavena dohledu na jejich výchovu a vzdělávání. Běžně se přitom právě matky stávaly mocnými otcovskými poručnicemi nebo – v případě, že zde byli další poručníci – měly právo určovat směr výchovy. U posledních Rožmberků tomu tak nebylo. Roli poručníka převzal nástupce jejich otce ve vladařství Petr V. z Rožmberka, který se s jejich matkou snášel velmi špatně, a donutil ji rožmberské dominium opustit.
Cesty obou bratrů se pak rozešly. Vilém z Rožmberka se vzdělával na zámecké škole v Mladé Boleslavi, předtím jej krátkou dobu vzdělával soukromý vychovatel. Z Mladé Boleslavi byl za nedlouho povolán zpět (roli zřejmě hrály konfesijní důvody, protože Petr V. z Rožmberka byl katolík a mladoboleslavská škola měla nekatolický charakter)a byl poslán do Pasova. Tam jeho strýc a biskup pasovský Wolfgang ze Salmu zřídil elitní ústav určený především pro výchovu a vzdělávání společenských elit střední Evropy. Vilém tam zůstal velmi dlouhou dobu, od roku 1544 až do roku 1550.
Petr Vok byl oproti tomu vzděláván doma, v prostředí zámecké školy. Co to znamenalo?
Holý: Zatímco Vilém strávil větší část svého dětství mimo české země, Petr Vok byl do sedmi let vychováván v Jindřichově Hradci. A pak byl do sedmnácti let vychováván a vzděláván v Českém Krumlově, kde měl postupně dva vychovatele, oba spjaté s pražskou utrakvistickou univerzitou. Aby se nenaučil jen to, co se po šlechtici běžně vyžadovalo (jazykové znalosti, němčina, latina, základy sedmera svobodných umění, základy náboženství), měl ovládnout odpovídající společenské mravy a vše, co patřilo ke šlechtickému světu, k prostředí dvoru. To bylo samozřejmě snazší, pokud měl další spolužáky. Proto došlo na Krumlově v případě Petra Voka ke zřízení zvláštní zámecké školy, která tam potom několik let fungovala.
Hovoří archivářka Blanka Čechová ze Státního oblastního archivu v Třeboni:
Malý Petr Vok napsal své dopisy bratříčkovi v pouhých osmi letech, jeho bratr starší měl 12 let, a přestože si mezi sebou psaly dvě děti, malý Petr Vok už psal bratrovi v podstatě jako svému otci. Snaží se mu zprostředkovat, jak studuje, jak je pilný, jak si zaslouží, aby o něj bylo pečováno jako o mladšího bratra. Takže i když jsou to takové první neumělé dětské větičky, už je vidět, že si je vědom svého postavení, že vždycky bude ten druhý, který bude závislý na svém bohatém bratrovi.
Vždy se říká, že vzdělávací a výchovnou fázi života mladého šlechtice uzavírá kavalírská cesta. Kam cestovali Vilém a Petr Vok z Rožmberka? Nakolik je cesty mohly ovlivnit z hlediska jejich budoucího života?
Bůžek: Vilém z Rožmberka podnikl kavalírskou cestu do Itálie na rozhraní let 1551 až 1552. A Petr Vok cestoval do římsko-německé říše, Nizozemí a také si vyjel do Anglie na přelomu let 1562 a 1563. V obou případech na ně měly tyto cesty mimořádný vliv.
Vilém z Rožmberka přijel ze studených pozdně gotických Čech do renesanční Itálie, kde vrcholila renesance. Vidí nádhernou architekturu, zahrady plné květin, fontány a vodotrysky, smyslné italské kurtizány (víme z pramenů, že žádal navýšení finančních prostředků). Ochutnává italskou kuchyni. Slyší hudbu italských hudebníků. Ovšem také se dostává do Janova, do centra velké středomořské politiky, kde vítá výpravu Maxmiliana, která se vracela ze Španělska. To pro něj byly obrovské zážitky, které při své intelektuální výbavě dokázal zpracovat a využít po návratu do Království českého, ať se to týkalo renesančních přestaveb, hudby, kuchyně, módy, mecenátu a podobně.
Petr Vok se choval podobně. Při cestě po Římskoněmecké říši mimo jiné navštívil hrad Dillenburg, kde se patrně mohl seznámit s proslulými pijáckými zábavami, které o deset let později organizoval na bechyňském zámku. V kulturně vyspělém Nizozemí, v Antverpách si kupuje obrazy, navazuje kontakty s knihkupci, má zájem o literaturu. Byl v osobních kontaktech s Vilémem Oranžským a později byl přijat na dvoře anglické královny Alžběty. To vše ho v následujících letech nepochybně formovalo.
Hovoří historik Jaroslav Pánek z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Zejména během své nizozemské cesty se Petr Vok mohl projevit jako politická osobnost, pokud by o to měl zájem. Je to zjevné i z jeho německy psaného deníku. Zajímal se o všechno možné, ale to, že je v prostředí, ve kterém se vzápětí bude odehrávat jeden z největších evropských konfliktů a ve kterém se utváří nová Evropa, jeho zájem nevzbuzovalo. Mnohem více pozornosti věnoval tehdejšímu umění, technice, způsobu bydlení, dokonce hospodářské formě tehdejšího nizozemského života. A ačkoli ho v politice dokonce podporoval Vilém Oranžský, prominentní postava tehdejší evropské politiky, zájem o to neprojevil.
Hovoří archivářka Blanka Čechová ze Státního oblastního archivu v Třeboni:
Pokutní registry jsou zvláštní pramen, který nemá v českých archivech obdoby. V podstatě je to produkt pijácké zábavy, kterou pořádal Petr Vok na zámku v Bechyni za mladších let. Jde o jednoduchý systém zábavy, kdy šlechtici, kteří přijeli na návštěvu, dostali určitý objem nápoje, který měli vypít. Když ho nevypili, museli pít další a tak dál. A potože pili tuto „pokutu“, museli se zapisovat do sešitků Petra Voka a sdělit mu, že tady byli, že pokutu vypili, případně připojili nějakou moudrost životní, z dob školských z bible a podobně, nebo lechtivé básničky a obrázky, které je zrovna v tom stavu, v jakém se nacházeli, napadly.
Najdeme tam všechny významné osoby, které se kolem rožmberského pána pohybovaly ve své době. Je tady zápis Jakuba Krčína a mnoha dalších úředníků, ale také měšťanů, případně urozených šlechticů, kteří měli v oblibě vídat se s Petrem Vokem v době, kdy na Bechyni sídlil.
Bůžek: Pijácké zábavy s pokutními registry pořádal arcikníže Ferdinand na zámku Ambras v Tyrolsku. Bylo to něco přes půl litru moku, který museli vypít jak páni, tak i ženy. Pokud tuto pokutu nevypili, museli se zapsat do knížek, kterým se říkalo Trinkbücher. Část nižších šlechticů, kteří popíjeli s Vokem na Bechyni, přitom popíjeli i s arciknížetem Ferdinandem na Ambrasu. Byla to taková cestující pijácká společnost.
(Arcikníže Ferdinand Tyrolský byl bývalý český místodržitel, takže ho dobře znali. Jezdil na výlovy na Třeboň, na různé rytířské kratochvíle, na kohoutí zápasy. Byl s Rožmberky ve velmi dobrých přátelských vztazích.)
Vilém z Rožmberka byl přední osobnost nebo vůbec nejdůležitější osobnost tehdejší stavovské obce. Jak to měl Petr Vok?
Ryantová: Vilém z Rožmberka byl skutečně prvním mužem po králi, protože zastával funkci nejvyššího purkrabího, a také byl v zahraniční korespondenci označován jako místokrál. Petr Vok byl ve stínu bratra a navíc byl znevýhodněn svým konfesním zaměřením. To, že nebyl katolík, ho trochu diskriminovalo i v panovnickém prostředí. Nicméně po Vilémově smrti musel převzít některé Vilémovy povinnosti, jezdil na sněmy, na zasedání do Prahy, převzal také povinnost vést vojsko proti Turkům. Ale později, zvláště po přesídlení na Třeboň, se těchto povinností zřekl a úplně se stáhl z veřejného života, takže o nějaké kariéře se nedá mluvit.
Hovoří historik Jaroslav Pánek z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Rudolf II. byl v posledních letech a zejména měsících života už natolik nemocen a neschopen realistického uvažování, že se pokusil o zorganizování vpádu do své země, o jakýsi puč, který mu měl vrátit moc nad českými zeměmi, o kterou ho připravil jeho mladší bratr Matyáš. Na počátku roku 1611 tak vpadlo desetitisícové pasovské vojsko do jižních Čech. A protože nikdo nebyl připraven na obranu, bylo během několika dní v Praze, kde ještě stačilo dobýt Malou Stranu.
S tím ovšem skončila výhoda překvapení, deset tisíc žoldnéřů, byť dobře vyzbrojených, nebyla síla, která by mohla ovládnout království. Když se pak stáhli do jižních Čech, nastala situace příznačná pro raně novověké vojenství – plenění, vraždění, znásilňování a zároveň pokusy o sebeobranu sedláků. Bylo možné svést bitvu, ale nikomu se do ní nechtělo, ani králi Matyášovi. Čili byla druhá možnost, vojsko vyplatit.
V této věci Petr Vok sehrával úlohu hostitele, ale také v Třeboni předsedal komisi, která to měla na starost, a ačkoli byl už starý a nemocný, zvládl to bravurně. Poté, co byla dohoda uzavřena, mělo se zaplatit asi 173 zlatých. To byla obrovská částka, ale nebyly peníze. Komisaři se obraceli na různé šlechtice, ale bez úspěchu. Jediná možnost, jak by Petr Vok tuto akci završil, byla, že na to věnoval svoje úspory v podobě stříbrného pokladu, který byl zmincován. Petr Vok sice nezaplatil úplně všechno, ale byla to naprostá většina částky. Formálně to sice byla půjčka, ale fakticky to byl nenávratný dar. Tak se podařilo pasovské vyplatit a vyvézt ze země a toto nebezpečí zlikvidovat.
Je to vlastně základní motiv pozdější legendy, protože záchrana míru pár let před začátkem třicetileté války bylo fenomenální dílo, lidé to nezapomněli a nese se to po staletí až do současnosti.
Bůžek: Musíme si uvědomit, že druhý život Petra Voka vzniká v barokní době, ve druhé polovině 17. století a na počátku 18. stoleí. Tehdy už byla doba svízelnější než v poklidnější předbělohorské době. Tvůrci pamětí, ale i řada žijících měšťanů a jejich potomků vzpomínají na milostivou vrchnost. Na to, že nechal zmincovat poklad a že to obětoval ve prospěch království. Řekli bychom, že zachránil to „bonum commune“, obecné dobro. A to přece patřilo k Rožmberkům. Oni byli vždycky první po králi a král společně s nimi měl chránit dobro země. Toto si Petr Vok velice dobře uvědomoval.
Vilém z Rožmberka byl někdy označován jako český místokrál, byla to opravdu asi nejvýznamnější osobnost v rámci stavovské obce ve své době. Jak rozumíte tomu, že dodnes je mnohem známější Petr Vok než právě Vilém? Je to tou legendou?
Ryantová: Je totou legendou. Samozřejmě i tragičností té postavy, kdy je posledním příslušníkem svého starého rodu. Je to určitě i jeho pověst bonvivána, prostopášníka, což některým mohlo být bližší než vážnost a důstojnost Vilémova.
Kdybyste měli možnost se nakrátko vrátit do roku 1611 a potkat Petra Voka na sklonku jeho života a položit mu jednu otázku, jaká by to byla?
Ryantová: Asi by to byla dost osobní otázka, jestli by si nechtěl vyměnit svůj osud se svým starším bratrem, protože jeho mladická neodpovědnost se mu vrátila i s úroky, když musel na závěr života řešit mnoho odpovědných úkolů.
Holý: Zeptal bych se,zda někdy nelitoval svých klíčových rozhodnutí, jako byl odklon od tradiční katolické víry svých předků, koupě Bechyně nebo sňatek s Kateřinou z Ludanic.
Hovoří historik Jaroslav Pánek z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Proniknout do hlubin jeho duše v mládí by bylo velice zajímavé, to by mě zajímalo především. A potom bych se ho zeptal, a možná by mi upřímně odpověděl, do jaké míry byly jeho nábožensko-politické myšlenky originální a do jaké míry ho inspiroval Václav Budovec. To bych od něho velice rád slyšel.
Bůžek: Petr Vok měl tady na Třeboni kolem sebe nesmírně mnoho dvořanů, služebníků, jezdila sem zahraniční poselstva, měl fraucimor a tak dále, ale mně se zdá, že byl strašně sám, že se uzavíral do světa vzpomínek. Že to byl zoufale osamocený člověk, který bloudil. Byla to doba manýristického bludiště, divadla, kterému nemůže rozumět. Hodnoty, které vyznával on a jeho předkové, jako by se ztrácely. Bezvýznamní rytíři mají najednou obrovské peníze a cpou se do politiky a starobylá urozenost, kterou Petr Vok prezentoval, jde trochu do pozadí. To je můj pohled a zeptal bych se, jestli takový byl, jestli takové pocity měl.
(redakčně kráceno)