Coby žák základní školy založil s kamarádem kapelu. První koncert si odbyli 29. června 1988 v tělocvičně TJ Spartak Dejvice, den poté dostali poslední vysvědčení na základní škole. Dnes jsou na domácí hudební scéně jistotou. Špatnou desku zatím nevydali a navíc každá má svou vlastní originální duši. Frontman kapely výrazně promlouvá i do české výtvarné scény. Absolvoval Akademii výtvarných umění u Jiřího Davida a na kontě má řadu výrazných kolektivních i sólových projektů. I tak se dá stručně popsat výtvarník, bubeník, zpěvák a spoluzakladatele kapely Tata Bojs Milan Cais, host Šárky Bednářové v pořadu Před půlnocí z 13. června.
„Tata Bojs je trochu debilní název,“ uznává Milan Cais z kapely Tata Bojs
Pocitově jste více muzikant, nebo výtvarník?
Zatím to jasné nemám. Spíš jsem ten hudebník.
Vaše poslední výstava se jmenovala Pod kůží a zaměřila se na objekty, které vám připomínají dětství, mládí. Jaké bylo vaše mládí?
Krásné a takové barevné. Podstatnou část těch objektů z výstavy tvoří fragmenty mého tanagerského pokoje.Objevil jsem totiž moje staré rozložené skříně připravené na spálenía přišlo mi toho líto.Bylo na nich spoustu „dětských záznamů“ – různých samolepek na peřiňáku a tak.Ty věci na mne znovu po letech promluvily. Neviděl jsem je deset patnáct let a najednou jsem měl možnost vstřebat je v úplně jiném kontextu. A protože mi přišlo důležité, aby se nespálily, začal jsem z nich vyrábět ty velké magnetofonové kazety, které se k tomu období vlastně také dost výrazně vztahovaly. Na peřiňáku jsem měl magneťák a na něm poslouchal první kazety, které jsem si nahrával třeba od Mardoši (Marek Huňát, baskytarista a spoluzakladatel hudební skupiny Tata Bojs).
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Výstava vytvořená z dílů peřiňáků, ze skříní, kazet, které jste měl v dětském pokoji. V mládí jste byl vášnivým konzumentem muziky. Jaká muzika vás formovala?
S Mardošou se známe už od školky, takže jsme letití přátelé a vzájemně se formujeme. Hudba do našich životů vstoupila někdy okolo čtvrté třídy. Svou roli v tom hrálo to, že Mardošovi rodiče byli velcí hudební fanoušci a poslouchali dobrou hudbu. Tancovali jsme na Clash, Sex Pistols, začali jsme Iggy Popem, Davidem Bowiem, Velvet Underground a podobnou hudbou, která nás poměrně dost ovlivnila.
Čí nápad byl založit kapelu?
Na to už si nevzpomenu. Vím, že jsme se o tom začali bavit po cestě z družiny domů. Měli jsme touhu vypadat a být jako kluci z Clash, které jsme měli na placce, viděli jsme je na plakátech a strašně se nám líbilo, že to jsou takoví revoltující drsňáci.
Proč Tata Bojs?
Uznávám, je to trochu debilní název, ale s tím my už nic neuděláme.Je to důsledek toho, že jsme to vymýšleli ve čtrnácti letech.„Tata“ je ve smyslu rytmu, nikoli „táta“, jak si lidé často myslí.
Byly ve vaší hudební kariéře nějaké zlomové momenty?
Bylo jich spousta.Byla to různá období s různými kytaristy. Zlomový byl i čas okolo roku 2000, kdy jsme vstoupili k Warner Music a začali vydávat desky. První byla Futuretro, což je taky naše zlomová deska. Sklízela úspěchy v anketách a často nám ji lidi předhazují. Je zajímavé, že v kontextu naší nové desky ji recenzenti často zmiňují.
Jste zpěvák, bubeník, skladatel, textař, producent, výtvarník. Není to na jednoho moc?
Je, ale když člověk dělá něco, co ho totálně pohltí a naplňuje a je to jakoby práce-koníček, nevnímá, že tomu obětuje spoustu času a energie. Je to ale někdy i na úkor rodiny.
Ale má to efekt. Za osm let jste obdrželi několik ocenění. Kterých si vážíte nejvíce?
Všech, a rád bych vyzdvihnul, že Andělů si rozhodně vážíme. Není to tak, že když jsme na nějaký ceremoniál nepřišli, že bychom si těch cen nevážili, naopak.
V těchto dnech vydáváte nové album nazvané Ležatá osmička. Je to asociace na nekonečno? Co to znamená?
Dlouho jsme přemýšleli, jak by se naše nová deska měla jmenovat, protože témat, která tam řešíme,je poměrně dost. Nicméně je tam červená nitka, která se tím albem táhne. Bavilo nás představovat si nás v časové ose těch 23 let naší existence a zkoumat, jestli se náhodou už trochu nevykrádáme, neopakujeme a nepoužíváme dokola stejné principy. Přišlo nám to jako tak nosné téma, že jsme to „dali pod lupu“.
Jsou tam důležitá slova jako „opakování“, „začátek“, „konec“ a „zacyklení“, které jsme chtěli spojit nějakým názvem. Nadto jsme zjistili, že je to osmé řadové album, že v osmé třídě jsme s Mardošou založili Tatabojs, že to bylo v roce 1988 a že dohromady máme v kapele osm dětí. Prostě těch osmiček je tam hodně. Taky se nám líbilo mít v názvu číslovku, tak už jsme ji jenom položili a vyšlo nám, že ležatá osmička jako symbol nekonečna obsahuje všechna ta zmiňovaná slova.
Osudová osmička ve vašem případě. Album vznikalo poměrně dlouho, čtyři roky. Proč?
Mělijsme za tu dobu spoustu trablů.Potkávaly nás zdravotní problémy. Měl jsem úraz na motorce,který mě vyřadil na půl roku. Paradoxně to ale bylo důležité pro vznik některých písniček. Mohl jsem na nich totiž pracovat v klidu doma, kluci mi přivezli počítač, kytaru, basu. A i když na ty na nástroje vlastně neumím, neumětelským způsobem jsem si nahrával svoje nápady, což se pak protnulo na desku.
Vaše nejnovější album jste nahráli v analogovém studiu. To mě trochu zarazilo. Není to v dnešní době trochu anachronismus?
Analog má stále co nabídnout. Poslední dvě desky jsme dělali celé v digitálu. Teď jsme chtěli udělat trochu jiný zvuk, nechtěli jsem potřetí vstoupit do stejné řeky.
„Nebudeme se opakovat,“ zpíváme hned v první písničce, tak jsme se zopakovali a šli jsme po dlouhých devíti nebo desíti letech zpátky do studia Sono, kde jsme právě natáčeli Futuretro nebo Biorytmy. Mají tam úplně nový analogový pult a pořád tam míchají do půl palce, takže písnička začíná tím, že šumí pásek. Analog má taky úžasnou dynamiku, kdežto digitál to má převedené jen na jedničky a nuly, a to je znát. Když si člověk poslechne písničku z digitální stopy a pak hned z analogové, analogová hraje o trošku lépe. Takhle zněly desky v 60. až 80. letech.
K čemu jste dospěli v Ležaté osmičce? Posunul se u vás názor na svět? Projevilo se to v písničkách?
Určitě. Vždy skládáme písničky tak, že reagují na to, co se v nás a okolo nás děje. Jestliže deska vznikala s velkými přestávkami čtyři roky, dalo by se říct, že je to takové „aktuální“ čtyřleté přemýšlení Tatabojs.
Na nové desce se představují formace Clarinet Factory nebo komorní orchestr
Parťákovy smyčce. Jaký je jejich podíl na albu?
Když děláme album, vždy přemýšlíme o tom,kdo by se na něm mohl objevitjako host.Clarinet Factory jsem měl v hledáčku už dlouho. Strašně se mi líbí, jak pracují, jaký mají zvuk a jací to jsou kreativní umělci. Na desce se protínají ve dvou písničkách, v každé zcela odlišně.V jedné plní funkci analogových, krásných čistých nástrojů – prostě slyšíme klarinety.V té druhé jsem je trochu sestřihl do smyček a zefektoval,ale pořád je tam ten analogový začátek zvuku.
Parťákovy smyčce jsme oslovili na základě náhody, nicméně jsou důležitou složkou našeho alba, protože tvoří velký zvuk orchestru. Pro píseň Filmařská jsme totiž chtěli mít něco ve stylu hollywoodského zvuku v refrénech, aby se to rozložilo do šířky a smyčce měly sílu.
Jako host tam vystupuje také Vladimír 518, kterého jste využili v písničce Světová. Její geneze je docela zajímavá. Do skladby jste použili i anketu se studentkami, která je údajně hodně drsná, objeví se tam i jedno hodně sprosté slovo. Co to bylo za anketu a jak jste k tomu vůbec došli?
Tahle písnička vznikla na poslední chvíli, za týden, což je něco neuvěřitelného.Nápad na ni byl někdy z roku 2007 a shodou okolností jsem k ní měl fragment textu,kde jsem v lehce ironické podobě zkoumal apokalyptickou vizi a konec světa.Vypadalo to ale, že na desku se nedostane.Na poslední chvíli zavolal Mardoša, že by bylo dobré to zapracovat.
Text jsem od začátku cítil jako hiphopový, a protože s Vladimírem 518 jsem teď v užším kontaktu ohledně jeho sólové desky, zavolal jsem mu, jestli by rychle nechtěl přijít do studia. Zamýšleli jsme to jako pohled na konec světa skrze duši šestnáctileté lolity, která chodí se starším chlapem, v písničce ho ztvárnil právě Vladimír. K tomu mě napadlo, že by se to mohlo okořenit naturální vsuvkou ze středních škol. A protože má Mardoša asi šestnáctiletou neteř, dali jsme jí diktafon a poprosili, aby udělala anketu se svými spolužačkami. Šlo o čtyři otázky na téma konce světa, z čehož vznikly samply uprostřed písně. Dávají tomu mrazivý podtext a píseň to hází do zvláštní podoby.
Jaký závěr jste z ankety učinili? Jak přemýšlejí šestnáctileté dívky? Co by dělaly, kdyby věděly, že se blíží konec světa?
Názory byly hrozně zajímavě rozstřelené.Třeba jedna, tu jsme tam tedy nedali,říkala, že by šla nakupovat.Ještě by šla do obchodů a všechno by to skoupila. Pak tam byly hrozně zajímavé, ulítlé myšlenky. Jedna slečna říkala: „Postižení lidé nás zajmou.“ To jsem vůbec nechápal. Zřejmě v postižených lidech viděla nějaká monstra. Hodně tam probíhal alkohol – všichni se tady uchlastáme k smrti. Taky tam byl názor, že bouchne zeměkoule. To jsme tam zrovna dali. A pak tam jsou ta sprostá slova.
Kdybyste měl na anketní otázku odpovídat vy, co byste dělal?
Asi bych žil úplně normální běžný den.Asi bych se pokusil nebláznit.
Planeta je hodně prosíťovaná, vzdálenost je zkrácená v komunikaci, žijeme v globální době. Je to z vašeho pohledu dobrá doba?
Já si ji maximálně užívám.Je skvělá, dynamická, někdy až moc.Plácáme se v tom jako hmyz. Je to hodně zajímavé.
Vaše filozofie se určitě dostává i do vašich písniček. Když se podíváme na minulá alba, na vašem albu Smetana, které jste vydali v roce 2008, jste představili akustickou verzi svých hitů přearanžovanou spolu s korejským Ahn triem. Jak k té spolupráci došlo?
Okolo roku 2004 nás seznámil bývalý manažer Ondřej Šturma, který viděl holky hrát v New Yorku a nějak mu blesklo hlavou, že když ony jsou tři (a my jsme byli taky tři), že bychom si mohli rozumět. Když pak měly turné po Evropě, zastavily se v Praze a seznámili jsme se, dokonce jsme zkusili dohromady zahrát jednu písničku. Je bavila naše energie a my jsme zase obdivovali jejich hráčské umění. Zafungovalo to, takže jsem poprosil našeho bývalého kytaristu Marka Doubravu, jestli by pro ně nechtěl zaranžovat party. Markovi jsme tak dodali kostry písniček, prazáklad, a on k tomu dopsal jejich party.
Nechali jste si ještě otevřená dvířka pro další možnosti spolupráce?
Jsme stále v kontaktu, píšeme si emaily. Byli jsme v New Yorku, hráli jsme s nimi i v prostředí, které bylo jejich, a ne naše. Docela to fungovalo. Náš sen je udělat turné po Koreji, kde mají docela silnou pozici. Skýtá to ještě udělat pár písniček v angličtině, což je pro nás hodně problematické, protože píšeme v češtině.
No právě, jste kapela známá českými skladbami. Zvolili jste češtinu, která pro dnešní dobu není až tak atraktivní. Navíc posluchači textům rozumí, což je taky možná trochu riziko. Neuvažujete, že byste to časem změnili, přearanžovali půl na půl?
Jsme prostě česká kapela a navíc v jedné písničce zpíváme, že jsme kapela lokálního významu.A to je fakt; nikdy jsme neměli ambice vstoupit někam za hranice. A když píšeme pro české obecenstvo, je dobře, že tomu rozumí. Naše texty jsou navíc postavené na spoustě obratů, které jsou leckdy složitě přeložitelné, což je další velký oříšek. Jinak myslím, že by nějakým způsobem šlo udělat třeba část repertoáru v angličtině, část v korejštině.
S češtinou jste uspěli i v souboji s Monkey Business, když jste vyhráli první českou hudební bitvu Soundclash. Bylo těžké soupeřit s Monkey Business?
My jsme si samozřejmě mysleli, že nás totálně rozválcují,ale říkali jsme si, že to vypadá na velkou legraci, a máme rádivýzvy a srandy.I když já osobně byl na začátku proti. Nakonec jsem byl mile překvapen, jak večer probíhal. A nejen kvůli tomu, že jsme vyhráli. Ale kvůli tomu, že tam byla úžasná atmosféra, lidi byli energičtí, bylo to skvělé.
S Monkey Bussines jsme měli možnost se blíže seznámit. (Znali jsme se, ale vždy to bylo jen takové to „ahoj“ na festivalu.) Absolvovali jsme společné soustředění. Jsou to hodně zábavní lidi, myslím že jsem se spřátelili. Už jen kvůli tomu to bylo skvělé.
(redakčně kráceno)