Tábor - v úvodním dílu navštíví průvodce Petr Jeništa husitské město, v jehož opevnění byl poprvé použit nový prvek, který se stal předobrazem pozdějších barokních fortifikací – pětiboká bašta vystupující z hradby a umožňující její účinnou dělostřeleckou obranu. Průvodce se seznámí s důvody vzniku Tábora a s vývojem jeho opevnění. Mezi dodnes dochovanými součástmi hradeb je i jedna ze zmíněných bašt – Žižkova, sloužící nyní jako mateřská škola.
Pevnosti / jednotlivé díly
Brno – Petr Jeništa hned v úvodu poukáže na skutečnost, že hradby měst mohly být zdolány i jinak, než za pomoci zbraní. To však nebyl případ Brna, které se ubránilo v roce 1645 obrovské švédské přesile a díky tomu bylo v 18. století přeměněno na mohutnou barokní pevnost s citadelou Špilberk. Na tomto někdejším přemyslovském hradě průvodce vstoupí nejen do jednoho z obnovených bastionů, ale také do pověstných kasemat a poodhalí rovněž tajemství špilberské studny.
Cheb – vrátíme se až do dob, kdy Cheb byl součástí říše Fridricha Barbarossy. Po připojení k Českému království se město stalo významnou křižovatkou evropských cest a po třicetileté válce bylo prohlášeno za hraniční pevnost. Ani sedm mohutných bastionů, vybudovaných ovšem podle zastaralé koncepce, neochránilo město před opakovaným obsazením cizími vojsky. Petr Jeništa navštíví mimo jiné polní ležení švédských dělostřelců a seznámí nás s dobovou obléhací technikou.
Praha – Více než tři desítky bastionů a kurtin v průběhu 18. století pevně sevřely obě pražská města, mezi nimiž se proplétá řeka Vltava. Z lodi plující po její hladině sleduje Petr Jeništa vývoj pražské pevnosti – odolá útokům husitského bojovníka, sveze švédského střelce a přijme nevítanou návštěvu pruských důstojníků. Odskočí si však i na pevnou zem – třeba na Vyšehrad, mohutnou citadelu nad městem, kterou zachrání před zničujícím výbuchem. Jeho cesta končí pod Klárovem, kde z dochovaného bastionu bylo výstřelem z děla ohlašováno Pražanům poledne – ovšem jen do doby, kdy zde Karel Kramář postavil svou honosnou vilu.
Terezín – nejlepší francouzská pevnost nebyla postavena ve Francii, ale v severních Čechách na břehu řeky Ohře. Rakouští stavitelé zde totiž v téměř ideální podobě využili poznatky tzv. mezièrské inženýrské školy, která ve své vlasti nenašla uplatnění. Petr Jeništa tak v Terezíně mohl na člunu proplout kolem zavodňovacích stavidel i procházet rozsáhlým systémem minových a odposlouchávacích chodeb, který však nikdy nebyl v boji použit. Po roce 1882 byl Terezín přeměněn na posádkové město. Jeho slavnou minulost bohužel zastínilo neblahé využití pevnosti v období nacistické okupace.
Josefov - pevnost vybudovali rakouští vojenští plánovači na místě vesnice Plasy z půl miliardy cihel, vypálených v okolních cihelnách. Prostřednictvím náhrobků na pevnostním hřbitově nahlédne Petr Jeništa do běžného života obyvatel města, jehož vznik a chod řídily vojenské předpisy. Věčný klid zde našel například mistr stavidel Václav Kuhnert, Josefína Kostelecká, která si sama vzala život z nešťastné lásky, i člen cyklistického praporu československé armády Oldřich Mácha, který v sázce přecenil své schopnosti.
Hradec Králové – také někdejší mohutnou východočeskou fortifikaci si Petr Jeništa prohlédne z vodní hladiny. Díky poloze na soutoku dvou řek Labe a Orlice se totiž Hradec Králové mohl během krátké doby přeměnit na dobře chráněnou vodní pevnost. Stalo se tak i v roce 1866, kdy nedaleko odtud proběhla slavná bitva. Prusové v ní uspěli také díky rozsáhlé výzvědné činnosti, kterou údajně řídil sám císař. Petr Jeništa mimo jiné poodhalí i způsob, jakým pruští špioni zkoumali budoucí bitevní území.
Stříbrná Hora – Petr Jeništa za pomoci obyvatel městečka Stříbrná Hora vystoupá až k jedné z největších horských pevností v Evropě. Ta korunuje hřeben Bardských hor, které tvoří poslední přirozenou překážku, uzavírající kdysi cestu rakouským vojskům do nitra tehdejšího Pruska. V doprovodu samotného císaře Fridricha projde Petr Jeništa nejen zdejší kasematy, ale obrazně i celou historii této fortifikace, která se po letech chátrání znovu probouzí k životu.
Olomouc – hanácká metropole po třicetileté válce téměř zanikla, Marie Terezie ji však po ztrátě Slezska proměnila v barokní bastionovou pevnost. Rozvoj dělostřelecké techniky a strategická poloha Olomouce vedly v polovině 19. století k rozhodnutí vybudovat v dostatečné vzdálenosti od města věnec malých pevnůstek – fortů. Dva z nich Petr Jeništa navštíví a pak se přesune do Radíkova. Tamní předsunutou dělostřeleckou pevností, v níž poprvé našel své uplatnění i beton, totiž vyvrcholilo pevnostní stavitelství v habsburské monarchii.
Kralická pevnostní soustava - Kralicko bylo vzhledem ke strategickým plánům nacistického velení nejohroženější částí československého pohraničního opevnění. Proto právě sem byly umístěny nejmohutnější dělostřelecké tvrze, aby zpomalily nepřátelský postup. V doprovodu předního znalce pevnostního stavitelství Martina Ráboně projde Petr Jeništa rozsáhlým podzemím až do šachty, v níž měla být umístěna tehdy nejmodernější zbraň – výsuvná otočná dělostřelecká věž.
Slavonická pevnostní oblast – Slavonice, městečko na pomezí Moravy a Rakouska mělo mohutné opevnění již ve středověku. Před druhou světovou válkou byl v jeho blízkosti vybudován úsek lehkého opevnění, tvořený tzv. řopíky. Když se Petr Jeništa pokusil proniknout do jejich blízkosti, ocitl se pod prudkou palbou. Některé ze zdejších řopíků byly totiž příznivci vojenské historie vybaveny původním zařízením a slouží jako muzejní expozice.
Hanička – najít některé objekty dělostřelecké tvrze Hanička v lesích nad Rokytnicích v Orlických horách nebylo pro Petra Jeništu jednoduché. Po desítkách let chátrání byla totiž tvrz v 80. letech minulého století přeměněna na centrum výzvědných služeb pro případ válečného konfliktu. Šlo o přísně utajený projekt a to si vyžádalo záměrné úpravy nejen tehdejších turistických map, ale také vedení značených tras v terénu.
Výpustek – jeskyně ve střední části Moravského krasu sloužila postupně jako ložisko fosilních hnojiv (hlína byla obohacena fosfáty z kostí jeskynních zvířat), skladiště munice a brambor a také jako podzemní továrna na součástky leteckých motorů. Největší pozornost Petra Jeništy však upoutalo poválečné využití. V době Kubánské krize totiž byl do jeskyně vestavěn betonový tubus, který se v případě atomového konfliktu měl stát územním velitelským pracovištěm. Utajenou podzemní pevností zůstal Výpustek až do roku 2001.