Zdravé mužské srdce váží přes 300 gramů, ženské o něco méně. V klidu za minutu přečerpá přes pět litrů krve, při velké zátěži to může být i čtyřikrát tolik. Nenamáháte-li se, je to okolo 8.000 litrů za den a necelé tři miliony litrů za rok. Málokterý jiný orgán v lidském těle je tak výkonný, a zároveň vyčerpávaný a zanedbávaný. Sedavý způsob života, kouření, přejídání, stres, to jsou hlavní příčiny, které nás mohou dostat do péče kardiologů, ale i na operační sál. Především o srdci hovořila Šárka Bednářová s kardiochirurgem Janem Pirkem v pořadu Před půlnocí z 29. srpna.
„Lidstvo je degenerované,“ říká Jan Pirk
Vybral jste si studium medicíny už s vizí, že se stanete kardiochirurgem?
Určitě ne. Studium medicíny jsem si vybral, protože jsem chtěl dělat námořního lékaře. Jenže na moři jsou zdraví chlapi, nanejvýš si přinesou z přístavu pohlavní chorobu nebo si něco zlomí. A to není úplně medicína, jakou bych si představoval. Nakonec jsem se dostal na chirurgii do Nymburka a tam mi primář Weiss řekl: „Jak si jednou řízneš, už toho nenecháš.“ A tak jsem se dostal k srdíčku, ke kardiochirurgii.
A moře jste odsunul proč?
Tehdy se vysoká námořní škola studovala jenom v Sovětském svazu v Oděse. A můj starší spolužák z Gymnázia Na Pražačce, který tam studoval, mi říkal: „Neblázni, to je šest let tvrdé vojny a ještě v Sovětském svazu. Vypadají ti vlasy, protože jídlo je mizerné. Nechoď tam.“
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Mohl jste se vůbec medicíně vyhnout? Vaše rodina je proklestěná různými lékaři v různých rodinných větvích, dokonce váš prastrýc byl prý osobním lékařem ruského cara.
Ano. Já jsem čtvrtá lékařská generace, ale tatínek mě k tomu vůbec nenutil. Přišlo to přes to moře; skutečně jsem se celá studia na gymnáziu chtěl stát námořním důstojníkem.
Statečná srdce ve vaší rodině jsou a vždycky byla. Dokládá to i historka vaší babičky. Byla bych velice ráda, kdybyste ji vyprávěl.
Doufám, že se lidi nebudou bát. Jedna větev naší rodiny pochází ze Šumavy (z pohraniční vesničky Lísková u Nemanic, dříve Haselbach). Pradědeček tam byl hajný, hájovna stála uprostřed lesa a bydlela tam tehdy i čeládka. Nedaleko byla věznice, z které jednou utekl nebezpečný vrah. Jeho poznávací znamení byl chybějící prst na ruce. V sobotu večer byla v Nemanicích tancovačka, kam šli všichni včetně pradědečka. V hájovně zůstala jenom prababička se služkou. Babička byla zvyklá si večer číst, a protože tam nebyla elektřina, zapálila si svíčku, sirku hodila na hliněnou podlahu a čekala, až zhasne. Vtom uviděla, jak se zpod postele vysunula čtyřprstá ruka a sirku zamáčkla.
Babička zachovala klidnou hlavu a zavolala služku. Té řekla: „Mařenko, podívej se, děda je v Nemanicích na tancovačce, on se zase namaže a zapomene, že má přinést výplaty pro dělníky (přitom ty výplaty už měla v nočním stolku). Tady ti napíšu dopis, že má přinést ty peníze, a běž tam za ním.“ Do dopisu samozřejmě napsala, že má pod postelí toho vraha. Než se služka vrátila s pomocí a vraha chytili, babička mu celou dobu nahlas četla, aby jim nebyla dlouhá chvíle.
Moje prababička až do své smrti vždy, když si šla večer lehnout, vzala hůl a máchla s ní pod postelí, jestli tam někdo není.
Velmi statečná žena. Pojďme ale k vaší profesi. Operujete, ale i transplantujete srdce a velmi rád vzpomínáte na svou první transplantaci. Jaké to bylo?
Na srdíčku sice děláme mnohem složitější výkony, než je transplantace, ale to srdíčko v hrudníku vždycky je. Při transplantaci se musí nemocné srdce vyndat, takže tam zůstanou jen hlavní cévy. Ddnes si velice dobře pamatuji zvláštní pocit, když se člověk poprvé dívá do prázdného hrudníku.
Transplantace je mnohem složitější organizačně, protože srdíčko může být vyňato z krevního oběhu maximálně tři čtyři hodiny. Navíc jde o komplexní medicínu, kde je chirurg jen jeden z týmu. Důležitou roli hrají kardiologové, imunologové, rehabilitační pracovníci, psychologové.
Co je tedy nejsložitější?
Velice komplikované jsou výkony, kdy musíme našít aortokoronární bypassy na věnčité tepny, jejichž uzávěr způsobuje infarkt. V takovém případě musíme opravit tyto cévy a udělat výkon třeba na třech chlopních současně. Složité také je, když se roztrhne aorta. Pacient se pak musí ochladit, zastavit oběh a celé to nahradit umělými protézami. To jsou mnohem složitější a delší výkony.
Existuje složitá transplantační metoda, a sice transplantace srdce a plíce najednou. Vy jste ji provedl jako vůbec první chirurg v České republice. Cítil jste při té operaci, řekněme, velké napětí?
Určitě ano. Když děláte nějakou operaci poprvé, jste vždy vystaven většímu stresu a odpovědnosti. Třeba když jsme v roce 2003 poprvé implantovali umělé srdce, sledoval to plný sál lidí. Dnes na to v akutním případě těžko sháním asistenta.
Kolik takových dvojitých transplantací se u nás od té doby provedlo?
Zatím žádná. Ono je totiž strašně těžké získat dárce. Nejvíce dárců je na ledviny, potom na játra, méně na srdce a nejméně na plíce, protože to je strašně choulostivý orgán. A najít dárce, který je vhodný pro srdce i plíce, je velmi vzácné. U plic rozhoduje i velikost, musí přesně pasovat do hrudníku, zatímco srdíčko se tam vejde vždycky (nemocné srdce je ohromně velké, ale nevadí, když se tam dá malé zdravé).
Čili to musí být od jednoho dárce? Nedá se to různě sesbírat?
Dá se to tak dělat, když je to postupně. Ale když člověku selhává naráz srdíčko i plíce, musí to být od jednoho dárce. Na celém světě se jich dělá proto jen okolo osmdesáti ročně.
Už jste vzpomněl umělé srdce. Může člověk žít s umělým srdcem celý život?
Protože umělé srdce je strašně drahé, používáme ho zatím jen jako most k transplantaci biologického srdce. To znamená: pacient je na čekací listině, jeho stav se zhoršuje, až je tak špatný, že umírá, tak se mu našije umělé srdce. Díky pochopení VZP tak úmrtnost lidí na čekací listině (kde je teď okolo 60 čekatelů) poklesla pod 10 %. A máme pacienty, kteří už takto čekají třeba přes dva roky. S umělým srdcem se přitom žije víceméně normálně, můžou chodit do školy, jezdit autem, jít na výlet, sprchovat se, ale nemůžou plavat. V bohatých zemích, například ve Spojených státech, se to používá u lidí, u kterých se transplantace srdce udělat nedá. Je to takzvaná „destination therapy“ („konečné řešení“) a jsou lidé, kteří s tím žijí sedm a více let.
V mechanickém srdci je velká budoucnost. Musí se ale odstranit kabel, který vede z pacienta k řídící jednotce (ta je na baterky, jedna baterka vydrží šest hodin), což bude možné, až budeme umět přenášet energii přes kůži. Například kardiostimulátor má také baterie, ale vydává minimální energii. Umělé srdce musí pod tlakem přepumpovat nejméně pět litrů krve za minutu, a to je energie, která se vyřešit baterií v těle nedá.
- Umělé srdce autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2284/228320.jpg
- Umělé srdce autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2284/228316.jpg
- Umělé srdce zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2840/283906.jpg
Kolik bylo nejstaršímu pacientovi, kterého jste odoperoval? Jak je to vůbec u vašich pacientů s věkem?
Průměrný věk nemocných je zhruba 66 let. Výjimkou ale vůbec nejsou pacienti mezi 80. a 90. rokem. To dříve nebývalo, ale jak se zlepšuje anesteziologická a chirurgická technika, pooperační péče, můžeme si toho dovolit víc a víc.
Pochopitelně jsme si kladli otázky, zda má smysl, aby 82letý člověk podstoupil takto drahou operaci. Ale když jsme zpětně (šlo o pětileté sledování) kontrolovali pacienty, kteří operaci úspěšně přečkali, ukázalo se, že žijí stejně kvalitním životem jako zdravá, jim odpovídající populace. A když dáte člověku pět let života, je to hodně.
Jaký je rozdíl mezi mužským a ženským srdcem? A nemyslím jenom velikost.
Výzkum posledních let ukazuje, že ten rozdíl je dost velký. Dnes víme, že v mužském srdci odumírá velké množství buněk (myocyt), dokonce až 2.500 za hodinu. Ostatní myocyty pak zbytní a převezmou funkci těch odumřelých. Jenže jak je ta buňka velká, hůře se vyživuje, takže kvůli tomu možná dochází snadněji k infarktu. V ženském srdci se tohle neděje. Možná právě proto dostávají muži infarkt okolo 50 let věku, tedy o 20 let dříve než ženy.
Srdce není jen pumpa, ale také žláza s vnitřní sekrecí, která produkuje hormony. To není příliš známo?
Také jde o výzkumy z posledních let. Jde vesměs o hormony, s jejichž pomocí si srdíčko pomáhá řídit krevní oběh.
Je ještě nějaké tajemství, které nebylo až tak detailně prostudováno?
Čím více se bádá, tím více se ví, že se toho víc neví. Znalosti jdou tak daleko, že je nejen časopis o srdci nebo o jedné svalové buňce srdce, ale jsou i časopisy o jediné organele té buňky.
Dokázalo by se srdce léčit speciálními metodami? Napadají mne kmenové buňky. Daly by se využít?
Nemůžu mluvit za neurologii, ale u srdíčka se to zatím ukazuje jako slepá cesta. Srdce, to je miliardy buněk. Podle výzkumu tam dostanete desítky tisíc kmenových buněk, jenže 2.500 buněk každou hodinu odumře. Některá pracoviště to sice začala klinicky zkoušet, ale nemělo to žádný efekt, takže se to zase zastavilo.
Jaké nové metody v léčbě srdce se teď zkoušejí?
Zásadní je prevence. Nedůležitější je chovat se ke svému zdraví a tudíž i k srdíčku rozumně. Člověk byl stvořen jako pohybující se součást přírody, nikoliv jako subjekt sedící před obrazovkou počítače, kouřící a pijící kávu. Čili bychom měli jíst úměrně tomu, jaký máme výdej (horník musí jíst daleko víc než bankovní úředník), a měli bychom se pohybovat, nejlépe v přírodě.
Lidstvo je degenerované. Před časem jsem byl na služební cestě v Dubaji, bydleli jsme v hotelu u moře, byly tam krásné tratě na běhání, kde také řada z nás běhala. Bylo tam ale také velké fitness centrum, kde spousta lidí běhala na běhacím pásu a skrz okna se dívala na moře. Venku bylo přitom krásně jako u nás na jaře, žádné vedro.
O vás je známo, že jste propagátorem zdravého životního stylu. Cvičíte, běháte, maratony jsou vaše specialita?
Měl jsem několik atletických snů, například zaběhnout maraton. To jsem si splnil. Sice jsem ženě slíbil, že už maratony běhat nebudu, ale ono se to nedá. Také dělám triatlon, doporučil bych ho každému, i když samozřejmě ne na špičkové úrovni, ale jako hobby. Plavete, běháte, jezdíte na kole. Zaměstnáváte celé tělo. Něco podobného jsou běžky. Tyto sporty bych opravdu doporučil.
Jste také milovníkem vína. Zajímá mě: když si dám během dne dvě deci vína, pomůže to srdci?
Pomůže. Hlavní odborník a znalec vína je můj přítel profesor Šamánek, původně Moravák, který o tom píše i krásné knížky. Víno je vysloveně prospěšné. Francouzi si dělali reklamu (říkalo se tomu francouzský paradox), že je červené francouzské víno chrání od infarktu, přestože jinak jedí nezdravě. Byla to ale jenom reklama. Právě Milan Šamánek dělal velké výzkumy a ukázalo se, že bílé moravské víno funguje úplně stejně jako červené francouzské. Takže to není ani v červeném, ani ve francouzském, ale je to prostě ve víně.
Ženy, pokud netrpí žádným jiným onemocněním, třeba cirhózou jater, by měly pít dvě deci vína denně a muži čtyři. Čili ta sedmička vína pro pár je přesně to, co si tělo žádá.
Takže aby měli lidé zdravé srdíčko, měli by běhat, plavat, dobře se stravovat, žádná těžká jídla, možná ty dvě deci…
A když máte stresové zaměstnání, je strašně prospěšné jít se po tom stresu proběhnout. Stres vyplavuje mastné kyseliny, zvyšuje krevní tlak, je to příprava k boji. Ale protože nebojujete, je dobré tyto věci spálit, vyplavit endorfiny – hormony dobré nálady.
Jak je to s věkem operatérů? Kdy se začnou třepat ruce?
To nevím. Je to zcela individuální. Profesor Pafko brilantně operoval a šéfoval klinice až do 70 let, možná operuje ještě teď. Ostatně je to taky velký sportovec. Ale jsou chirurgové, kteří na to nestačí v 63 letech. Je to dáno geneticky, ale taky tím, jak se chovali ke svému zdraví.
Na důchod určitě nevypadáte. Jaké máte tedy plány?
Někdy ve věku 65 až 70 let bych chtěl pomalu zvolnit pracovní tempo. Přece jenom chirurgií žiju, je to moje hlavní životní náplň, takže přestat ze dne na den by bylo velice kruté. Umím si představit, že bych v pozdějším věku pracoval tři dny v týdnu a zbývající dny bych, pokud budu moct, běhal a jezdil na kole.
- Pirk a jeho Velorex zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2840/283913.jpg
- Pirk a Velorex zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2840/283915.jpg
Kardiochirurgie je vaší srdeční záležitostí. Co jiného ještě?
Mojí srdeční záležitostí je celý život. Život je barevná vitráž, která má různá sklíčka. Když někdo sbírá známky, může v tom jako amatér něčeho dosáhnout, ale spousta věcí mu unikne. Já se snažím ta sklíčka občas vyleštit a mít jich lesklých co nejvíc. Takže protože běhám čím dál pomaleji, našel jsem si dalšího koníčka, veterány, motorky. Velká láska jsou Velorexy. Je překrásné v tom jet, všichni se na vás smějí, řada lidí honem vytahuje fotoaparáty, nikdo vám neudělá žádnou sprosťárnu. Velorexy jsou něco tak unikátního, to nikde na světě není.
Jan Pirk (*1948, Praha)
Přednosta Kliniky kardiovaskulární chirurgie a Kardiocentra pražského IKEMu. Oproti původním mladickým snům (chtěl být námořním důstojníkem) navázal na rodinnou tradici a stal se lékařem. A dnes patří mezi kapacity kardiochirurgie u nás i ve světě. Ročně odoperuje 330 lidských srdcí, má za sebou desítky úspěšných transplantací srdce, v České republice byl zatím první a poslední, kdo transplantoval naráz srdce a plíce. Patří mezi velké sportovce a propagátory zdravého životního stylu.
(redakčně kráceno)