Málokterý z ekonomických instrumentů je tak populární a zároveň zatracovaný jako peníze. Život bez nich si však lze představit jen těžko. V penězích se měří naše práce, náš majetek, naše potřebnost. Pro někoho jsou peníze cílem, pro jiného prostředkem. Peníze, respektive národní měna také dlouho patřila k základním atributům státu podobně jako státní vlajka nebo hymna. A nejinak tomu bylo u československé a dnes už pouze české koruny.
Přátelé peníze
O československé měně a o penězích vůbec hovořili v Historii.cs z 3. října filozof Jan Sokol z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, Leopold Surga z ČNB – expozice Lidé a peníze a historik Roman Vondra z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Našel jsem si nějaké výroky o penězích. Kromě starozákonního, že peníze vyřeší všechno, a známého klanění zlatému teleti, jsem našel třeba Horatiovo: „Občané, občané, nejprve si musíte nahrabat peněz, ctnost až po penězích přijde.“ Nebo Ciceronovo: „Žádná pevnost není tak silná, aby nemohla být dobyta penězi.“
Všiml jsem si, že se penězům už v dávné minulosti přikládala jakási špinavá moc?
Sokol: Mám rád definici moci od Maxe Webera, který říká, že moc je schopnost prosadit svou vůli případně i proti vůli jiných. První, co si člověk představí, je, že když někoho přemůže, má moc. Ovšem moderní společnosti objevily neuvěřitelnou věc, a to, že se tohle prosazování vůle násilím nahradilo penězi. Georg Simmel ve své knize Filozofie peněz ukázal, že peníze jsou prostředek, kterým lze poměrně jemně distribuovat moc. Takže v moderní společnosti má každý člověk moc v rozsahu své peněženky nebo účtu. Ve starších společnostech, kde tohle neměli, se společnost musela hierarchizovat – každý člověk věděl, na koho si může troufnout a komu naopak musí ustoupit. Tak to funguje u společensky žijících živočichů, ale v lidské společnosti to vede k hrozným věcem.
Základ tohoto moderního projektu je pak právě v tom, že se zakáže jakýkoli jiný způsob prosazování moci než pomocí peněz. Samozřejmě se tlačí na to, aby všechno bylo za peníze. Ale tady pozor, peníze fungují jenom tehdy, když ve společnosti zůstane něco, co za peníze není. (Především jsou to peníze samotné; nemůžete přijít na trh s tím, že nabídnete stokoruny za padesát korun.) A když existuje něco, co za peníze není, je to základ moderního státu. Nejsou to přitom jen bankovky nebo mince, ale také policisté, zákonodárci, starostové, ministři, soudci. Ti také nesmějí být ke koupi, a to nejen proto, že to je ošklivé, ale proto, že by peníze přestaly fungovat. To je jádro problému korupce.
Hovoří ministr financí Miroslav Kalousek:
To, že jsou peníze zdrojem všeho zla, si určitě nemyslím. Peníze nejsou ničím jiným než velmi dobrým instrumentem pro pružný a transparentní obchod. Nemohou být původcem ani dobra, ani zla. Zlo a dobro bylo a je v každém z nás ještě dřív, než Féničané vynalezli peníze. Někdo to zlo přemůže, někdo ne. Ale peníze za to nemůžou.
Hovoří guvernér ČNB Miroslav Singer:
Čeští občané jsou historicky, a řekl bych skoro kulturně, dosti spořiví a stabilita měny je pro ně vyšší hodnotou než pro jiné národy. Jsme prostě spořivý národ, který chce mít svou měnu pevnou. A proto má-li tu možnost, která byla po druhé světové válce na dost dlouho odepřena, má centrální banku a toho, kdo o měnu pečuje, poměrně v úctě. A já se cítím vůči té úctě odpovědný.
Historie.cs - Přátelé peníze (zdroj: ČT24)
Surga: Je zapotřebí zmínit, že peníze kazí charakter. Za svou 40letou kariéru zaměstnance centrální banky jsem poznal pár lidí příjemných, chytrých, spolehlivých, kteří se však v závěru neudrželi, sáhli na cizí peníze a skončili tam, kde nechtěli, tedy za mřížemi.
Vondra: Teoretici říkají, že množství peněz tvoří jakousi Gaussovu křivku. Když má člověk peněz velice málo, je jeho život složitý a musí se jím velice obtížně prodírat. Ale když má peněz zase příliš, kazí to charakter, a ten člověk ani neví, co by s těmi penězi dělal, a všelijak s nimi spekuluje. Ideální je, když má člověk tolik, kolik peněz zhruba spotřebuje.
Hovoří ministr financí Miroslav Kalousek:
Mít rád, to je vztah, emoce. Já k penězům žádnou emoci necítím. Co se týče veřejných peněz, to je moje práce, tak tam mám rád příjmy a nemám rád výdaje. A co se týče peněz v rodinném rozpočtu, tak ty vnímám jako prostředek k elementární míře svobody. Nepotřebuji jich příliš mnoho, ale kdybych jich měl příliš málo a přemýšlel, za co mohu sobě nebo svým dětem koupit boty, cítil bych to jako nedostatek svobody.
Hovoří guvernér ČNB Miroslav Singer:
Peníze jsou jedním z největších, ne-li největším ekonomickým vynálezem lidstva, a to nejen v pozici prostředku směny. Každý si umí představit, že mouka za vajíčko, vajíčka za králíka, stádečko králíků za žebřiňák není úplně praktické. Peníze jsou ale hrozně důležité také jako nositel hodnoty u půjček. Peníze umožňují přesně vyjádřit, co a kolik bylo půjčeno. Zatímco konkrétního králíka za konkrétní vajíčka si lidé směnit umějí, bavit se pět let po půjčce o tom, jak vypadala kráva, jestli byla zdravá, velká či malá, je mnohem obtížnější.
Jak vlastně vznikly bankovky? Proč se vytáhly papírové peníze?
Surga: Zpočátku byly mince. Nejdřív neražené kousky kovu, potom označované kousky kovu. Později začaly být na mincích raženy reliéfy, které byly symbolem určité hodnoty, kterou garantoval příslušný vydávající panovník, S tím, jak se rozvíjela řemesla a obchod, trh vyžadoval mince se stále vyšší kupní silou. Denárky měly 1,5 gramu, groše 3,7 gramu, těžké tolary už měly 4 centimetry v průměru a hmotnost 24 gramů. A kam dál?
Nějakou dobu fungovalo zlato, ale v podstatě nikdy přímo jako oběživo – dukáty byly dlouho obchodní mincí s jakousi relací ke stříbru. Praktickým východiskem tak začaly být papírové peníze. Třeba v Anglii to byly nejdříve potvrzenky na uložený kov u zlatníků (tzv. goldsmiths notes), které si lidé začali mezi sebou vyměňovat, takže začaly postupně obíhat.
Jinak ekonomická definice bankovky pořád ještě platí: „Bankovka je nezúročitelná směnka na banku.“ A v této funkci papírové peníze přežívají někdy od roku 1661, kdy Johann Palmstruch ve Stockholmu ve Stockholms Banco vydal první papírové peníze.
Vraťme se k roku 1918, respektive k roku 1919, který nazval Peroutka okamžikem Rašínovy bitvy. Jak se objevily a etablovaly československé peníze?
Vondra: První okamžik nastává 25. února 1919. Tehdy jsou vydány dva zákony – o vzniku československé měny a o státní půjčce. Bezprostředně poté, na přelomu února a března, dochází ke kolkovací akci, kdy jsou kolkovány dosavadní rakousko-uherské bankovky. (Třeba na rakousko-uherskou desetikorunu se lepil desetihaléřový československý kolek, který představoval setinu hodnoty bankovky.) To byla první fáze.
Druhou fází byl zákon číslo 187 z 10. dubna 1919. Na jeho základě byla 15. dubna připravena první série československých státovek. Podepisoval je samotný ministr financí Alois Rašín. A teprve od 1. dubna 1926 vstupuje v platnost nový zákon, který zakládá Národní banku československou, jejímž právním nástupcem je dnešní Česká národní banka.
Kolkovaná rakousko-uherská desetikoruna platná do roku 1920
Hovoří guvernér ČNB Miroslav Singer:
Po vzniku republiky jsme neměli bankovky, ale státovky. A ty jsme měli i v období protektorátu nebo po válce. Prostě není-li centrální banka, vydával stát státovky. Teprve v okamžiku, kdy je centrální banka, může být vydávána bankovka.
Se vznikem republiky se bořily všechny pomníky po Rakousko-Uhersku včetně mariánského sloupu, ale na rozdíl od Rakušanů, kteří přešli z koruny na šilinky, nebo Maďarů, kteří přešli na pengö, my jsme si korunu ponechali. Slyšel jsem, že byl návrh na měnu, dokonce se tiskla zkušební série, která se měla jmenovat sokol a drobné měly být káňata. Je to pravda?
Surga: Pravda je to jenom zčásti. V expozici České národní banky Lidé a peníze můžete vidět odražky mincí podle Španielových návrhů skutečně s hodnotou 1 sokol nebo nátisky bankovek znějící na franky. Sokol se měl dělit na stotinky. Jestli káňata, nevím. Na hmatatelný důkaz jsem nenarazil, ale je to možné.
Jinak název koruna byl původně určen pro mince, na nichž byl vyobrazen symbol monarchie. Byly to francouzské couronne nebo anglické crowns. A co se týče rakousko-uherských mincí, tak na rakouské koruně byla císařská rakouská koruna a na koruně určené pro Uhry byla svatoštěpánská, maďarská koruna. A protože se otcům zakladatelům asi nepodařilo najít důstojnější název pro měnu našeho státu, zůstali u koruny.
Vondra: Nakonec nejspíš převážil praktický přístup. Myslím, že sám ministr financí Alois Rašín vycházel z teorie, že nejlepší je držet tradici. A že když už je nějaká značka zavedená, má nějaký kredit, není úplně dobré ji měnit. Navíc pojem koruna vůbec nemusel být svázán se starou monarchií. Korunu si lze vyložit také třeba jako korunu svatováclavskou.
Stokoruna z roku 1931
Sokol: Peníze mohou fungovat jenom tehdy, když je lidé chtějí a když jim věří. Tradice je důležitá. Ale to nebylo jenom u peněz. Po roce 1918 bylo samozřejmé, že prezident bude bydlet na Hradě. (Když to vidí Francouzi, chytají se stropu. Pro ně je nepředstavitelné, že by francouzský prezident bydlel v Louvru. Ostatně boj, aby prezident nemusel bydlet na Hradě, vyhrál až Husák, který se opravdu odstěhoval.) Takže prezident u nás měl určité monarchické rysy, protože lidé chtěli, aby to nějak navazovalo řekněme na staré české království včetně té svatováclavské koruny.
Jenomže lid do toho vstoupil se svým obvyklým šarmem a fantazií. Pěťák se říkalo desetihaléři, šesták dvacetihaléři, kačka se říkalo koruně, dvacet korun byl cejn, búr bylo pět korun. Jak se odvozovaly pěťák a šesták?
Surga: Původně to začínalo u zlatého z vídeňského čísla, kdy měl jeden zlatý 60 krejcarů, takže desetina bylo těch šest krejcarů. Když se přešlo na rakouské číslo, desítkovou soustavu, rovnal se původní šesťák, šestikrejcar, deseti haléřům. A když se posléze přešlo na korunu v poměru jedna ku dvěma, bylo to dvacet haléřů, takže šesťák.
Hovoří ministr financí Miroslav Kalousek:
Desetikoruně se říká pětka, protože dvě koruny byl jeden zlatý, takže desetikoruna bylo pět zlatých. Jak je též známo ze staré žižkovské odrhovačky: já ti pětku nedám, já ti dám jen búra… A dál už nesmím pokračovat, protože to není slušné.
Surga: Búr je pojmenování, jehož původ není znám. Osobně jsem našel podobné slovo v jedné anglické encyklopedii, ale to bylo někde v Bengálsku. Jinak v posledním vydání Velké obrazové encyklopedii Zdeňka Petráně se objevila nová teorie, že slovo búr mohlo vzniknout z částek, které se vybíraly na podporu búrských sedláků ve válce proti Anglii. Ten příspěvek byl totiž ve výši pěti korun.
Po první republice přišla republika druhá, po ní protektorát. Jak to bylo s naší měnou v té době?
Surga: Němci měli velice dobře propracovaný systém, jak protektorát vykořisťovat. Nejvíc ve známost vešlo oktrojování kursu 1 : 10 (1 marka = 10 korun) dekretem Adolfa Hitlera z 16. března 1939. Pak to byla například opatření, kdy se marky utržené v protektorátu soustřeďovaly v Národní bance pro Čechy a Moravu, která je poté odesílala do Berlína a Říšské banky na zvláštní účet. Žádnou protihodnotu za to nedostala. Národní banka také musela platit matrimoniální poplatek, hodnotu československých korun, které obíhaly na území, jež po mnichovské dohodě připadlo k říši. Němci se také zmocnili určitých částí československého zlata. Systém to byl skutečně velice propracovaný a škody, které válka způsobila, byly značné.
Vondra: Při vzniku protektorátu Němci bez jakýchkoli výčitek nechali v oběhu dosavadní československé oběživo a stahovali ho postupně. Většina československých bankovek tak dobíhala až do roku 1944 (na krátkou dobu byla jejich platnost obnovena v době měnové reformy v roce 1945) a protektorátní oběživo je nahrazovalo velmi pomalu.
V období okupace bylo proto úplně běžné, že jste měli na mincích a bankovkách Masaryka. Kuriozitou je protektorátní papírová pětikoruna připravená k vydání v roce 1938. Vydána do oběhu nakonec byla až v období protektorátu v roce 1940, přestože je na ní Josef Jungmann, osobnost druhé generace národního obrození a hlavní tvůrce moderního českého jazyka. Na tom je jasně vidět německý pragmatismus, okupantům to prostě bylo úplně jedno.
Protektorátní pětikoruna
Co se stalo po osvobození? Jak jsme zachraňovali měnu? A jak jsme došli k roku 1953?
Surga: Proces obnovy měny začal už ve 40. letech v Londýně, když exilová vláda objednala u anglických tiskáren tisk bankovek, které měly být použity k obnově měny po skončení války. Kuriózní je, že na těchto bankovkách nenajdete žádné datum. Objednány byly totiž v roce 1942, a to ještě nikdo netušil, kdy a jak válka skončí.
Úkolem první reformy, která proběhla k 1. listopadu 1945, pak bylo sjednotit měnu bývalého protektorátu, tedy Čech, Moravy, Slezska, s měnou Slovenska. Slovenský štát byl měnově oddělen až do října 1945, kdy se začaly vydávat do oběhu bankovky tištěné v Anglii a bankovky, které navíc tiskla Státní tiskárna cenin, která již na jaře 1945 začala připravovat emise bankovek použitelných pro obnovu měny. Vyměňovalo se 500 korun na osobu a další částky peněz musely být uloženy na vázané vklady, stále přitom pokračoval přídělový, lístkový systém, který byl zaveden za války.
Rok 1953 je potom důsledek února 1948. Komunisté totiž začali pomalu uplatňovat sovětský model jednotné státní banky, u nás vznikla v roce 1950. V roce 1953 proběhla měnová reforma, která měla třídní charakter, neboť šlo do značné míry o odnětí prostředků buržoazii. Proto byl stanoven poměr 1 : 5 do 300 korun na osobu a dále poměr 1 : 50. Také došlo k zastavení proplácení dluhopisů, životních pojistek a tak dále. Byla to velmi drastická peněžní reforma, která do značné míry ochromila ekonomický život státu. Ale na druhou stranu byl ukončen přídělový lístkový systém.
Jak to bylo s konvertibilitou československé měny?
Surga: Konvertibilní nebyla. Sice byl vydáván kurzovní lístek, kde byly stanoveny oficiální kurzy k zahraničním měnám, ale československá koruna byla vnitřní, nesměnitelná měna.
Proto byly bony, aby se mohly valuty směnit?
Surga: Bony jsou vynález o něco mladší. Ke konci 50. let byl zřízen podnik zahraničního obchodu Tuzex, který měl původně prodávat tuzemské exportní zboží. Samozřejmě se v něm obchodovalo buď ve valutách, nebo za odběrné poukazy podniku zahraničního obchodu Tuzex. Zase v tom byl pragmatismus socialistického státu, protože cílem bylo stáhnout všechny valuty do státní pokladny, tedy do vlastnictví státu, a nahradit je něčím dalším.
Odběrní poukaz PZO Tuzex
Jak to bylo s krytím zlatem? Já tomu přestávám rozumět. Ono to nebylo jenom u nás, s tou „prací všeho lidu“, nebo co to bylo na těch bankovkách.
Vondra: Když se vydávaly první bankovky, v našem případě proslulé bankocetle z roku 1762, bylo na platidle vždy uvedeno, jaký je to ekvivalent kovového oběživa. (V případě bankocetlí na nich bylo přesně uvedeno, že vám Vídeňská městská banka za bankocetli vyplatí na přepážce tolik a tolik zlatých v konvenční měně, tedy ve stříbře.) Byla však zkušenost, že když přišly krizové okamžiky, třeba éra revolučních a napoleonských válek, a monarchie si sáhla ekonomicky na dno, měl stát tendenci vydávat papírových platidel mnohem víc, než kolik měl rezerv drahých kovů. To vedlo k inflačním tlakům a papírovým penězům nikdo nevěřil (zapříčinilo to například státní bankrot Rakouska v roce 1811). Proto se přijalo opatření, že stát mohl vydat jen takové množství bankovek nebo státovek, na které měl rezervy drahých kovů.
Surga: V našem případě měli otcové zakladatelé v úmyslu obnovit zlatý standard i u československé koruny. Byl dokonce schválen zákon o zlaté stokoruně, takzvané hřivně. A přípravou k přechodu na měnu zlatého standardu bylo i vydávání svatováclavských dukátů, které si po zaplacení určitého ražebného mohli nechat občané razit ze svého zlata. Nicméně přišla velká hospodářská krize, potom příprava na druhou světovou válku a ke zlatému standardu u nás už nedošlo.
Jinak zlatý standard, směnitelnost bankovek za zlato, de facto skončil ve 20. letech s brettonwoodskými dohodami v roce 1945. Tehdy se přešlo na systém vazby měn k americkému dolaru, který měl jako jediný stanoveno zlaté krytí. I to pak ovšem zrušili v 70. letech. A od té doby se hovoří už pouze o úvěrových penězích.
Ohledně naší měny z doby komunismu je ale nutné říct, že bankovky byly skutečně „kryty zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé“, jak na nich bylo napsáno. Nějaké to zlato Státní banka Československa měla a ostatní aktiva taky. S „prací všeho lidu“ to není pravda, protože na státovkách bylo napsáno, že jsou kryty majetkem Československé republiky.
Hovoří guvernér ČNB Miroslav Singer:
Je také velký rozdíl, jestli je bankovka legal tender (zákonné platidlo - pozn. red.), nebo není. Naše bankovky jsou všechny legal tender, takže je musí přijmout váš věřitel, když mu s nimi platíte dluhy. Ale třeba irské nebo skotské libry v tomto smyslu legal tender nejsou, takže vám je skutečně mohou v Londýně odmítnout, jak se také mnohým turistům, poté co navštívili Skotsko a dostali se do Londýna, stalo.
Jak se povedla měnová odluka a co říkáte novým českým bankovkám?
Surga: Tvrdím, že díky vysoké profesionalitě a bezvadnému počasí se odluka podařila na jedničku. Nedokážu si představit, že by v týdnu od 2. do 9. února 1993, kdy výměna probíhala, přišly sněhové kalamity. Vždyť tehdy jezdily spousty transportů s penězi. A navíc i média tehdy byla naladěna ve prospěch odluky, což je záležitost, kterou jsem potom už nikdy nezažil.
Jak se vám líbí nová česká měna?
Surga: Mně se líbí velice. Opomene-li Brunovského řadu bankovek, což byly velice hezké peníze, ale ve špatné době, je to první řada bankovek, kterou se podařilo udělat profesionálům v dohodě s výtvarníkem, aniž by na to politici měli nějaký vliv. (Albín Brunovský rubovou stranu tisícikoruny předělával asi třikrát, desetikorunu také asi třikrát, což se samozřejmě na vzhledu bankovek velmi podepsalo.)
GALERIE
Československá desetikoruna
Vondra: Oldřichu Kulhánkovi (autorovi současných českých bankovek – pozn. red.) se skutečně podařilo neopakovatelné dílo. Jeho sada bankovek je v podstatě obrazovou galerií českých dějin. Navíc se mu podařilo docílit toho, že měna má i určitý duchovní rozměr, což je velice pozitivní signál. V tom bych si dovolil trochu rýpnout do podoby dnešních eurobankovek. Na nich najdete jenom nějaká okna, mosty, ale duchovní akcentace jako by se úplně vytratila.
Hovoří guvernér ČNB Miroslav Singer:
Myslím, že současná řada bankovek je skutečně krásná. A myslí si to i svět, protože v roce 2008 se naše tisícikoruna pro svoje výtvarné kvality stala bankovkou roku.
Je to také tím, že bankovky se lépe navrhují v relativně jasných národních státech. Tam se nemusí chodit k neexistujícím mostům nebo oknům, které nikoho neurazí, ale také nikoho nepotěší. Tam se může jít do historie, k tomu, čeho si občané státu váží. Bankovky tak mohou osobnosti nebo konkrétní místa a hodnoty lépe odrážet a občané k nim nacházejí lepší vztah.
Sokol: Naše bankovky jsou velmi originální, mají výraz a tvoří opravdu výraznou autorskou řadu. Ale já se na to dívám obráceně: Aby si bankovky získaly důvěru, od jisté doby trošku zneužívají velké historické postavy.
Když byla německá marka, na stomarkovce byla Klára Schumannová, jemná pianistka, která ale kvůli tomu asistovala u každého svinstva, které s tou stomarkovkou tady ti veksláci dělali. A jak k tomu dnes přijde chudák Bedřich Smetana, Masaryk, že musí asistovat u kdečeho? Vždycky říkám, Přemysl Otakar už je mimo službu, svatá Anežka se toho také zbavila a Karel IV. se na stokoruně směje, protože se na to už těší.
(redakčně kráceno)
Vydáno pod