Totální sovětizace po nástupu komunistů k moci se kromě politického stylu, průmyslu či bezpečnostních služeb nevyhnula ani kulturní scéně. Všeobjímajícím, univerzálním stylem se měl stát socialistický realismus. Sloh, který přinesl monumentální plátna i pomníky státníků, zcela specifickou architekturu, ale i nové literární hrdiny, dělníka a jeho soustruh. Mnozí tehdejší tvůrci toto zadání ochotně přijali, pro jiné to byla existenciální nutnost. Přesto všechno zde tato krátká etapa zanechala osobité dědictví, které stojí za pozornost.
Socialistický realismus
O socialistickém realismu hovořili v Historii.cs z 24. října literární historik Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd a historik umění Jiří Tomáš Kotalík z Akademie výtvarných umění. Moderoval Vladimír Kučera. (Pořad byl natáčen v bývalém hotelu International – dnes hotel Crowne Plaza Prague –, v jedné z nejvýznamnějších staveb socialistického realismu u nás.)
Co to byl socialistický realismus? Pro nás pamětníky to zní pořád ještě zlověstně.
Janoušek: Ten termín byl velmi proměnný. Něco jiného to bylo před rokem 1945, něco jiného po roce 1945 a něco jiného po roce 1948. Ale myslím, že většina lidí si to spojuje s vypjatými roky 1948 až 1955. Tedy s dobou, kdy vznikala tato krásná budova.
Kotalík: Pro mě ten pojem souzní se zkratkou sorela. Je to velmi krátké, ale intenzivní období v našem výtvarném a architektonickém dění, které je evidentním dokladem sovětizace, určitého ideologického diktátu. Na druhou stranu z toho vznikly i některé zajímavé záležitosti týkající se třeba urbanismu nebo užitého umění.
Vždycky mně vrtalo hlavou, jak je možné, že jsme na tu opravdu tvrdou sovětizaci kývli. A pak jsem si uvědomil, že to má určité historické souvislosti. Že se tady vždycky našel někdo, kdo využil příležitosti. A že tady vlastně bylo reziduum realistického pohledu, jak ho třeba prezentoval Max Švabinský nebo krajináři kolem Václava Rabase. Takže když přišla společenská objednávka, velmi štědrá objednávka, začaly vznikat tyto věci.
Janoušek: Z pohledu literatury to vypadá jinak. Tam jde obliba termínu socialistický realismus až do třicátých let, kdy o něm zcela vážně diskutuje i Karel Teige a snaží se učinit součástí socialistického realismu i surrealismus a další.
Pak do toho vstoupí válka. V té době se zdálo, že se avantgardní směry vyžívají, že končí v emblematice. Například Nezvala mladší generace moc nebrala, měla pocit, že se topí v ornamentech. Ale válka nastartovala představu realismu. Milada Součková po válce mluví o realismu. A další mluví o realismu. A pak do toho vstoupí ta ruská inspirace a dá tomu jednoznačný rozměr agitačního, účelového umění, které má oslovit dělníka a navigovat ho k lepší, šťastné budoucnosti.
Historie.cs - Socialistický realismus (zdroj: ČT24)
Kotalík: Vždycky to začalo nějakou velkou výstavou nebo ideologickou konferencí. V roce 1947 byla výstava sovětských národních umělců na Žofíně. To se ještě mohlo diskutovat. Václav Černý to velmi zkritizoval, dokonce tu prázdnou oslavu přirovnal k nacismu. Jiní to pochválili, například Jiří Kroha, což byl opravdu kovaný komunistický teoretik.
Ze sovětských příkladů (třeba výstava Architektura zemí Sovětského svazu, Ždanova teorie odvozená ze Stalinových blábolů o jazykovědě) se pak všichni snažili postavit nějakou teorii, vytvořit vzor nového umění, optimistického, třídního, s novým hrdinou. A to podle mě bylo nejen ve výtvarném umění, ale v celé kultuře obecně.
Spisovatelka Marie Pujmanová hovoří o poslání literatury:
Dvouletka spisovatelů jistě nebude tak zřejmá jako dvouletka dělníků. Ti mohou slávou číslic prokázat své úspěchy. Na spisovatelích je, aby jejich práci poznávali a s láskou o ní psali. Ne ve frázích, ale v živoucích postavách, které žijí zajímavé příběhy. Nic není úmornějšího než nuda v literatuře. Pracující lidé se potřebují uměním občerstvit a potěšit. Vytvoříme jim všechnu krásu, jakou ovšem jen dovedeme. A napíšeme ji řečí prostou a srozumitelnou.
(zdroj: Československý filmový týdeník 1947)
Janoušek: U literatury je strašně zajímavé, že na nastolování socialistického realismu se z velké části podíleli avantgardisté. Ta představa „vytvoříme nový svět“ jim totiž byla blízká.
Mnozí proto řešili jako problém, že v meziválečném období byla avantgarda jednoznačně levicová a realismus byl spojován s pravicí. Opravdu traumatizující to bylo třeba pro divadelního režiséra Jindřicha Honzla. Ten šel celý život s avantgardou a potřeboval si věci teoreticky zdůvodňovat. A tak si to někdy v roce 1947 v Otázkách divadla a filmu velmi složitě, i když v podstatě jednoduše, zdůvodnil.
Dospěl k názoru, že avantgarda byla před válkou nutná, protože realita byla lživá: Realita lhala, proto jsme museli pravdu hledat ve snech a krásných světech, které jsme si uměle vytvářeli. A ten, kdo zpodoboval v té době realitu, byl lhář. Ovšem po válce už je realita pravdivá, proto musíme zpodobňovat realitu. A abychom docílili svého snu, musíme ten sen zabít. Čili musíme zabít avantgardu, abychom ji naplnili.
Kotalík: Každý se s tím musel nějak vypořádat. Někdo čestněji, někdo byl odehnán, takže neměl co řešit.
Třeba architekt Jaroslav Fragner a malíř Vladimír Sychra se tím probojovávali velmi těžce. Sychra vytvořil slavné mozaiky v Památníku na Vítkově a mimochodem měl také jako zakázku výzdobu Betlémské kaple právě od Fragnera. První varianta skončila tak, že ho Zdeněk Nejedlý nechal málem zavřít. Sychra se snažil vytvořit nenápadnou gotizující dekoraci, ale to prostě nešlo.
Janoušek: Zaznělo tady slovo „zavřít“. To slovo svým způsobem hraje důležitou roli. A velmi výraznou. Něco jiného je socialistický realismus do doby, kdy je to otázka spekulací a diskuzí, a dobou po únoru 1948. Od toho okamžiku do toho vstupuje i strach. Stává se z toho tak závazné dogma, že vymezování se, co je a co není socialistický realismus, a přihlášení se k němu, je nesmírně důležité.
Rozhodování se tvůrců přiklonit se k tomuto proudu mělo někdy i existenční rozměry. Bylo to rozhodování, kdy šlo o život. Marie Pujmanová začala psát nejvášnivější socialisticko-realistické verše v okamžiku, kdy byl její syn zavřený a kdy vlastně bojovala za něj. E. F. Burian, vynikající avantgardní umělec, je autorem snad nejstaliničtější hry, kterou máme, hry Pařeniště. Proti teigovštině tam vystupuje způsobem, že pokud si to člověk nezdůvodní strachem, není možné, aby tohle napsal slušný člověk.
Kotalík: Třeba v architektuře a ve výtvarném umění byl jeden Stavoprojekt s architektem Jiřím Voženílkem v čele. Zrušili všechny stavební firmy, byly jedny Československé stavební závody. Vznikl Typizační ústav, který vydal šestnáctisvazkový vzorník tabulek, co se má stavět a jak se to má stavět. Jednotné výstavní ústředí, jeden časopis.
Svaz spisovatelů taky?
Janoušek: To bylo v podstatě totéž. Vzniká jeden svaz spisovatelů, který má socialistický realismus jako ústřední heslo. Snaha sjednotit, postupovat jednotným způsobem, zrušit diference tam byla velmi silná. Pokud ovšem jde o literaturu, socialistický realismus byl jen fasáda, pod kterou se odehrávaly nejrůznější souboje o to, kdo je socialistický realista a kdo není, co se smí, co se nesmí.
A kdo nebyl, tak to měl špatné…
Janoušek: Kdo nebyl, ten byl mimo. V té chvíli nemohl nic.
Ladislav Štoll a Jiří Taufer, Proti sektářství a liberalismu – Za rozkvět našeho umění (polemika s Vítězslavem Nezvalem, který se postavil za malíře Emila Fillu):
„… Nemůžeme dnes dovolit, aby k nám z kapitalistického Západu pronikal zápach hniloby rozkládajícího se společenského organismu, když jsme právě plnými plícemi počali vdechovat mohutný ozdravný van veliké ruské a sovětské kultury a když se od sovětských lidí učíme ctít a milovat vlastní zdravé národní kulturní tradice a velké zdravé tradice kultury všech ostatních národů. …“
Jaroslav Seifert, z básně Píseň o Viktorce:
Zpívejte ptáci nebeští,
té zemi k zulíbání krásné.
Nás děsí smrt, však, ptáci, vás ne,
vy jste tu jenom pro štěstí.
A vaše flétny, hoboje
jsou připraveny k písním v listí,
my pozorujem se závistí
váš zpěv i křídla. Oboje.
Reakce básníka Ivana Skály:
„… Seifert závidí ptákům zpěv a křídla. Nevidí však a nechce vidět křídla, která narůstají našemu pracujícímu člověku v rozletu za socialistickou budoucností. Neslyší zpěv, kterým vítá svou budoucnost naše mládež. …“
(z článku Cizí hlas z roku 1950)
My to pořád bereme trošičku jako humornou epizodu v historii českého umění a českého života, ale ona to pro mnohé lidi byla tragická epizoda. Konstatnin Biebel spáchal sebevraždu. Tvůrce Stalinova pomníku spáchal sebevraždu. Ono to nebylo tak jednoduché?
Kotalík: Zrůdnost toho je, že někteří lidé toho dokázali využít k naprostým obludnostem, jako byla například produkce Armádního uměleckého studia v čele s velkým protagonistou socialistického realismu Janem Čumpelíkem. To byl předválečný akademik, žák Vratislava Nechleby, před válkou maloval různé scény ze života legionářů a sokolů. Ale pak okamžitě nastoupil a namaloval „Díkuvzdání československého lidu Josefu Vissarionoviči Stalinovi “ nebo „Soudruh Rajtora vypravuje o svém zájezdu do Sovětského svazu“. A to byly obrazy třeba 8 x 7 metrů. A třeba sgrafita, jejichž autorem byl zejména Adolf Zábranský nebo Richard Wiesner, to byly obrovské, patnáctimetrové věci na téma vítání československé armády a podobně.
K Janu Čumpelíkovi mám takovou historku, kterou mi říkal tatínek. V Mánesu ho někdo nazval kýčařem. Čumpelík se strašně rozčílil a bránil. A protože koktal, říkal: „Já nejsem kýkýkýčař, já jsem džidžidžioto.“ Giotto, jak víme, je slavný zakladatel italské renesanční malby. Čili ti umělci byli skutečně přesvědčeni o své geniálnosti. A komunistická strana jim to platila, plácala je po zádech, dávala „zasloužilé umělce“, rozdávala prebendy.
- Díkůvzdání čs. lidu J.V. Stalinov zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2989/298863.jpg
- Soudruh Rajtora vypravuje zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2989/298864.jpg
Co Jaroslav Seifert a další básníci?
Janoušek: V literatuře to bylo trochu jinak, protože první úder vedl proti katolíkům. A druhý úder, těsně po únoru, šel proti relativistické generaci čapkovské. Tam však přišla paradoxně záchrana z Moskvy díky Sergeji Nikolskému, který o Čapkovi hezky pohovořil v Moskvě. A protože sovětská tužka byla nejlepší tužka a sovětský názor byl nejlepší názor, umožnilo to postupně dostat Čapka zpátky do literatury.
Až v další fázi přišla diferenciace i uvnitř levicové kultury. Seifert nesměl publikovat do roku 1954. Pak vydává sbírku Mamince a pomalu se vrací. Ve stejné době se ostře útočí na Halase. Asi dva měsíce po jeho smrti má Ladislav Štoll slavný projev na konferenci o poezii, kde rozdělí českou literaturu na pozitivní a negativní linii. Z Halase je najednou halasovština, už je to negativní postava, přitom stranický funkcionář.
Dodnes historici diskutují o tom, proč to tak bylo. Existuje teorie, že je to kvůli Skálům a jim podobným, protože všechni to byli Halasovi žáci. A možnost označit někoho z halasovštiny byla vlastně zbraň i proti nim, protože Skála a další byli hodně, hodně vlevo, ultra, v té době se jim říkalo frézisté, zatímco štollovská pozice byla spíš středová.
Zvláštní postavení měl Nezval. On pokračoval v avantgardní tradici, v roce 1947, kdy byla ta velká neoficiální soutěž o nejlepší báseň o Stalinovi, napsal Zpěv míru. To všechno fungovalo. Na druhé straně byl vnímán, on i jeho socialistické verše, jako ornament.
Na filozofické fakultě na Nezvala vznikla parodie Socialistická láska (věnovaná Ladislavu Štollovi, příteli nejmilejšímu), která si pohrávala s emblémy socialistické kultury a poezie a dávala jim erotický rozměr. Začalo to kolovat po redakcích, vyšetřovala to bezpečnost a nakonec o tom dokonce jednal Ústřední výbor. Ale na druhé straně Nezval „zlobil“. Chodil k soudu a vystupoval za Demla. Čili v literatuře to nebylo úplně jednoduché a přímočaré.
Větší problémy však měli, myslím, tvůrci v literatuře než ve výtvarném umění. Ve výtvarném umění jde vždycky daleko víc o peníze a o prostor. Kdežto takhle vycházely hry o stavbě velkovepřína ve Smiřicích, který se jmenoval Gigant, a ty hry se také jmenují Gigant. Ale hrát je, to už by bylo moc, takže vyšly, jsou půvabné, vypadají roztomile a to je všechno. Ale malby, tam šlo o jiný svět.
Kotalík: To je pravda. Tehdy se například z celkových investičních nákladů dávala dvě procenta na výtvarnou výzdobu, což byl pro mnoho výtvarných umělců důležitý existenční zdroj.
Čili režim jim nejen hrozil, ale on si je i kupoval?
Kotalík: Ale nebyly to opravdu jen blbosti. Vešlo se do toho třeba velmi kvalitní užité umění. Třeba právě tento hotel je jedinečným muzeem uměleckého řemesla. Celá ta řada detailů, nábytek, mříže, zábradlí, skleněné vitráže. To je standard, který se velmi blíží tomu, co vzniklo na světové výstavě EXPO v Bruselu a pak dál pokračovalo.
Další záležitost je urbanismus. Ostrava Poruba, první velká sídliště. Ostrov nad Ohří, Příbram a tamní Březové Hory. Samozřejmě že sem nejdřív pozvali sovětské poradce, aby se to vůbec nějak zvládlo, ale urbanisticky ty věci fungují a dodnes je to nadstandardní a velmi oblíbené bydlení. Není ještě děláno z panelu, ale klasickou technologií, je tam nějaká obslužnost, zázemí.
- interiér bývalého hotelu International zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2989/298866.jpg
- interiér bývalého hotelu International zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2989/298865.jpg
- interiér bývalého hotelu International zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2989/298868.jpg
- Bývalý hotel Internacional zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2989/298869.jpg
Vznikaly ale také bizarnosti, jako byl koldům. Co to byl koldům?
Kotalík: Koldům – kolektivní dům. Byla to taková představa architektů (rozvíjená už před válkou, vymyslel to svého času Corbusier), když hledali nový „stroj na bydlení“. Bylo heslo „Socialisticky pracovat, socialisticky žít“, „Sovětský svaz - náš vzor“. A právě první kolektivní domy vznikly v Moskvě. Byly to domy se společným zázemím, společnou kuchyní, byly tam školky, prádelny, žehlírny. V tom domě prostě bylo město a všechno bylo všech. A z těchto předpokladů vznikala i celá vzorová města, třeba Nová Dubnica od Jiřího Krohy na Slovensku. Samozřejmě se ukázalo, že tento experiment nefunguje.
Mimochodem koldům vznikl těsně po válce a vznikl spíš ještě jako výdobytek neofunkcionalismu. A první kolektivní dům u nás vznikl ve Zlíně, projektoval ho jmenovaný architekt Voženílek, ale ještě zcela v intencích Bati a jeho Zlína a jeho představy o bydlení a kolektivní výrobě.
Takže Baťa byl jeden z předchůdců socialistického realismu…
Kotalík: Jsem ročník 1951 a mé útlé mládí je spojeno s tímto obdobím jakéhosi optimistického festivismu. Neustále byly nějaké slavnosti, všude nástěnky, prapory, plakáty. Každého 1. a 9. května byla Praha vyzdobená monumentálním způsobem.
Janoušek: To je jeden z důležitých rysů socialistického realismu. Potřeba vytvořit ze života svátek, mytizovat ho. Měl to být řád srozumitelný obyčejnému člověku, s kterým se měl člověk identifikovat, a měl žít v té optimistické, mytizované představě. Proto jsou na obrazech ty zbožštěné figury politiků, státníků.
Ostatně co se tohoto týče, nejsložitější to bylo na divadle. Tam to působilo problém. Ve hře Mostecká stávka vystupuje Gottwald a Zápotocký, ale autor pro jistotu napsal verze pro ochotníky, kde tyto dvě ústřední postavy chybí. Přepadala je totiž hrůza z toho, že by pracující lidé hráli po svém Gottwalda a Zápotockého. Proto vznikla hra Pevnost na severu, kde tyto státníky nahrazuje stará dělnická matka, která je tou moudrostí ženy z lidu. To celé je přitom součást té mytologické konstrukce, na níž to stálo, to zbožštění přítomnosti a budoucnosti.
Narazili jsme na to, že si brali řadu věcí mimo socialismus a mimo myšlenky komunismu vůbec a tak dále. Jak se ale podařilo z Aloise Jiráska udělat předchůdce socialistického realismu?
Janoušek: Jirásek se tam prostě vešel; jeho politické názory se ignorovaly. Jeho dílo ovšem nepochybně má rysy, které umožňovaly tu mytizaci husitství.
Koneckonců tohle provedl i Stalin, když akceptoval šlechtické divadlo MCHAT. Mejerchold, což byl vysloveně komunistický umělec avantgardního typu, skončil v gulagu a zahynul. Kdežto šlechtic Stanislavskij byl se svým klasickým divadlem 19. století postaven na vrchol. I to bylo součástí socialistického realismu: odmítání levých i pravých úchylek, avantgardních výdobytků a oproti tomu snaha navazovat na jakoby pevné tradice realismu. Z tohoto hlediska se tam ten Jirásek, Mikoláš Aleš nebo třeba Bedřich Smetana bez problému hodili.
Kotalík: To všechno souviselo s tím, že jedním z hlavních úkolů socialistického realismu byla osvěta, výchova. Čili to bylo velmi soustředěno na školy, mládež, školní osnovy, povinnou četbu, je tam ta husitská tradice ve filmu. V 50. letech také vznikala všemožná muzea, Muzeum Aloise Jiráska, Muzeum Klementa Gottwalda, Muzeum Vladimíra Iljiče Lenina. A vznikala na základě velmi složitého, ideového výtvarného programu, který smotal všechno dohromady – od Starých pověstí českých přes sedláky u Chlumce.
Janoušek: „Komunisté, dědicové národních tradic.“ Tak to nazval Zdeněk Nejedlý. S tím se dá dobře manipulovat. Je to snaha z národních tradic adaptovat to nejzajímavější, nejpoužitelnější a zacházet s tím po svém.
Čili my jsme si vzali sovětský model a chytře jsme do něj zasunuli to české?
Kotalík: Ne, sovětský model byl podmínkou, ale někdo se snažil z něj vykroutit tímto poukazem na česká specifika a české tradice, které jsou jiné než ty ruské. A opravdu jenom ti ultra sekerníci, Kroha nebo Čumpelík, vzali to dogma i s chlupama.
Janoušek: Na druhé straně naše národní tradice byla vůči tlaku z Moskvy poměrně otevřená. Když to člověk srovná třeba s polskou nebo s maďarskou kulturou, literaturou, tak tam prošli stejným obdobím, ale ne tak vstřícně jako u nás.
Kotalík: Zajímavé také je, že za normalizace se ve výtvarném umění na tuto etapu navázalo. A celá řada lidí sáhla do svého magazínu, vytáhli Gottwalda, kterého dělali v roce 1952, a zase ho šoupli na nábřeží před ÚV a zase se našel někdo, kdo byl ochoten to zaplatit. To byl třeba „Hopkirk“ Viktora Dobrovolného (Pomník Klementa Gottwalda v nadživotní velikosti v Praze z roku 1973. Dobrovolný ho vytvořil ze světlé žuly, proto se mu podle postavy ducha z tehdy populárního britského seriálu říkalo Hopkirk – pozn. red.) nebo kdysi Lenin na dnešním Vítězném náměstí.
Takto to fungovalo za normalizace i ve slovesném umění?
Janoušek: Bezprostřední pokus vrátit se tam byl. S rokem 1970 byl hlavní literární proud reprezentující předchozí desetiletí odepsán, zrušen, čímž vznikla výborná příležitost pro nýmandy. Politicky angažovaní autoři tak ucítili příležitost a vraceli se, jenže chyběl čtenář.
Sochu postavíte, lidi kolem ní chodí, a tím to končí. Kdežto knihu by přece jen měl někdo koupit. Trh sice umožňoval distribuovat to do všech knihoven ROH a SSM, nebo vydávat knihy s tím, že je odepíšou a udělají druhé vydání, protože soudruh je tak významný. Ale trochu tam přece jen fungovala i nějaká ekonomická stránka, nakladatelství prostě chtěla občas vydat i něco, co lidi čtou. Takže socialistický realismus byl v literatuře už emblém.
Takže zatímco v 50. letech všeobecné nadšení vedlo lidi k tomu, že přijímali do jisté míry ten groteskní umělecký „výboj“, v normalizaci pokus o návrat už obecenstvo nebralo.
Janoušek: V té ortodoxní podobě už ne. Tehdy se ostatně redefinuje socialistický realismus. V 60. letech se dospělo k tomu, že realismus je bez břehů, že se tam vejde celá avantgarda. Takže realista je i Picasso (namaloval Holubici, tak musí být realista). A v 70. letech už platilo, že všechno, co je levicové, je realistické. Byli samozřejmě i takoví, kteří v 70. a 80. letech napsali knihu o socialistickém realismu, ale jenom proto, že chtěli politicky zabodovat. Sami věděli, že je to mrtvé.
Kotalík: Jsem přesvědčen, že díla z této doby, jak architektonická, tak výtvarná, nikdy nebudou památkami. Oproti tomu socialistický realismus byl pokus o sloh; vždyť chtěli mít sloh na úrovni antiky. Čili to, co z něj zůstalo, je pozoruhodná etapa, byť krátká a se všemi těmi problémy a vlivy, ale řekněme hodna paměti. Normalizace hodna paměti není.
Janoušek: Klíčová díla socialistického realismu, kterých si oni tehdy vážili, už dnes nikdo nečte. Ale přežívají věci na okraji, bizarnosti. Třeba Dobrá píseň Pavla Kohouta, která láká autorem. Je to vlastně na svou dobu revoluční drama, protože po dlouhé době se v něm nemluví o soustruzích a lásce k práci, ale o kolabujícím partnerském vztahu. Navíc to Kohout doplnil mnoha řečmi o Koreji a odpovědnosti. Takže tento typ děl dnes mladé lidi paradoxně přitahuje, protože to potvrzuje zkreslený pohled na absolutně bizarní a nesmyslnou dobu.
(redakčně kráceno)