Zpívala na předních evropských operních scénách, v milánské La Scale, v opeře v Římě, Rennes, v Hamburku, Mannheimu. 13. října se vůbec poprvé objevila na jevišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, a to v roli, o které vždy snila, Mimi v Bohémě Giacoma Pucciniho. Francouzská sopranistka Frédérique Friess byla hostem Šárky Bednářové v pořadu Před půlnocí z 10. října.
„Vždy se mi líbí to, co právě zpívám,“ říká Frédérique Friess
Co vůbec rozhodlo, že jste přijala pozvání do Ostravy?
Přijala jsem pozvání, protože Mimi je to, co teď potřebuji, abych se stala lepší lyrickou sopránovou zpěvačkou. Proto jsem se rozhodla.
Jinak to pozvání bylo otázkou štěstí. Zpívala jsem v Praze Desdemonu, někdo z Ostravy mě slyšel a prostřednictvím Facebooku mě požádal, zda bych si s nimi nezazpívala Mimi v Ostravě. Ráda jsem to přijala.
Může si operní pěvkyně dovolit odmítnout nějakou roli?
Když jste na volné noze, jde to. Ale když jsem měla pevnou smlouvu, zpívala jsem i role, které mi úplně hlasově neseděly. Byly například příliš dramatické. Musela jsem odmítnout roli z opery, přestože to byla role velmi pěkná. Byla jsem na ni ale příliš mladá. Cvičila jsem to, naučila jsem se ji, ale pro mě to bylo prostě příliš dramatické, nebyla to role pro mě. Také jsem musela odmítnout roli v opeře od Mozarta, protože to na mě bylo příliš vysoko. Nebyla jsem si jistá, jestli to na pódiu zvládnu, bylo to příliš riskantní.
Takže křehká Mimi, to je to pravé?
Musela jsem o tom hodně přemýšlet, ale lidé, kteří mě znají a znají můj rozvoj, a ti, kteří odhalili mé nitro, říkali, že bych to měla zkusit. Cvičila jsem to s pianem ještě předtím, než jsem to přijala, dokonce několikrát. A cítila jsem, že je na to ten správný čas. Jistě je ještě několik věcí, které bych zvládla lépe, ale zvládám to a s každou zkouškou se zlepšuji.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Vystudovala jste ve Štrasburku konzervatoř, studovala jste zpěv v Miláně a Stuttgartu. Jaké stimuly vás přiměly ke studiu zpěvu?
Bylo to už od dětství. Můj otec byl skvělý tenor a zpíval v kostele, i když hlavní profesí byl inženýr. Moje matka sice zpívala jenom doma, ale také velmi pěkně. Takže mnoho árií z různých oper jsem slýchala už doma, což jsem si uvědomila, až když jsem je sama poprvé zpívala. Také moji sourozenci milují hudbu. Starší sestry hrají na piano. Mladší sestra hraje na flétnu, bratr na bubny. Vždy jsme zpívali v dětských sborech.
Pak jsem měla učitele v Německu, který miloval opery a který mi navrhl, abych je zpívala. Tak jsem si zvykla na operu a začala se mi líbit. Takže v době, kdy jsem maturovala na konzervatoři, už jsem zpívala. Nechtěla jsem být profesionální zpěvačkou, jen jsem se to chtěla naučit. Ale v Německu, kde jsem získala stipendium, jsem se dozvěděla, že si mohu na živobytí vydělávat zpěvem. A to rozhodlo.
Ale přece jen, kolébkou opery je Itálie, kde jste koneckonců také studovala. Je to tak, že když se chce člověk zabývat operním zpěvem, musí nějaký čas pobývat v Itálii?
Určitě je to užitečné, pokud si zvyknete na jazyk, kulturu a styl, jakým se zpívá. Byla jsem v La Scale a měla jsem tam italskou učitelku, která v La Scale zpívala. A ta mi dala ten cit, jak to zpívat. Do té doby jsem totiž o italské opeře nepřemýšlela, moje zaměření byl spíš Mozart, německé opery.
Zpívala jste v Mozartových i ve Verdiho operách, teď zpíváte Pucciniho. Tam jsou určité odlišnosti i ve stylu toho zpěvu. Jak moc jsou tito autoři rozdílní a který z nich vám více sedí?
Mám je ráda všechny a vždy se mi líbí to, co právě zpívám. A protože teď dělám Pucciniho, líbí se mi Puccini. Velmi se díky této roli učím, učím se legato fráze. S Robertem Jindrou (hudební ředitel v ND moravskoslezském Ostrava - pozn. red.) jsme se učili, že to může být lehké a svobodné. Ne jako s Mozartem, u kterého se vždy snažíte držet stejné tempo. S Puccinim je to více o výrazu.
Pro Pucciniho hudbu je typické portamento, klouzavý přechod od tónu k tónu. Je těžké se to naučit?
Bylo velmi složité se to naučit, protože u Mozarta, se to nedělá. Cvičila jsem to s pianistkou, která byla zvyklá pracovat s Puccinim, a ta mi říkala: „Dávejte do toho více a potom budete spíše ubírat.“ Tak jsem to pak zpívala všude a doufám, že jsem nasála cit pro Pucciniho hudbu. Doufám, že se to publiku bude líbit.
Bohéma v pojetí Moravskoslezského divadla v Ostravě je zasazena do současnosti. Nerušily vás kontury reality? Jak jste to vnímala?
Jestli můžu být upřímná, tak na začátku jsem byla trochu zklamaná. Nikdy předtím jsem to nezažila, takže jsem se s tím musela vyrovnat. Teď si myslím, že je to absolutně možná cesta, způsob, jak to udělat. Funguje to.
Co pro vás bylo na roli Mimi nejtěžší? Jak dlouho se sžíváte s rolí? Jak dlouho jste Fréderique Friess a kdy už jste Mimi?
Mimi jsem na pódiu. A když pódium opouštím, stále mi pracuje v hlavě, jak tu roli mohu dále rozvíjet, jak se mohu zlepšit, jak se můžu přirozeněji hýbat. Žiji s tou rolí, ale neberu si ji s sebou domů. Člověk musí mít odstup od té postavy. Je to mladá dívka, která umírá, a když to sledujete, chce se vám se brečet. Jenže na pódiu se musíte jako Mimi pořád usmívat.
Jak dlouho jste tu roli studovala? Máte nějaké know-how, jak se roli učit? Důležitá je totiž nejen technika zpěvu, ale i výraz, mimika, cit pro roli. Jak dlouho trvalo, než jste se opravdu proměnila v dokonalou Mimi?
Trvá to velmi dlouho. Nabídku jsem dostala někdy v dubnu a hned jsem to začala studovat. A to, abych věděla, jak to budu hrát na pódiu, jsem pak už cvičila tady. Předtím jsem se soustředila na hudbu, na zpívání, na noty, na vysoké tóny.
Ale i když už pak tu roli zpíváte, pořád se ji učíte. Nekončí to, pořád rozvíjíte výraz v obličeji. Mám také zpětnou vazbu od režiséra a od kolegů a jsem otevřená tomu, co mi lidé říkají, abych se zlepšila. To je ostatně to nejlepší, co pro roli můžu udělat.
Jak se vám vůbec pracovalo s režisérem Tomášem Studeným, který zatím možná není zcela objevený?
Bylo to velmi pěkné. Je velmi trpělivý. Předkládá své myšlenky a dává vám svobodu, abyste si je přizpůsobili podle sebe. A když nevíte jak dál, je tam vždy, aby vám pomohl. Je též velmi otevřený, takže když někdo něco navrhne, nezamítá to, ale přijímá. Snaží se vytvořit to nejlepší.
Možná to bylo i proto, že jsme si věkově blízcí. Navíc nemá direktivní směr, což už jsem také zažila a bylo to celkem složité. Tito diktátoři se sice snaží o to nejlepší, ale vy to pak musíte v sobě zpracovat. Zatímco s ním je fantastická spolupráce.
Rozezpíváváte se před samotným vystoupením nebo necháváte hlas v klidu? Když jsem tady měla tenora Stevea Harrisona, říkal mi, že před samotným vystoupením nechává hlas absolutně v klidu. Jak je to u vás?
Rozezpívávám se. Hlasivky jsou svaly, takže se potřebují rozehřát. Je to jako u běžců, kteří se potřebují protáhnout před startem. (Snažím se příliš nemluvit, protože mluvení může být velmi unavující. Mluvení není o technice, to prostě jen hodně mluvíte.) Ale není to tak, že bych si předtím, než jdu na pódium, zkoušela celou operu. Vždy to je jen pár míst, u kterých se necítím příliš spokojena, kde bych to chtěla zlepšit nebo které jsou složité.
Máte vůbec čas na něco jiného než na zpěv? Relaxujete třeba i tak, že odběhnete od operního zpěvu k jinému typu muziky? Že si vyzkoušíte zazpívat si pro sebe třeba i něco rockového?
Mám rock velmi ráda, zpívám si s rádiem nebo pro sebe ve sprše. Možná jsem trochu staromódní, mám totiž ráda Eurythmics, Queen.
Bude složité zvládnout kariéru operní divy s mateřstvím?
Teď děti nemám, možná to přijde. Ještě jsem nepotkala toho pravého. Děti mám velmi ráda, jsem z velké rodiny, mám pět sourozenců, neteře, synovce. Velmi je miluji. U mě to však zatím nefungovalo, byla jsem zaneprázdněna.
Je to velmi složité, ale je to možné, pokud máte partnera, který s vámi sdílí zodpovědnost. U ostatních kolegyň v Německu vidím, že když máte pevnou smlouvu, je to trochu jednodušší. Ti, kteří jsou na volné noze, to mají složité, ale určitě ne nemožné.
Frédérique Friess
Operní pěvkyně, sopranistka. Zpěv studovala na Conservatoire National ve Štrasburku, na Conservatorio Giuseppe Verdi v Miláně a na Vysoké státní škole hudby a výtvarného umění ve Stuttgartu. Již během studií zpívala například v Opéra National de Rennes a Teatro dell' Opera di Roma. Mimo jiné zívala v Bregenzu, Paříži, Benátkách, v milánské La Scale a v Lyonu. V letech 2001 až 2003 byla členkou Mezinárodního operního studia Státní opery v Hamburku. Tam vytvořila roli Theodory v německé premiéře díla Olgy Neuwirth Bählamms Fest a v časopise Opernwelt za ni byla nominována na nejlepší zpěvačku roku 2002. V roce 2003 získala angažmá v Národním divadle v Mannheimu, kde vystoupila například v roli Sofie (Strauss – Růžový kavalír), Despiny (Mozart – Così fan tutte), Servilie (Mozart – La clemenza di Tito) a Venuše (Mozart – Ascanio in Alba). Od sezóny 2007/2008 je členkou souboru Zemského divadla v Linci, kde zpívala například Sonju (Lehár – Carevič, Taťánu, Čajkovskij – Evžen Oněgin, Anninu, J. Strauss – Noc v Benátkách, a Desdemonu, Verdi – Otello).
(zdroj: Národní divadlo moravskoslezské)
(redakčně kráceno)