Brno - Vladimír Stěpanovič Hrozný se narodil se v roce 1923 ve Vladivostoku. Do Rudé armády vstoupil jako osmnáctiletý mladík v roce 1941. Absolvoval dělostřelecké učiliště v Novosibirsku a v roce 1942 byl vybrán k letectvu, kde získal hodnost podporučíka. Brzy však o ni přišel. Spolu s kamarádem se totiž rozhodli otestovat opravený motor a zaletěli si do jiného města za děvčaty. Za tuto nekázeň při nebojových letech byl degradován na pozici rotmistra. Během léta 1944 byl těžce raněn a strávil měsíc v nemocnici. Poškozený sluch a zrak mu však již nedovolil znovu létat a tak dále bojoval na zemi jako tankista. Po válce se v Československu oženil. Musel se však vrátit zpět do Ruska.
Jako rudoarmějec se podílel na osvobozování jižní Moravy, teď má v Brně rodinu
Do Rudé armády jste vstoupil jako osmnáctiletý mladík v roce 1942 a hned jste začal létat na Iljušinech, jak dlouho vlastně trval takový výcvik a jak bylo pro mladého kluka těžké naučit se ovládat stíhačku?
Zaučovali nás rychle, žádná vojenská akademie, ale hned na frontě během několika měsíců. Samostatně jsme nikdy nelétali, s námi byl vždy zkušený pilot. On nás naváděl a my jsme se při útoku přizpůsobili. Sami jsme totiž neuměli pořádně bojovat.
Vladimír Hrozný o transportu do gulagu (zdroj: ČT24)
Z pozice pilota jste se přesunul k řízení tanku. Je obvyklé, aby se z pilota stal řidič?
Po půl roce v armádě, někdy na jaře 1943 vedle mě na zemi vybuchla bomba a skoro měsíc jsem se léčil z následků. Výbuch mi lehce poškodil zrak a sluch, proto jsem musel odejít do tankového učiliště nedaleko Moskvy. Nebyl jsem jediný raněný pilot, který byl převelen na zem. A právě jako tankista jsem projel Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Rakousko a skončil jsem v Československu. Ještě 11. května jsem byl na Příbramsku zraněn a tím pro mě válka skončila.
Vraťme se ještě k osvobozování jižní Moravy, k němuž došlo na úplném konci války. Byl postup snadný nebo Němci stále kladli odpor?
Za války bylo všechno těžké, všude byla smrt a zabíjení. V Rakousku byl velký odpor, ale s tím, co bylo v Rusku se to nedá srovnat. Třeba u Brna kladli Němci odpor, i když věděli, že válce už je konec. Na Brnu bylo zkrátka něco, o co hodně stáli.
Z filmových materiálů všichni znají situace, kdy v Praze vítali obyvatelé vojáky květy šeříků. Jak vás vítalo obyvatelstvo osvobozených obcí?
Všude nás velice vítali. Byl to nádherný pocit. I já sám jsem cítil, že válce je konec. Němci začali ustupovat, protože už neměli jinou možnost.
Váš život byl pohnutý i po válce. V Československu jste se oženil, ale z návštěvy Sovětského svazu jste se vrátil až po mnoha letech. Proč?
Vrátil jsem se tam, protože to byla moje vlast. Nikdy jsem neplánoval zůstat v Československu. Jel jsem i s manželkou a na Ukrajině i v Rusku jsme viděli jen zničenou zemi. Žena tehdy brečela, že tam nechce být, že určitě umře, když zůstane. Tak jsme se domluvili, že dojedeme do Moskvy a pak se vrátíme brzy zpět. Manželka se z Moskvy mohla v klidu vrátit, ale mě nechtěli pustit, protože jsem se narodil v Rusku. Prý kdyby to udělali, měli by nepříjemnosti s vedením Sovětského svazu.
Vy jste ale v Sovětském svazu kvůli manželce nechtěl zůstat?
Tak jsem to musel obejít. Sešel jsem se s člověkem, který mi vykládal, jak běžně chodí přes hranice navštěvovat svoje příbuzné v Československu. Nabídl mi, že mi pomůže. Domluvili jsme se na tom, kdy k němu mám přijít. Když jsem k němu dorazil, čekal tam pohraničník. Ten muž mě udal, protože za to dostal asi sto rublů.
Jaký byl váš další osud?
Odsoudili mě na tři roky, ale já jsem při eskortu utekl. Po železnici se mi nakonec podařilo nelegálně se dostat do Československa. V Bratislavě už jsem měl známé z doby osvobozování, kteří mi v prvních dnech pomohli. Chtěl jsem jet do Prahy, až se trochu vzpamatuji.
A dostal jste se z Bratislavy do Prahy?
V Bratislavě jsem si začal vydělávat opravováním aut. Rozšířil se mi okruh známých, kteří mi často tvrdili, že považují Sovětský svaz za vzor. Vždycky jsem jim vysvětloval, že je to jen propaganda. A někdo z nich mě zase udal na policii. Lidé ze sovětské bezpečnosti mě brzy sebrali na ulici, dostal jsem deset let za útěk a hanobení Sovětského svazu. Transportovali mě do gulagu na severovýchod evropské části Ruska.
Opravdu jste tam byl celých deset let?
Dostal jsem se ven po šesti letech, poté, co zemřel Stalin. Konečně jsem znovu mohl odjet do Československa k ženě. Jenže ona už byla dávno znovu vdaná a měla dvě děti. Ale chtěla se ke mně vrátit. Městská komise řekla, že to dovolí jen pokud seženu byt a budu ochoten si vzít děti k sobě. To já bych udělal velmi rád, vždyť jsem se do Československa vracel jen kvůli manželce.
Povedlo se vám získat byt?
Nastoupil jsem jako horník v Havířově, tam je totiž dostávali zaměstnanci automaticky. Tehdy jsem mluvil s ředitelem dolu a vysvětlil mu svoji situaci a on mi vyšel vstříc. Dostal jsem tedy byt.
A manželka se k vám vrátila?
Napsal jsem jí tehdy dopis, že může i s dětmi přijet, že už mám byt. Jenže ona mi za pár dní odpověděla, že od současného manžela nemůže odejít. Ale ať na ni ještě pár let počkám. To jsem odmítl a pár let zůstal sám.
Jak jste se tedy dostal z Havířova do Brna?
Pracoval jsem tady na stavbě dálnice z Prahy do Brna a seznámil se s budoucí paní. Zamiloval jsem se, oženil a dnes mám tři děti a několik vnoučat.
Jak jste jako československý občan prožíval, když ruské tanky v roce 1968 přijely do Československa znovu?
Mě se to dotklo víc než Čechů. Podle mě to bylo špatné, protože se to dalo určitě vyřešit i jinými diplomatickými způsoby. Udělat takovou náhlou okupaci ze všech stran, to bylo svinstvo. Znal jsem hodně těch, kteří proti okupaci veřejně vystoupili, byli vyhozeni ze strany, přišli o práci a pak byli dlouhou dobu pronásledováni.