Brno - Před patnácti lety stál u zrodu českých polních nemocnic. Čtyři a půl roku strávil přímo v srdci krvavých bojů. Za tu dobu ošetřil společně se svým týmem tisíce těžce zraněných a zachránil desítky životů. Přesto chirurg brněnské vojenské nemocnice Mojmír Mrva pochybuje, zda si Hippokratovu cenu získanou v anketě Lékař roku 2009 zaslouží. “Vůbec jsem nebyl informován, že se něco takového chystá, byl to pro mě velký šok,“ popisuje s odstupem času svoje pocity ze získaného ocenění lékař Mojmír Mrva. Podle něj uznání patří celému jeho týmu, nikoliv jenom jeho osobě.
Hippokratova cena za lidskost patří celému mému týmu, říká oceněný lékař
Stát se vojenským lékařem byl kalkul
Do armády vstoupil Mojmír Mrva před šestatřiceti lety. Stát se lékařem pro něj byla na gymnáziu jasná volba, chtěl pomáhat lidem a jak sám říká, nechyběla mu pro tuto práci nutná dávka empatie. Vstoupit do armády už byl ale z jeho strany kalkul. “Když jsem končil studia na gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové, tak v rámci tohoto silného ročníku sedmadvacet mých spolužáků podalo přihlášku ke studiu medicíny, takže ten úhybný manévr studovat vojenskou medicínu byl logickým vyústěním této situace,“ doplňuje Mrva.
Mojmír Mrva - oceněný lékař v anketě Lékař roku 2009 (zdroj: ČT24)
Životní mise
“Rozhodnutí vstoupit do armády v době, kdy jsem ho zrealizoval mi vůbec nedalo šanci odhadnout, jakým způsobem se bude ta má kariéra ubírat. Moje první kroky jako vojenského lékaře vedly za hranice státu a bohužel toto se se mnou vinulo jako červená nit po celou délku mé kariéry. Za posledních patnáct let se zúčastnil Mrva osmi zahraničních misí, pěti z nich velel. Kromě jugoslávských válek v devadesátých letech byl nadějí pro těžce raněné a nemocné v irácké Basře, hrozivá a devastující poranění léčil i v Kuvajtu a nechyběl ani v Afganistanu. “Každá ta mise měla nějakou svou zvláštnost. Mise v Jugoslávii byly nebezpečné především minovým nebezpečím, mise v Kuvajtu hrozila nečekanými zvraty v podobě nasazení příslušníky protichemické jednotky, mise v Basře byla nebezpečná tím, že jsme byli přímo v obydlené části města a základna byla v sousedství bývalé irácké nemocnice a Iráčané se projevovali velmi spontánně a nebezpečně tím, že stříleli při každé příležitosti do vzduchu a padající projektily byly smrtelné v každé části letu“ vysvětluje chirurg.
Poraněné děti patřily k těm nejsmutnějším kapitolám
Krvavým perem se do paměti Mojmíra Mrvy vepsaly vzpomínky na stovky hrozivých zranění. Společně se svým týmem zachraňoval nejen vojáky, ale i uprchlíky, místní obyvatele a děti. “Kromě střelných poranění a běžných nemocí jsme se často setkávali s popáleninami. Voda totiž byla mnohem dražší než benzin, takže místní obyvatelé si umývali auta místo vodou benzinem, a pak stačil jenom jeden odhozený nedopalek, aby nám dovezli těžce popáleného pacienta. Stejně tak nefungoval systém zásobování energie, takže místní si vařili na improvizovaných vařičích, kde se topilo vším, co hořelo, nejčastěji to byl benzin, hodně jsme se tedy setkávali s popáleninami děti,“ vzpomíná lékař Mojmír Mrva, pro kterého byly ty dětské případy těmi nejsmutnějšími. „Stačí porovnat výraz dítěte, které má v místě neřešitelnou srdeční vadu, má modré rty a sotva dýchá s výrazem děťátka, které se vrátí po operaci a je plné života a jiskrou v očích. To je to čemu se říká terapeutická satisfakce a to je to co každého zdravotníka drží u profese, kterou si zvolil,“ popisuje dramatické okamžiky během misí Mrva.
Sbohem armádo
Před dvěma lety se u Mojmíra Mrvy objevily zdravotní potíže. Nasazení v Afgánistanu, které měl tehdy před sebou, bylo proto jeho posledním. Během této mise ale stačil dokázat něco, co udělalo za jeho kariérou tak výraznou tečku, kterou stejně jako jeho ostatní činy, jen tak někdo nepředčí. “V průběhu raketového útoku na základnu se evakuovala celá nemocnice včetně pacientů, ale předpisy jsou takové, že se evakuují pouze pacienti, kteří jsou schopni samostatného pohybu. Jeden z pacientů byl ponechán svému osudu, my jsme ho z kolegou odpojili od přístrojů a tak jak byl, jsme ho odvezli do úkrytů,“ skromně popisuje lékař. Mojmír Mrva rozvázal svoje pouta s armádou loni v květnu. Upsání se s nadsázkou řečeno peklu ale nikdy nelitoval, naopak život bez zachraňovaní trpících v těch nejhrozivějších podmínkách si nedovede představit. Jako chirurg pracuje dál v brněnské vojenské nemocnici. “Co se týče konce mé kariéry, tak mě to trošku zaskočilo, přiznám se, že jsem si takový konec nepředstavoval, vždycky jsem žil, teď vím, že ve falešné představě, že jsem nesmrtelný, neprůstřelný, azbestový, nehořlavý a že se dožiju sto let v plném zdraví,“ uzavírá oceněný lékař.