Bronz zhmotní čas, když se z kapaliny stane kov, pevná hmota, která přetrvá věky, ve vodě, v mrazu, vyleštěný kov… Objednávka státu, jež byla myšlenka „ Odkaz Masaryka“, překrásná, ale jak široká tato myšlenka, téma je? Ale k čemu by se měl odkazovat? Na koho?
Překrásná socha manželky Masaryka
Odkazů Masarykových je jistě mnoho. Odkaz Masaryka v Užhorodě, policejní stanice, školy, katolíci … v USA, v ČSSR, v hudbě, výtvarném umění, demokracii, literatuře, Čapek … No a do jakého prostředí se Odkaz odkáže a zhmotní, na co odkazuje, k čemu se váže? Zákaz masopustu! Je listopad, verše z listí padají a zvoní, barví zem pointilistickými plátky dožívající přírody, překrásný svět … a v něm si představte překrásnou, to vše umocňující sochu Odkazu Masaryka v Komenského sadech …3 metry, bronz, ještě zlatě nezoxidovaná figura ženy političky, jeho družky manželky, pilíře, manžela má zrovna na náměstí T.G. Masaryka, sice bustu, ale když neprší … je pod okapem, jak říkal jeden ostravský režisér, s prominutím ke vší státnosti, : „ … busta giganta, takové přizdisr . . . “. No a manželka, zhmotnění ženy v bronzu, na základě myšlenky placené státem, aby se dostala do povědomí státnost a také druhá, nezbytná stránka muže. Překrásný svět, překrásný stát, klade –li si takové myšlenky. Ale proč ji dále nepropracovat? Peníze byly vyčleněny, jen komunikace … diskuse, mohli by ji závidět ostatní města , … že prý vznikne institut Masaryka Ostravského? Ostraváka Masarykovského…Moravana Masaryka? Propracovat nejprve v myšlence, vždyť jsou tady na universitě odborníci, a pak umělci, úřady … norma postupu, posloupnosti .
Mezi vzrostlými překrásnými stromy vlaje vlajka Čech a Moravy. Svět se otřásá, socha stojí, socha manželky filosofa, socha přítelkyně, milenky, kuchařky, rodička … čeká na manžela, až se vrátí, tedy alespoň jeho část, zpět do parku, z práce. Nemůže se hnout, za nic na světě, z Masarykova náměstí v Ostravě, je to uhrančivé místo, on nemůže odtrhnout oči z toho, co se tam děje. A co se tady děje? A kde tady vlastně byl ten Masaryk, když tady byl? S kým mluvil, koho tady v Ostravě miloval … žije člověk spojen s krví masarykovskou na Nádražní třídě? Žije dnes, žije a miluje.
Neuvěřitelně může prosvětlit a stmelit podzimního ducha města třetího největšího v republice, že otázka vznesená městem, díky za ni, nenechá se padnout jako list. Ať ještě chvíli vlaje ve vánku, pardon, smogu diskusí. Takto se reálně dostává, může prosáknout myšlenka státnosti ven z universit, mezi lidi, kam patří. Podporovat toto je jedna z funkcí státu, dávat příležitosti.
A ze široka, když socha státníka, tak co takhle socha Hitlera, Stalina, Havla, Kadáfího, Lenina, Prokeše, Beneše, ostravských bardů, Kokeše, Mikeše Kocoura, Psa a Kočičky, krtečka a co sochy symfonické a biatlonické, básnické a básníků, sochy, mobily, světelné instalace … vzpomeňte na „ zvukovou sochu“ Beethovena v Hradci nad Moravicí, za zámkem, jdeš okolo, okolo park s výhledem do světa, obzor, západ slunce, z jakési krychle ohlušující zvuky beethovenovské, málem infarkt, to by člověk nečekal. No a propracovávat myšlenku sochy v prostoru Ostravy? Co místo poskytuje? Sám je sochou. Monumentem sociálním, periferním … plenér Ostravice, parky, náměstí, slepá místa, komunikace místa s chodcem, směřování, monumentální místa hald … Sochařství je praktická věda a pokud je vytvořena komise, dva sochařské názory je norma. Polarita. V tomto případě by byla nutná kola dvě. Nejprve komise složená z odborníků tj. historik, sochař, architekt … tito s vyjasněným názorem, co to znamená odkaz…, nebo jiné téma. Tato komise po té doporučí a obhajuje před městem výsledek svého rozhodnutí. Socha je na více než sto let, věnujme ji pozornost alespoň několik měsíců.
A diskuse o složitosti uchopení prostoru Masarykova náměstí, když už se do něj vkládá další prvek, spojení a násobení prvků…, otevřená diskuse mezi umělci, užít si tu otázku v cechu, profesi… potom může vzniknout něco, čemu uvěří i ostatní, prostý lid nevyjímaje. Ten odhalí nejdříve špatnou proporci, jak na sviňu.
Socha v parku má bílý čepec, konečně napadl sníh. V parku socha ženy. Krásně, pevně, jemně stavěná, v nejlepším věku, navěky stabilní jako manžel, jemně patinovaná, růž rtů z kovu vyvěrá, zázrak! A na hlavě má vlasy a na nich bílý čepec … níh níh níh, budeme stavět hůhuláka, děti okolo válí koule … Osobně by se mi líbila socha Felixe Holzmanna s panem Esencem, pardon dvousoší, vlastně sousoší, obarvené ala realita, někde u laviček a v éteru by zněla nekonečná smyčka jejich heftů.
Zpodobňovat ženy je krásné, úchvatné a co teprve zpívat jim? Socha - detail, klenot v prostoru, klenot lidského umu Bohem daného v prostoru očišťuje ducha, je – li překrásná, absolutně harmonická a harmonicky zasazená, aby rostla s prostorem … zní v něm jako tichá hudba, byť bolestí přeceděná v sochařské umění.
Jen božské je bezbolestné umění.