Chtěla bych se věnovat něčemu jinému než posuzování míry uctění památky této mimořádné osobnosti. Před dvěma měsíci totiž zemřela jiná osobnost české kultury, stejně významná pro historii českého státu a stejně zásadně se podílející na rozpadu komunistického režimu a vzniku svobodného státu. Osobnost, kterou komunisté věznili ještě na konci listopadu 1989, bez ohledu na sametovou revoluci. Byl jí básník a vůdce undergroundu Ivan „Magor“ Jirous. Výjimečná postava, která pomáhala lidem přetrvat a setrvat v dobách komunistické totality ve svých postojích a požadavcích svobody. Pro řadu lidí je právě Ivan Magor Jirous symbolem svobody a morální integrity, kterou si uchoval nejen za totalitního režimu, ale i po jeho pádu.
Přestože jeho úmrtím česká společnost ztratila nejen jednoho z nejvýznamnějších českých básníků, ale také ikonu boje za svobodu a vzor rezistence proti totalitě, média se jeho odkazu po jeho smrti věnovala jen minimálně. Velmi jsme se s přáteli rozhořčili po jeho pohřbu, když Česká televize odvysílala Události věnované politice, sněhu na sjezdovkách a případným budoucím ziskům jejich pronajímatelů, předvánočním nákupům a trendům v nakupování elektrospotřebičů a oblečení a až na poslední místo zařadila krátký příspěvek o pohřbu tohoto výjimečného člověka.
Je to ostuda. Sledováno optikou mediální pozornosti upřené k úmrtí a pohřbu Václava Havla je člověku navíc ještě smutno. Odešli dva velikáni, dva vynikající autoři a dva opěrné sloupy české demokracie. Škoda že pro česká média a českou společnost Ivan Magor Jirous nebyl zřejmě dost dobrý a zajímavý na to, aby si „zasloužil“ byť jen jeden den úcty, připomínky a smutku.
