„Historie teprve začíná,“ říká Jan Petránek

Do redakce zpravodajství Československého rozhlasu vstoupil Jan Petránek, čerstvý absolvent obchodní akademie, poprvé v roce 1951. Působil jako redaktor zpravodajství, komentátor a v 60. letech jako zahraniční zpravodaj v Indii a pět let v Sovětském svazu. Zlom přišel se srpnovou okupací v roce 1968. Kvůli svému postoji ke „vstupu bratrských vojsk“ i aktivní roli během antiokupačního vysílání byl v roce 1969 z rozhlasu propuštěn. Za normalizace nesměl publikovat a byl donucen pracovat jako topič v továrně MITAS. (Mimo jiné byl tehdy i členem a částečně textařem skupiny Šanson - věc veřejná a překládal z angličtiny a ruštiny.) Stal se signatářem Charty 77 a k novinářské profesi se vrátil v roce 1987 jako přispěvovatel tehdy samizdatových Lidových novin. Po revoluci pak zůstal především novinářem a pozorovatelem světového dění, které komentuje v rozhlase, v televizi či na stránkách novin, případně na internetu. 28. prosince 2011 oslavil Jan Petránek, nestor české žurnalistiky, osmdesáté narozeniny. V Profilu z 2. ledna mu blahopřála Patricie Strouhalová.

Moc blahopřeji za celý tým k vašemu životnímu jubileu.
Děkuju. To je něco, co už se neslaví. Říkám, že to je 50. výročí vzpomínek na 30. narozeniny.

Začínal jste v Československém rozhlase, pracoval jste jako zpravodaj v Indii, pak jste se měl přesunout do New Yorku. To nevyšlo, odjel jste do Moskvy. Na co z těchto důležitých míst, i pro právě začínající rok 2012, nikdy nezapomenete?
Především jsem si zamiloval Indii. Tehdy to byla málo zalidněná země, po Dillí se dalo chodit bez problémů. Žilo tam pouhých 350 milionů obyvatel, dnes je to čtyřikrát tolik. Měl jsem také to štěstí, že jsem se osobně setkal Džaváharlálem Néhrúem nebo s Indirou Gándhíovou. Když tady byla na návštěvě za Husáka, poslala pro mě svoje auto, že mě chce vidět, protože mě tam předtím nepustili. Ona si pro mě prostě dojela, mě to dojalo.
Předtím, než se stala ministerskou předsedkyní, byla především ministryní informací a vysílání, takže sídlila jako šéfka v All India Radio. Dodnes mám s indickým rozhlasem dobré styky. A jsem třeba stále ve styku s mladým šéfem indické televize a povídám si s ním, Indie je plná korupce, co a jak. Já vám ho sem přivedu a uvidíte, jak vyspěli i indičtí novináři a jak jsou skvělí. Vzpomínám na to tedy tak, že je to neustálá přesmyčka – minulé doby a současnost.

Jak minulou dobu a současnost vnímáte třeba ve Spojených státech: finanční krize, její řešení, startující primárky? Obhájí Obama svůj mandát?
To nejdůležitější je vyloženě velký politický posun. A to se týká Francie, Ameriky, v říjnu bude nový prezident v Číně, Si Ťin-pching. Ale jestli to bude Obama, to nevím. Američané dnes tipují, že je velmi malá pravděpodobnost, že se Obama vrátí na druhé volební období. Už je to takových 45 procent pro Obamu a zbytek proti. Samozřejmě během roku se může tisíc věcí zhoupnout. Nejspíše to bude záviset na Blízkém východě, jak bude vypadat řešení Sýrie. Jak bude vypadat další, velice dramatický vývoj v Libyi, který u nás dnes už skoro nikdo nesleduje. Libyjci a Afričané přitom sami, podíváte-li se na africký tisk a politické síly, jasně říkají, že libyjská revoluce byla podněcována zvenčí a že to je začátek války o vliv v celé Africe.

Jak vnímáte právě Afriku na prahu roku 2012? Kontinent, který svírá ekonomická krize, obrovský propad mezi sociálními skupinami, korupce, ekonomický vliv Číny.
Každý rok se koná summit Čína plus všichni afričtí potentáti. Čína má miliardu tři sta milionů obyvatel, Afrika nemá ani miliardu. Čili tady se setkávají dva kontinenty, africký a ten „čínský“. A vypadá to tak, že Afrika se dnes tak změnila, že si to ani neuvědomujeme. Za posledních osm let dokázala postavit 120 univerzit. Afrika se probouzí, je kulturně někde úplně jinde. Stejně jako desetitisíce Číňanů, kteří poslední léta studují všude ve světě, studují i desetitisíce Afričanů a vracejí se s úsilím změnit svůj kontinent. To bude obrovsky důležité.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste vždy dokázal vytušit, kam se tento svět povalí. Kam se tedy povalí?
Nevím, jestli jsem to uměl vždycky vytušit. To je moc ambiciózní. V každém případě se technologickou revolucí vyrovnává vliv. Zemědělství už není, jako bývalo. Amerika před sto lety stavěla na své obrovské zemědělské síle, z níž pak pramenila americká industrializace. Pokoušel se o to i Stolypin v Rusku, ale bolševici mu trochu otočili kormidlo vývoje jinam. Afrika, Latinská Amerika a celá řada asijských zemí jsou dnes stále země agrární, ale to se do 20 let kardinálně změní. Tento rok je nástupem středních vrstev, ty budou rozhodovat.

Co byste si přál, aby se z probíhajících světových problémů potvrdilo a naopak nepotvrdilo?
Nevážu to na osobní pocity, já to prostě sleduji. Jsem hluboce přesvědčen, že důležitá bude elektronická revoluce, počítače, mobily a to, co na ně bude navazovat a co dnes nedokážeme ani odhadnout. A nejdůležitější bude, aby se demokratizovala nejvýraznější země světa, Čína. To nevyhnutelně přijde, jako nevyhnutelně přijde demokratizace Ruska a dalších zemí. Nejvíc sázím na Brazílii.

Podrobně sledujete také Írán. Co se bude dít tam, když si připomeneme, že Íránci s úspěchem vyzkoušeli rakety dlouhého doletu?
Írán má přes 70 milionů obyvatel, z nichž už dvě třetiny nepamatují šáha. Je jim méně než 30 let a už mají plné zuby diktatury teokracie a ajatolláhů.
Jsem přesvědčen, že se přeceňuje otázka atomové výzbroje. Ajatolláhové budou spíš financovat převraty kolem Perského zálivu, aby mohli přívalem šíitů dostat do rukou moc v Iráku, kde už jsou šíité ve většině. Čili se chtějí pomstít za porážku v 80. letech.

Váš život vlastně kopíruje dějiny 20. století. Se svou rodinou jste byl ohrožen na svobodě, na možnosti realizovat se, pracovat. Jaké bylo to vaše minulé století? Kým se cítíte být?
To 20. století bylo skutečně krátké. Smál jsem se, když se Fukuyama domníval, že končí historie. Ne, historie teprve začíná a bude to bouřlivá historie.
Levice, pravice, komunista nebo super pravicový radikál, to jsou všechno lidé zahnízdění ve své povaze. Je to ta urputnost, já chci pro sebe něco urvat. Altruistů je málo. Jsem jeden z těch bláznů, kterým nikdy nezáleželo na penězích, a proto jsem chudý jak kostelní myš, ale vždy mi zbylo na to sledovat svět. To je můj největší koníček. V této sluneční soustavě není lepší planeta než Země, měli bychom si jí vážit.

(redakčně kráceno)    

Vydáno pod