Markéta Irglová se po úspěšné spolupráci s muzikantem Glenem Hansardem, se kterým natočila tři desky, zahrála si ve filmu Once a společně získala Oscara, vydala na sólovou dráhu. Z Irska přesídlila do New Yorku a na podzim minulého roku ji vyšlo její první sólové album Anar. A to hned u prestižní společnosti Anti, která vydává například Toma Waitse. Na novou desku, život v New Yorku, uměleckou inspiraci i očividnou pokoru se Markéty Irglové ptala v pořadu Před půlnocí z 2. ledna Šárka Bednářová.
„Hudba se odkrývá, jako když se loupe pomeranč,“ říká Markéta Irglová
Váš manžel Tim Iseler zažil poprvé české Vánoce. Jak se mu líbily?
Moc, líbila se mu rodinná atmosféra a pohoda. Oba celý rok pracujeme, jezdíme po celém světě a tohle je naše první dovolená. Oba si tu pohodu doma užíváme.
Tim Iseler je také producent, který se zabýval i vaší deskou. Jaká s ním byla spolupráce jako s koproducentem?
Moc fajn. Nejprve jsem s ním pracovala jako se zvukařem živých koncertů. Nastavoval zvuk z odposlechů na pódiu a vždy věděl, jak to přesně chci, ani jsem mu nemusela nic říkat. Taky jsem slyšela desky, které dříve natočil s jinými kapelami. Cítila jsem z nich, že vnímá zvuk a hudbu podobně jako já a že by naše spolupráce byla fajn.
Věřím mu jako zvukaři. Vím, že umí naslouchat a být otevřený vizi umělce a že vždy udělá maximum, aby to zpracoval tak, jak si muzikant přeje. A tak to také probíhalo ve studiu.
Kde jste se seznámili?
V New Yorku při jednom koncertu, je to už pár let.
Svatba byla ale trochu v utajení…
To ne, neměli jsme čas ani energii při tom našem cestování organizovat nějakou velkou akci. Takže jsme udělali svatbu jenom ve dvou, bez rodičů. S rodiči jsme to pak oslavili až v srpnu, to nám na zahradě zorganizovali oslavu.
Zprávy ve 23 (zdroj: ČT24)
Kdy jste se rozhodla vydat na sólovou dráhu a odříznout se od tandemu Hansard – Irglová?
Když jsme měli poslední turné se Swell Season, věděli jsme, že bude asi rok odpočinku, tak jsme si řekli, že si dáme pauzu. Předtím to totiž byly tři intenzivní roky, kdy nikdo z kapely nebyl pořádně s rodinou. Tak jsme si říkali, rok a pak uvidíme, jestli nová deska nebo turné.
Od gymplu jsem nebyla v situaci, že bych věděla, že nebudu hrát. Nevěděla jsem, co se ten rok bude dít, a přemýšlela, co bych ráda dělala. Mohla jsem jít na vysokou nebo pokračovat v hudbě sama. Uvědomila jsem si, že s hudbou přestat nechci, že mě to baví. Vlastně jsme skončili v nejlepším, bylo to nádherně rozjeté. Tak jsem si řekla, proč ne. Ani jsem neměla zezačátku velké ambice. Šlo mi jenom o to v muzice pokračovat, třeba sama pro sebe. No, a vyšla z toho tato deska.
Nádherná deska, u které jsem včera doslova ukolébána usnula. Deska se jmenuje Anar, vydala jste ji u prestižního vydavatelství Anti, které vydalo takové jména, jako jsou Tom Waits nebo Nick Cave. Jak k této spolupráci došlo?
Vydali nám poslední desku Swell Season „Strict Joy“ a předtím vydávali Glenovy desky s jeho kapelou The Frames.
Když jsem natáčela desku ve studiu v Chicagu, neměla jsem plán co s ní. A tato vydavatelská společnost slyšela, že něco nahrávám, a jestli by si to mohli poslechnout. Ráda jsem se s nimi o to podělila. Poté, co si to poslechli, říkali, že mají zájem to vydat. Já jsem byla jenom poctěna a nikomu jinému jsem to už nenabízela. Nakonec to i v Evropě vydala společnost Anti, akorát v ČR to vydala společnost Indies.
K desce vznikly i dva klipy. Scenérie jednoho z nich je celkem známá?
To je Valašské Meziříčí a okolí, Beskydy. Dělal to můj kamarád z Valmezu Jirka Petřek, který je také muzikant a v poslední době se věnuje filmu. Jirka měl takový nápad, že mě posadí ke klavíru a že na pozadí bude promítat krajinu, kterou pak dodatečně natočí. Nakonec ten klip koupilo i vydavatelství Anti a pouštělo se to na YouTube.
Z vašeho alba mám pocit, že je to taková komorní záležitost. Písničky jsou velmi křehké, něžné, procítěné. Dáváte přednost čistotě před mohutným aranžmá? Je to vaše pocitové sdělení?
Mám ráda průzračnost a spíše akustické nástroje než nějakou velkou elektriku. Když už nástroj vstoupí do písně, ať je poznat, co to je, ať má prostor dýchat a vyjádřit se ve zřetelné podobě. Mám radši méně nástrojů, ale s o to větší rolí.
Vůbec nekritizuji lidi, kteří to dělají jinak. Ale písničky, které píšu, si samy říkají, v jaké podobě chtějí být prezentované, a to se snažím dodržet. Když písnička říká, už dost, jsem hotová, nechám ji být a je to.
Jak byste tu desku charakterizovala? O čem vypovídá, jaký dopad by měla mít na posluchače?
Neměla jsem vyloženě záměr, co by měla v lidech vyvolávat. Spíše je to má zpověď, jakési bádání sama v sobě, otázky, které mi leží v hlavě, na srdci. Nedokážu psát jinak hudbu než takto osobní. Když vnímám umění, něco slyším, vidím nějaký film, zamýšlím se pak nad svým životem. Nad tím, co mám v srdci a co bych světu chtěla sdělit. Je to řetězová reakce. Takže spíše bych doufala, že ta hudba přivede lidi do jejich vlastní hloubky, že se dozvědí víc sami o sobě.
Kde berete inspiraci?
Potřebuji být někde, kde mám klavír, abych si k němu mohla kdykoliv sednout. Hudba se totiž odkrývá, jako když se loupe pomeranč, kousek po kousku. A slova se mi nejlépe píšou, když se prochází někde v přírodě, tam mi to přichází nejlépe.
Kterou písničku z vašeho posledního alba máte nejraději?
Mám zamilovanou íránskou písničku, kterou jsem se naučila s kamarádkou z Íránu v New Yorku. Je to Dokhtar Goochani, Holka z Gučan, což je oblast v Íránu. Někdy má hudba takovou moc, že zakonzervuje určitou událost nebo část života, takže kdykoliv to člověk slyší, vrací se zpět v čase. Tato písnička to pro mě dělá. Vrací mě do doby, kdy jsem se seznamovala s íránskou kulturou.
Americká bubenice íránského původu Aida Shahgashemi vás asi hodně ovlivnila. Kdy jste se s ní seznámila?
Seznámila jsem se s ní měsíc po přestěhování do New Yorku na vystoupení jednoho kamaráda. Tam jsem se daly do řeči. Fascinovalo mě, že hraje na perský buben, tak jsem jí řekla, ať ho druhý den přinese, že mi zahraje. Setkaly jsme se, padly jsme si do oka, jako kdybychom se v tom světě našly.
Deska se jmenuje Anar, což v perštině znamená granátové jablko. Měla vliv vaše přítelkyně právě na název této desky?
Měla jsem vybraný obraz na obal desky a rozhodovala jsem se, jaký jí dám název. Nenašla jsem ale nic, u čeho bych řekla, ano, to je ono. Šly jsme se jednou projít s Aidou a jednou naší kamarádkou, taky z Íránu, a jedna z nich řekla, že musíme koupit anar. Nerozuměla jsem, až mi řekli, že to je granátové jablko. Jedly jsme to tam přitom každý den.
Napadlo mě, že Anar je krásné slovo a že by bylo pro desku ideální. Popisuje to, že se člověk na něco dívá, aniž by přesně věděl. Je to tajemné, přesně jako granátové jablko.
Jablko má symbol plodnosti. Říká se předzvěst zrození nového života, plánujete někdy děti?
Děti jednou určitě. Myslím, že v té době to pro mě bylo plodné, kreativní období. V té době jsem napsala více písní, než jsem kdy napsala za celý život. Reprezentuje to tak i bohatství v životě, ne peněžní, ale duchovní. Že život je krásný, ať už je to příroda, nebo zkušenosti, které člověk má.
Koneckonců New York má přezdívku Velké jablko. Vyhovuje vám prostředí New Yorku? Asi ano, protože New York je přímo líheň nové muziky, různých hudebních klubů. Jak se tam cítíte?
Zatím se tam cítím dobře, i když musím přiznat, že více mi vyhovuje příroda a klidnější prostředí. Nevyhledávám velký mumraj.
Na druhé straně New York se z velkoměst vyjímá. Je to tam úžasně bohaté, jsou tam lidé všech národností, všech náboženských vyznání, všech koníčků. Co člověk chce, čím se chce obklopit, do čeho chce jít, to tam najde. To mě na New Yorku baví. Našla jsem si tam zázemí, mám tam lidi, které mám ráda. Nadto bydlím v trochu klidnější části města, takže se do toho vnořuji, když chci.
Kdo patří k vašim největším inspirátorům?
Všichni. Když pracuji na nějaké písničce, mám někdy pocit, jako by ta písnička měla svou vlastní inteligenci. Jako by už byla někde napsaná a já se na ni snažila jen rozpomenout. Ta písnička mi posílá lidi, filmy, knížky. Třeba se s někým bavím a on mi řekne přesně to, co je relevantní k písničce, kterou zrovna píšu. Inspirace se dá najít všude.
Na kolik vám otevírá a otevřela dveře soška Oscara?
Obrovským způsobem, bez toho bych tady dnes asi nebyla. Ne že bych se snažila všechno ostatní stavět na Oscarovi, ale dalo mi to začátek. Vydávám sice svou první sólovou desku, ale lidé už ví, že mám za sebou nějaké zkušenosti. Toho ocenění si moc vážím a dává mi to víru a sebevědomí pokračovat. Po Oscarovi nám také hned nabízeli filmové role. Vůbec se tomu nebráním, ráda bych si někdy zahrála, ale až přijde ta správná role.
Děkovná řeč Markéty Irglové při předávání Oscarů:
„Cena je důležitá nejen pro mě, ale pro všechny nezávislé hudebníky a umělce, kteří většinu času zápasí. Fakt, že tady dnes stojíme a můžeme držet Oscara, dokazuje, že ať jsou vaše sny jakékoliv, mohou se splnit. A je to spravedlivé vůči těm, kteří se odvažují snít a nevzdávají se.“
Píseň Falling Slowly, vůbec film Once sklízel úspěchy na nejrůznějších festivalech i v anketách. Úplně všechny jste ale dojala svou řečí při převzetí sošky. Světová média označila váš projev za jeden z nejkrásnějších momentů celého ceremoniálu. Připravovala jste si to nějak, nebo to vyšlo spontánně?
Vyšlo to spontánně, protože celá situace bylo nedorozumění. Když jsme se chystali na ten večer, připravovali nás na to, co nás může čekat. Jednou z věcí, kterou si pamatuji, bylo, že máme jednu minutu na proslov, a to od momentu, kdy vyhlásí naše jména, do chvíle, kdy nás chtějí z pódia. Říkala jsem Glenovi, ať něco řekne a já že řeknu jenom „děkuji“. Tak to i proběhlo, akorát jsem si nevšimla, že mikrofon byl už vypnutý a orchestr hrál naši písničku, což bylo znamení, že chtějí lidi pryč z pódia. Po nějaké sklence šampaňského a fotkách k nám přišli a říkali, že mě přerušili u mého proslovu, že je to mrzí, ať jdu zpět na pódium a dořeknu to.
Nevysvětlovala jsem jim, že mě nepřerušili, takže mě po reklamě vystrčili na pódium a šla jsem k mikrofonu. Byla jsem v euforii z té úžasné chvíle. Také bylo skvělé být vedle Glena a vidět, jak dostal konečně to uznání, které si zasloužil. Pro něho to bylo dvacet let snažení, kdežto já jsem k tomu přišla skoro jako slepý k houslím. Podílet se na tom, být tam s ním, byl úžasný pocit. A tak jsem do toho proslovu vmáčkla to štěstí, které jsem cítila.
6. prosince byla v New Yorku premiéra divadelního představení Once, které se v březnu pro velký úspěch přesouvá na Broadway. Vy jste na té premiéře byla, jaké to bylo?
Úžasné. Neměla jsem žádný podíl na přípravě té divadelní verze. Až týden před premiérou jsem se šla podívat na zkoušku do divadla a překvapilo mě, jak to krásně zpracovali. Udělali si z toho něco svého, nechtěli jen imitovat, ale přepracovali si to. To se mi na tom hrozně líbilo. Slyšet, jak někdo zpívá naše písničky a převypráví náš příběh, je skvělý pocit.
Působíte stále tak pokorně, skromně, sláva vám nevlezla do palice, jak se tady lidově říká. Co pro vás pokora jako pro hudebníka znamená?
Pokoru vnímám jako přirozený projev vděčnosti. Cítím se velice vděčná za to, co se v mém životě zatím přihodilo. Za to veliké bohatství všeho – zkušeností, štěstí –, které mi bylo a je k dispozici. Nedovolila bych si to brát jako samozřejmost nebo na to zapomenout. Když je člověk vděčný, musí být i pokorný, protože ví, jaké to štěstí má. Mezi mnou a ostatními lidmi není žádný rozdíl proto, že mám nějaké ocenění nebo že dělám to, co dělám. Člověk by si měl pamatovat, že si má jeden druhého vážit a k druhým se chovat tak, jak by chtěl, aby se druzí chovali k němu. A mně dělá radost, když se tak chovám a když se tak ostatní chovají ke mně.
Po kom máte hudební vlohy?
Maminka hrála jako dítě na hudební nástroje, pak už to asi neudržovala. Ale tatínek je zase fanda hudby. Odjakživa hudbu miluje, poslouchá ji, takže nadšení pro hudbu mám určitě od obou.
Sestra je také talentovaná, neuvažujete o nějakém duetu?
Ano, na Islandu mám v březnu nahrávat druhou desku. Sestru tam chci určitě vzít, aby se mnou zazpívala. Chtěla jsem ji už na tu první desku, ale byla jsem daleko, v Chicagu, a ona byla ve škole. Zpívám s ní strašně ráda, takže doufám, že se to na druhé desce povede.
Jaké jsou vaše nejbližší plány kromě desky, kterou budete nahrávat na Islandu? Jsme na prahu roku 2012.
Teď budeme nahrávat hudbu pro fantazijní český film Poslední z Aporveru, který točí Tomáš Krejčí. Písničky jsem připravovala posledních pár měsíců, příští týden je půjdeme nahrát do studia v Praze. Pak jsem pozvaná na únor do Belgie na filmový festival filmů o lásce, kde mě chtějí jako součást poroty, která je sestavená jenom z žen. Nikdy předtím jsem ještě nebyla v porotě, tak se na to těším. Jinak máme další koncerty. Uvidíme. Tento život je skvělý, spontánní, ale je to také takový velký otazník. Člověk nikdy neví, co ho čeká.
Markéta Irglová (*1988, Valašské Meziříčí)
Hudbě se věnuje už od sedmi let, ve třinácti letech se seznámila s irským hudebníkem Glenem Hansardem. Spolu vydali tři úspěšná alba (The Swell Season, Once, Strict Joy), složili hudbu k filmu Once a za ústřední skladbu Falling Slowly dostali Oscara. Stala se tak první Češkou, která má slavnou filmovou sošku doma a je nejmladší laureátkou této ceny v hudební kategorii. V roce 2009 se s Hansardem rozešla a začala svou vlastní sólovou dráhu. V červenci 2011 se vdala za amerického baskytaristu Tima Iselera a na podzim přišla se sólovým debutem Anar.
(redakčně kráceno)