A to z těch našich superhubených čísel velkou část spotřebovává několik preferovaných aktivit, kdy u některých se shodně ptá laik i odborník, proč jsou podporovány až tak nestandardně, čí zásluha je, že pronikly do ranku vyvolených. A aktivity nevyvolené (mnohdy však cennější a zajímavější než nákladné superakce) budou stále více skomírat, až vyklidí pole zcela. Ničí se tak diverzita a bohatost umění. Různé „superakce“ přitom stále více konvergují k „pestrobarevným show“, založeným daleko více na importu cizího než na prezentaci našeho vlastního. Jejich nestandardní rozpočty navíc mizí v kapsách zahraničních umělců a k podpoře českého umění tak vlastně dochází jen dílčím způsobem. Ano, potřebujeme i kontakt se světem, ale zájem o udržení pozice českého umění v evropském a světovém kontextu by měl být naprosto prioritním zájmem. Bez cílené podpory perspektivních sólistů a souborů, zejména jejich zahraničních prezentací (a tím i reprezentace České republiky) tuto pozici – v rostoucím tlaku evropských, ale stále více i asijských zemí – nemůžeme udržet. Tato podpora musí fungovat už ve vzdělávací sféře – od ZUŠ až po akademie – ve sféře pomoci těm talentovaným nastartovat jejich kariéru po ukončení studia, až po rezidenční pobyty a podporu reprezentativních špiček českého umění. Pokud se peníze na podporu živého umění nenajdou, staneme se postupně pouhým skanzenem umění, kam se budou naši potomci chodit dívat, jak vypadala minulost, ale ta dávná, protože tu současnou přítomnost nebudeme schopni podchytit natolik, aby se uchovala jako minulost pro generace našich potomků. Určitě ne v té šíři a bohatosti, kterou naše současné umění (díky neuvěřitelné obětavosti i skromnosti jedinců) ještě dnes vládne.
Pokud se náhled politického spektra na svět umění vbrzku nezmění, velmi brzy přijde doba, kdy svět umění nahradí vyprázdněná plytkost komerční zábavy. Ta bude vždy při penězích, ale zase asi nebude důvod na ni kdy vzpomínat…
