Vnímání zvířat se v průběhu lidské historie dramaticky proměňovalo jak v závislosti na konkrétní epoše i regionu, tak na určitém zvířecím druhu. Jinak byl vnímán pravěký pes, kočka ve starém Egyptě či v Číně, kůň středověkého panovníka či stádo dobytka v novověké Francii. Ve středověku byla zvířatům přiznána duše a tak i možnost zhřešit, novověk označil zvířata za dokonalá mechanismata bez pocitů a hlubšího vnímání. Rozporuplný je ale i dnešní pohled. Na jedné straně tu jsou téměř zlidštění domácí mazlíčci, na straně druhé otřesné zacházení se zvířaty v zemědělských velkochovech.
Naši chlupatí bližní
O vztahu člověka a zvířat hovořili v Historii.cs z 31. ledna bioložka Helena Kholová a biolog a filosof Stanislav Komárek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Moderovala historička Marie Koldinská.
V obecném povědomí funguje představa pravěkého lovce, který se vydává za potravou společně se svým ochočeným vlkem. Je to představa reálná? Nebo je to představa nesmyslná?
Kholová: Naši předkové nebyli žádní heroičtí lovci, ale docela obyčejní sběrači, kteří si hleděli spíše ovoce, vyhrabávali kořínky. A když už se jim podařilo ulovit nějaké maso, bylo to s velkým povykem, asi jako dnes dělají naši bratranci šimpanzové.
Teprve mnohem později, kdy okolnosti donutily člověka lovit velkou kořist, například v dobách ledových, si osvojil vlka, respektive vlk si osvojil jeho. Vlci totiž přicházeli na smetiště a žili z lidského nepořádku, až se vytvořil jejich vzájemný vztah. Vlk je totiž zvíře nesmírně společenské, má spořádanou rodinu a štěňata se odmalička učí podřizovat autoritě. To byl ten hlavní krok, který soužití člověka a psa umožnil.
Komárek: Vztah lidí a psů je ambivalentní. Na jedné straně je to samozřejmě ten věrný přítel, na straně druhé je tu transkulturní nadávka „psí synu“. Koneckonců v češtině máme podnes spoustu obratů, které ukazují starší stav věcí typu „zmlátit jako psa“, „jako pes u boudy“, „utopit jako štěně“, „psí život“, což dnes v podstatě neodpovídá realitě. Takových úsloví máme spoustu i z ptáčnické praxe – „chytne se drápkem“, „uváznout v osidlech“, „sednout někomu na lep“, a také ty ptáky už nechytáme.
Také vždycky byli někteří psi privilegovaní. Šlechta tradičně chovala psy společenské nebo lovecké, zatímco spousta psů bylo toulavých, správně terminologicky řečeno, feralizovaných. Dodnes v Orientu vidíme potulné psíky bez pána, kteří jsou eventuálně ochotni se k někomu přidat. A koneckonců australský dingo není nic jiného než trvale zdivočelá forma kdysi domácího psa.
Když se podíváme na středověké iluminace nebo na renesanční obrazy, objevují se tam plemena, která známe ještě dnes?
Kholová: Jistě, chrti. To je plemeno velmi starobylé, které se vyvíjelo na různých místech. Je to lovecké plemeno, pes pro štvanice. A také ti drobní pejsánci chovaní pro radost byli prošlechtěni třeba v Číně velmi dávno, zrovna jako v Japonsku. Tito malí psíci jsou speciální kapitola, která ukazuje obrovskou tvárnost toho druhu. Pes jako druh nemá konkurenci.
Traduje se, že jedno z plemen dodnes oblíbených, dalmatin, je spojeno s renesančními Čechami?
Kholová: Ano, s paní Alenou Meziříčskou. Dalmatin je v podstatě lehký lovecký pes, který má zvláštní zbarvení. A právě na zvláštní zbarvení se speciálně v renesanční době velmi dbalo a bylo velmi oblíbené zvláštně zbarvené psy chovat. Alena Meziříčská měla údajně v Čechách chov a údajně dva své psy věnovala básníku Dalmatinovi. Ten si si je odvezl na Balkán, kde se ti psi dál chovali. Dalmatin byl v podstatě středoevropský pes, který sloužil jako pes kočárový. Provázel kočáry a odháněl zajíce z cesty. Dnes je z něj módní plemeno.
Jste autorkou knihy Historie psího rodu, která se zabývá i vývojem jednotlivých plemen. Víme něco třeba z českých dějin o tom, jaké plemeno preferovala nějaká významná osobnost?
Kholová: Například Rudolf II. má portrét jako chlapec s nádhernou vysokou dogou, která se v podstatě od dnešní německé dogy liší velmi málo. Je celá řada lidí, kteří se přímo i proslavili chovem různých psů. Speciálně v anglosaských zemích je to velmi oblíbené. Britská královna musí tradičně chovat psy. Chová velškorgi, což je velmi komické plemeno, zdá se velmi plebejské, ale v Anglii je to noblesa.
U nás to také nepochybně souvisí s rozvojem honů, lovů, hrabě Špork, který se zasloužil o rozvoj loveckého umění u nás, také asi choval psy?
Kholová: Také choval lovecké psy, dokonce celou řadu různých plemen. České psářství, jak se tehdy říkalo, bylo ve světě proslulé. Od nás pochází jedno z nejlepších loveckých plemen, český fousek, který dnes sklízí ovace v Severní Americe.
Jaká další plemena byla vyšlechtěna přímo u nás?
Komárek: Vzpomínám si zejména na Horákova laboratorního psa, který byl posléze přejmenován na českého strakatého psa. Je to plemeno odvozené z bígla, velmi společenské, trpělivé, koneckonců v těch laboratořích měl trpělivosti v krajní míře zapotřebí.
Kholová: Náš nejnovější hit je český teriér, což je neobyčejně roztomilé plemeno, také vyšlechtěné Horákem. Je to lovecký pes, norník, a přitom má výborné vlastnosti společenského psa, protože je klidný, není štěkavý, je velmi příjemný.
Historie.cs - Naši chlupatí bližní (zdroj: ČT24)
Opusťme teď na chvilku psy a vraťme se ke zvířatům v historickém kontextu obecně. Jak je to ve středověku se vztahem ke zvířatům? Objevují se tendence vnímat je jako naše bližní? Napadá mě svatý František z Assisi.
Komárek: Středověk měl tendenci zvířata v něčem brát vážněji než současná doba. Svatý František nejen kázal ptákům či rybám, ale také zpupná a zlá zvířata (bylo to tuším nějaké prase) vlastnoručně trestal. Dnes se díváme na zvířata jako na něco, co nemá právní subjektivitu. Když bulteriér někoho pokouše, k soudu jde jeho pán, nikoli ten pes. Ze středověku jsou ale známy soudní procesy s kobylkami, myšmi nebo se zvířaty, která udělala něco proti přírodnímu řádu – třeba kohout, který údajně snesl vejce, nebo zvířata, která se zapletla do lidských zoofilních vztahů. Dokonce byly takové zvláštní fenomény, kdy byl verdikt například souzeným polním myším oznámen na takzvaném černém prknu soudu. To byl přitom rutinní způsob, jak oznamovat rozsudky nepřítomným osobám, což se samozřejmě stávalo i lidem.
Tehdy to vlastně byl poslední pokus vzít zvířata nějak vážně. Středověk tedy nebyl tak temný, jak si představujeme. Byl výrazně jiný. Chceme-li dnes vidět něco podobného evropskému středověku, je dobré navštívit Tibet, kde to vidíme se světly i stíny.
Zmínil jste sodomii. Znamená to, že byl souzen nejen člověk, který se dopustil pohlavního styku, ale i to zvíře společně s člověkem?
Komárek: Ano, bylo to tak. Z hlediska církevní morálky to byl vůbec nejhorší možný sexuální delikt, protože šlo o potupení obrazu Božího v člověku. Někdy bylo zvíře upáleno společně s tím delikventem, ale někdy také ne. Vzpomínám si na verdikt španělského soudu z počátku 18. století, kde se jednalo o mesalianci jakéhosi venkovského mladíka a oslice. Chlapec byl popraven, ale oslice, jejíž bezúhonnost dosvědčil soused, dostala jenom přísné napomenutí a několik ran holí, aby příště dávala lepší pozor, a byla osvobozena.
Kdybychom se měli zastavit u vztahu lidí a koní, tak to je asi jeden z nejdůležitějších vztahů v dějinách?
Kholová: U koní je to velmi složité. Na rozdíl od psa, který je povahou člověku tak nějak podřízen, rád se podvoluje a ochotně vykonává všechno, co ho člověk naučí, kolikrát i úplné nesmysly, jsou koně svébytní tvorové. Jsou to býložravci, nemají potřebu se o člověka zajímat, takže koně musel člověk zkrotit. V tom je ten rozdíl, a proto je také kůň považován za vznešené zvíře, za symbol volnosti. Člověk má pořád v podvědomí, že koně musí ovládat, že se mu kůň dobrovolně nepodřídí. Také koně něco naučit je mnohem složitější, svízelnější a vyžaduje to více taktu než u jiných zvířat.
Na druhé straně kulturní význam koně je obrovský. Kůň ovlivnil kulturu celých národů. Jsou národy, které jsou vysloveně jezdecké. Třeba v Mongolsku je kůň zvíře číslo jedna. A zrovna tak se jeví v obyčejných kovbojkách.
Máme u nás ze středověku nebo z raného novověku nějaké doklady velmi osobního vztahu ke koním? Že by si je třeba majitelé pojmenovávali nebo nechávali portrétovat?
Kohlová: Jistě, stačí se podívat na pohádky a různé jiné báje, pověsti, i tam máte Šemíka. To všechno se váže ke koním, kteří jsou bráni jako osobnost. Každý vojevůdce měl svého oblíbeného koně. Například Valdštejn si dal svého koně vypreparovat, takže ho tu dodnes máme. Jsou to prostě zvířata, která byla mimořádně ceněna také proto, že na nich závisel život člověka. Dobrý kůň byl v bitvě nebo ve svízelných situacích naprosto nenahraditelný.
Zdá se mi to, nebo je to pravda, že na středověkých vyobrazeních je volský potah překvapivě malý v poměru třeba k postavě Oráče? Nebo se velikost těchto zvířat v průběhu dějin nějak mění?
Komárek: Běžně by kunsthistorik řekl, že to je výtvarná manýra, kdy budoucí kníže Přemysl je jako důležitá osoba velký, zatímco volci, ta nepodstatná hovada, jsou tak ve velikosti bernardýna. Jenže když vidíme kostry z té doby, tak raně středověký skot měl skutečně kohoutkovou výšku 90 až 110 centimetrů, což je tedy z dnešního hlediska neobyčejně málo. Úplně s jistotou se neví, jak k tomuto propadu výšky došlo. Trochu to bylo i u lidí, ale v menší míře než u skotu. Tato plemena se podnes drží místy v Malé Asii nebo v Íránu.
Nemůžeme opomenout velmi důležité zvíře, a to je kočka?
Kholová: Kočka je šelma svérázná, samostatná. Člověk se jí dokázal zmocnit teprve na vysoké kulturní úrovni, a to především ve starých kulturních zemích, například v Egyptě, Babylónii a nakonec i v Číně. Takže kočka se dostala do lidské společnosti mytologickou cestou.
Hovoří šéfredaktor časopisu Naše kočky Zdeněk Gorgoň:
Největší zbožňování koček je známo z období starého Egypta. V deltě Nilu se pěstovalo ve velkém množství obilí a kočky chránily sýpky. Tím pádem byly zbožňovány a ctěny. Kult kočky dosáhl obrovských rozměrů. Nejvyšší bůh Slunce, Ra, vstoupil na Zemi v podobě kočky. Jeho žena Bastet měla sice lidské tělo, ale měla hlavu kočky. Kočky byly spojnicemi mezi bohy a lidmi.
Z Egypta se kočky díky obchodníkům dostaly do Řecka, do Říma. A díky křižáckým výpravám se z těchto oblastí dostaly do kontinentální Evropy. Je zajímavé, že Amerika vlastně neměla domácí kočky. Dostaly se tam až s anglickými přistěhovalci.
Kholová: Kočka je produktem doby zemědělské. Její postavení mezi lidmi bylo vždycky dvojité. Je samostatná, čili podezřelá. Není tak přítulná jako pes, ani tak spolehlivá. Takže tady vždy byla mezera, kdy se kočce daly přičíst nějaké negativní vlastnosti, například spolupráce s čarodějnicemi, protože je to ve své podstatě noční zvíře.
V moderní době je kočka na jedné straně hračkou, miláčkem, na druhé straně škodnou. Opět má ambivalentní úlohu.
Hovoří šéfredaktor časopisu Naše kočky Zdeněk Gorgoň:
Církev dostala kočku až na hranice. Středověk byl pro kočku tak devastující, že kočky přežily jen díky své obrovské reprodukční schopnosti.
Dá se říci, že zlom v nahlížení na zvířata přišel až s René Decartesem v 17. století?
Komárek: V zásadě ano. Descartovy výroky, že zvířata žerou bez chuti, naříkají bez bolesti a jsou to vůbec taková dokonalá mechanismata, Evropu ovlivnily, ovšem ne jen v pozitivním slova smyslu. Karteziánský obrat byl cosi komplexního, co také umožnilo novověkou vědu. Po descartovském obratu ale také zvířata přicházejí o duši. Ve středověku zvířata duši měla, byť smrtelnou, a lidé pak měli duši nesmrtelnou.
Takže francouzský filozof René Descartes předurčil to, jak se na zvířata díváme do určité míry dodnes. Ale jak je to se zákony na ochranu zvířat? Kde se něco podobného poprvé objevuje?
Komárek: Kupodivu dříve než v Evropě se podobný zákon objevil v Osmanské říši. Nechal ho vyhlásit Bajezid II. v Istanbulu, tuším v roce 1502, a týkal se regulace využití a zápřahu tažných zvířat, zejména koní, oslů a mezků. V Evropě se první podobný zákon objevuje až roku 1822 ve Velké Británii.
Právní uchopení postavení zvířat a jejich ochrana je věc netriviální už proto, že naše právo vychází do značné míry z práva římského, kde zvířata měla samozřejmě také roli věcí. Ovšem tu měli také otroci. Jak známo, inventář římské vily sestával z nástrojů mluvících, to jest otroků, nástrojů bučících, to jest dobytka, a nástrojů němých, řekněme lopaty. Tohoto se poměrně obtížně zbavujeme, a byť náš nový občanský zákoník už zvíře jako věc nedefinuje, zvíře také ještě není osoba. Čili to postavení je takové nějaké intermediární.
Zájem lidí o zvířata je v určitém smyslu stále intenzivnější od osvícenství a potom zejména v průběhu 19. století. Asi vůbec nejoblíbenější, nejrozšířenější populárně-naučná biologická kniha 19. století byl Brehmův život zvířat. Čím si vysvětlit její oblibu?
Komárek: Alfred Brehm zvířata prezentuje velmi přístupně, v zásadě je vykládá do značné míry analogicky člověku. Řekněme, že křeček jest chlípný, hamižný a zlostný. Samozřejmě všichni kritikové pak říkali, že to je nemístné zlidšťování. Ale koneckonců my nevíme, co se v takovém křečkovi odehrává, a toto je jenom popis toho, jak se chová. Vlastně ani nevíme, co se odehrává v našich bližních.
Ukázka z Brehmova života zvířat (příběh o tom, jak chovatel přistupoval ke svému mývalovi):
„Zpočátku mýval spával ve dne a v noci nedal pokoje. Vida však, že přes den nesmí ve světlém pokoji spáti a že teprve na noc může jíti na své kutě, uvykl znenáhla jako pořádný občan ve dne bdíti a v noci spáti. Se soudruhy svými žije ve shodě úplné. Zcela spokojeně chroupá například pan manžel vpředu v kleci sedě podané mu sousto, aniž mu v tom překáží opodál sedící a lhostejně naň se dívající paní manželka.“ (Míněno paní mývalová.)
Zastavme se u jiného fenoménu 19. století. To jsou nejrůznější vycpaniny v muzeích, rozšíření cirkusů, ale také vznik prvních veřejně přístupných zoologických zahrad?
Komárek: Je to vlastně velmi zvláštní nápad uchovat si nějaké zvíře v podobě, kdy už tam vlastně není. Ten plastický preparát je jenom vnější slupka, staří Řekové by se nad tím asi vyděsili, protože to hlavní, fysis, živá podstata, je pryč.
Tato dovednost se objevila v 18. století s vynálezem arsenového mýdla. A dnes to většina lidí chápe buď jako něco starobylého, nebo nechutného. Málokdo by dnes chtěl mít doma v saloně, jako třeba český průmyslník 19. věku, několik vycpaných papoušků, kolibříků a podobně. Tehdy, pokud nějakého zvířete prudce ubylo, byly rovněž poslední exempláře vycpány, dokud ještě nějaké jsou.
A vycpávali se i lidé. Ve Vídni žil po dlouhá léta Angelo Soliman (původně černošský otrok – pozn. red.), kterého jako malého chlapečka dostala darem Marie Terezie odkudsi z centrální Afriky. Tento pán posléze absolvoval správní akademii, byl úředníkem, vychovatelem ve šlechtických rodinách. Když počátkem 19. století zemřel, ke zděšení většiny lidí, kteří ho znali, byl vycpán a umístěn s trávovou sukní a oštěpem v Albertinu, tehdy veřejně přístupném muzeu. Správce těch sbírek pak dokonce některé Afričany lákal do Vídně, Afričanů tehdy v Evropě příliš nebylo, s příslibem celoživotního zaopatření s tím, že nakonec také skončí ve sbírce.
Jak je to vlastně s dějinami drezúry psů?
Kholová: Dějiny výchovy zvířat jsou staré jako lidská kultura sama, i velmi primitivní národy si ochočovaly nějaké zvíře. Když přišli evropští cestovatelé do Jižní Ameriky, s úžasem zjistili, že místní indiáni si chovají papoušky a různé jiné druhy ptáků nebo malé savce. Když Evropané dorazili do Ohňové země, našli u místních indiánů psy, přestože ti psi museli se svými pány absolvovat nesmírně dlouhou cestu. Polynéské národy si vozí na svých kánoích a vorech pejsky, kterým říkají „poy“, znamená to jídlo. To byli psi, kteří cestovali jako společníci a v nouzi posloužili jako živá konzerva.
Takže když si s pejskem dostatečně majitel vyhrál, tak ho snědl?
Kholová: To byla nutnost za dané situace. Koneckonců každý vztah člověka a zvířete je trochu utilitární. Vždycky nám zvíře něco poskytuje. Kdysi to bylo jenom jídlo nebo ochrana. Třeba psi, kteří žili zdivočele kolem města, sloužili jako stráž. Upozornili na jakékoli nebezpečí. Proto si je lidé cenili. A dnes jsou psi pro nás často lékem. Není lepší a uklidňující pocit, než když si hladíte svého psa.
Ve vaší knize Ochlupení bližní je popsán velice zajímavý případ z konce 19. století a následně i začátku 20. století, spojený se jménem Karla Hagenbecka. Můžete jeho projekt zvláštní zoologické zahrady přiblížit?
Komárek: Karel Hagenbeck byl, dá se říci, zakladatel novodobého zoologického zahradnictví. Byl obchodník se zvěří už ve druhé generaci. Od něj pochází projekt bezmřížových výběhů, které dnes převážně vídáme v zoologických zahradách. (Ono to není až tak kvůli zvířatům, kterým jsou mříže víceméně lhostejné, ale spíše kvůli lidem: nepůsobí to jako kriminál.)
Hagenbeck ovšem také vystavoval příslušníky různých mimoevropských národů. Takže v takovém podobném výběhu byla sinhálská vesnice, kde obyvatelé jakoby pracovali a děti si jakoby, možná skutečně, hrály, muži několikrát za den předváděli lov žiraf, které byly skutečně živé. Mělo to určité rysy cirkusu. Hagenbeck sám naprosto neměl dojem, že by dělal něco, co by se dělat nemělo. Viděl to jako osvětovou práci. A v tehdejší době, kdy ještě nebyl film a na cesty do dalekých krajin měl peníze málokdo, to jistou osvětovou roli hrálo.
Od této jeho zahrady, která podnes existuje, byť původní zařízení padlo za oběť bombardování za druhé světové války, se rozdělily dvě cesty. Na jednu stranu k zoologickým zahradám, jak je známe dnes. A na druhou stranu k různým disneylandům a podobně.
V souvislosti se zákony na ochranu zvířat je velmi zajímavé a možná i paradoxní, že jeden z nejpřísnějších a ke zvířatům nejshovívavějších zákonů na ochranu zvířat přijala třetí říše v roce 1933. Jak si vysvětlit, že režim ze své podstaty nelidský se ke zvířatům stavěl vlastně až láskyplně?
Komárek: Vztah k lidem a vztah ke zvířatům jsou dvě poměrně různé věci. Jsou kultury, například Španělsko před 100 lety, které byly ke zvířatům neobyčejně tvrdé, ale mezilidské vztahy zdaleka špatné být nemusely. Může se to urodit i naopak, viz třetí říše. Anebo jsou režimy, které jsou tvrdé ke zvířatům i klidem, třeba bývalý Sovětský svaz. Často budované klišé „kdo miluje zvířata, miluje lidi a naopak“ tak zdaleka ve všech případech neplatí; jsou prakticky možné všechny kombinace.
V německé třetí říši byly velmi omezeny pokusy na zvířatech a výjimky mohl vydat ministr vnitra, známý přítel zvířat Heinrich Himmler, což však téměř nedělal. Některé firmy, třeba farmaceutické, proto místo zvířat používaly ruské zajatce.
Ochrana zvířat tím samozřejmě nedostává nějakou černou skvrnu. Koneckonců Hitler byl militantní nekuřák a také se nedomnívám, že proto mají všichni začít intenzivně kouřit. Svět je taková zvláštní koláž. Spíš bychom se měli zamyslet nad tím, proč dnes obdobně přísný zákon nemáme.
V Německu platnost toho zákona skončila až někdy v roce 1972 a nahradil ho zákon, který v ochraně zvířat zdaleka tak přísný není.
Dotkli jsme se i osudu laboratorních zvířat. Jak se vyvíjely názory na míru používání zvířat v laboratořích třeba v druhé polovině 20. století až do současnosti?
Kholová: V době, kdy medicína začínala, nebyly jiné způsoby, jak ověřit léky, anatomické zajímavosti nebo operační postupy, než použít živá zvířata. Dnes máme alternativy, využíváme nejrůznější způsoby, biochemické i jiné, a pokusy na zvířatech jsou velmi omezeny.
Navíc zvířata jsou chráněna a také jsou velmi cenná. Pokusy na opicích by dnes už nikdo nezaplatil. A ani laboratorní myši už nejsou používány tak drastickým způsobem jako původně. Spíš jsou to krmivové pokusy, pokusy snášenlivosti nebo třeba vyvolání nějakých alergií. Takže i přístup k laboratorním zvířatům se velmi změnil. Nevím třeba, že by se někde používali laboratorní psi, které nebožtík Pavlov pilně používal.
Někdy se jako projev zlepšujícího se stavu ke zvířatům prezentuje vegetariánství. Když jsme zmiňovali třetí říši, Hitler byl vegetarián, ale vegetarián byl třeba i Gándhí. Je to podle vašeho názoru vždycky krátkodobá módní vlna, nebo je to obecnější trend, který vypovídá o zlepšujícím se vztahu společnosti ke zvířatům?
Komárek: Ono to má dva různé aspekty. Naše kultura se masem neobyčejně přejídá. Otázka nezní „maso ano versus maso ne“. Vždy máme tendenci všechny záležitosti absolutizovat. Když nám spadne muška do piva, nevypijeme ho, protože je tam kus masa na straně jedné. Nebo steak ráno, v poledne a večer na straně druhé. Tradiční kultury jedly masa velmi málo a při nějakých slavnostních příležitostech. My si z tohoto hlediska do určité míry kopeme hrob.
A druhý aspekt je: kdo chce participovat na jedné z nejpřízračnějších věcí dnešní doby, na velkochovech? Musím říct, že vidím-li velkochov drůbeže nebo prasat, předjde mě na takové maso definitivně chuť. Maso většinou nejím vůbec, někdy na cestách nebo u nás, když mi někdo nabídne třeba kus zvěřiny. Ale to, že prase, zvíře inteligenčně zcela srovnatelné se psem a nám lidem ještě v mnoha aspektech bližší a podobnější, je chováno v buchenwaldovských podmínkách, abychom si z něj pak dali řízek, tak to si říkám, to tedy ne.
Ono se dá říct, že se trochu rozevírají nůžky mezi zvířaty mazlíčky a mezi těmi ve velkochovech. Je to příznačný rys současnosti?
Kholová: Takových jevů je více. Třeba rybářství a velrybářství je velice špinavý obchod a naprosto nepřijatelný způsob zacházení s živými tvory. Jatka jsou proti tomu velmi humánní podnik. Proto také nyní vystupují různé ochranářské organizace proti dnešním metodám rybolovu.
Je to problém. Na jedené straně máme jako lidé tendenci vidět zvíře jako předmět obchodu nebo nějaký mechanismus, na druhé straně máme miláčky, které považujeme za človíčky v kožichu nebo v peří. Oba přístupy jsou zcela chybné. Zvíře je živočich jako my. Je nám velmi blízké mnoha způsoby. Zaslouží si tedy humánní zacházení ve všech ohledech, bez ohledu na komerci a na zvyklosti různých národů. Býčí zápasy jsou pro mě stejně nepřijatelné jako rybolov. Ale to už je věc kultivace lidské mysli, abych tak řekla.
(redakčně kráceno)