V lednu zveřejnila Unie filmových distributorů data, která oznamují, že v loňském roce jsme do kin chodili nejméně za posledních šest let. Zprávu, která nahrává kritikům stahování, naopak zpochybňují dílčí argumenty Pirátů. Je však potřeba se podívat i z jiného úhlu než pouze skrze čísla.
Filmy, kina a my: Kde se stala chyba?
Budeme-li se jich ještě chvíli držet, pak zjistíme, že sice návštěvnost kin oproti roku 2010 poklesla o téměř tři miliony, finanční úbytek již tak radikální nebyl (necelých tři sta tisíc korun). Dosvědčuje to, že Češi do kina zavítali méně, ale distributoři si de facto finančně moc nepohoršili, a to kvůli vyššímu vstupnému – to se v průměru ze 110 korun dostalo na 112 korun.
A vstupenka představuje pochopitelně jeden z faktorů poklesu návštěvnosti. I když pominul příval levných DVD v novinových stáncích, částka za pořízení originálního disku je pro mnohé – zvláště pak rodinu – stále mnohem efektivnější investicí nežli návštěva kina.
Studia, respektive distributoři by také měli brát více v potaz vlastní nabídku. Sebekritika je rozhodně na místě, neboť do kin proudí záplava (v lepším případě) průměrných titulů. Za hity se vydávají obyčejnosti a v roce 2011 žádný skutečný blockbuster, který by jim mohl vytáhnout trn z paty, nevznikl. (Vzpomeňme na rok 2010 a film Avatar.) Opadá i masová fascinace stereoskopickými projekcemi, tím pádem také větší příjem do kas.
Jestliže jsem v úvodu zmínil Piráty a fakt, že rok 2011 jim moc nehraje do karet, hodí se na návštěvnost a příjmy podívat z širší perspektivy.
Od roku 2006 totiž obojí roste, i když ne nijak významně. Výjimkou je již zmiňovaný rok 2010, který za poslední dekádu tvoří rekord. Hlavním problémem tak jistě nebude stahování, neboť to zde bylo již před rokem 2011 (čili poklesem). Naopak právě internet do značné míry může napomáhat návštěvnosti, především pak prodeji DVD/Blue-Raye. Důvod, proč by se měli distributoři, potažmo studia „pirátů“ bát, spočívá v samotné nabídce filmů a v inovaci distribučních kanálů (o nich někdy příště).
Studia sice (nesmyslně) vyčíslují škody na vstupném tím, že do vzorečku vkládají počet stažení daného díla. Neuvědomují si však, že tou skutečnou škodu představuje nekvalita audiovizuálního produktu, který nabízejí. Ve svém (kvantitativně košatém) okolí neznám lidi, kteří by se dívali na záznamy z kina, přesto se na internetu objevují a společnostem dělají vrásky. Proč? Protože několik jedinců se na takový záznam podívá a spolu s těmi, kteří byli v kině v prvních dnech po uvedení, mohou velmi rychle dát světu vědět svůj názor – a pokud se shodnou, že film je špatný, významně jeho návštěvnost oslabí. A funguje to i přesně naopak – existují tituly, které si vydělávají sice pomaleji, ale postupně. Zde však přichází na řadu další problém – takové filmy, jejichž návštěvnost dlouhodobě neklesá, jsou de facto vyřazeny z oběhu dříve, než by mohly do kin přinést nadprůměrné zisky. Jejich „zlatý věk“ tak přichází buďto s vydáním na DVD, nebo – de facto vinou distributorů – díky internetu. To už se ale bavíme o tom, že film má skvělé reakce, nikoliv zisk.
Viníkem jsou v tomto případě multikina, resp. stávající distribuční model, kdy se jednotlivé filmy střídají jako na běžícím pásu. Jde se přímo proti efektivitě, protože ta by měla stát na dlouhodobých výsledcích, nikoliv na okamžitém zisku.
P.S.: Problematika toho, proč chodíme o něco méně do kina a proč by měli přednostně nad poklesy přemýšlet ti, kteří díla produkují a distribují, není jednoduchá, jak může tento článek naznačovat.