V kanadském Winnipegu v prestižní mezinárodní soutěži Warming Huts zabodoval stroj na výrobu ledových iglú v podobě slepičích vajec, Polární slepice z dílny libereckého architektonického ateliéru Mjölk. Autoři těchto netradičních úkrytů pro bruslaře tak v této soutěži uspěli jako první Češi v historii. Hostem Profilu byl architekt Pavel Nalezený z ateliéru Mjölk, ptal se David Borek.
„Velká část českých klientů má opravdu dobrý vkus,“ říká Pavel Nalezený
Jaký to byl pocit, podmanit si Kanadu, kolébku ledního hokeje a v podstatě tamní domorodce učit, jak vyrábět provizorní iglú pro bruslaře?
Úkolem nebylo někoho něco učit, ale spíše se umístit v soutěži, která měla světové měřítko. Chtěli jsme vymyslet technologii, která by byla v něčem novátorská, a nastolit nějaký proces, který sám vytvoří nějaký tvar, nějakou architekturu.
Jak vznikl nápad, vytvořit provizorní příbytky pro bruslaře?
Naše skupina přemýšlí o tom, jak architekturu pojmout nově. Jak nastolit a spustit nějaký proces, aby se pak výsledek dostavil sám. Chtěli jsme v podstatě vymyslet něco novějšího.
- Polární slepice (Polar Hen) zdroj: Mjölk.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3333/333251.jpg
- Ledové iglú (vajíčko Polární slepice) zdroj: Mjölk.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3333/333252.jpg
Ten proces, nejdřív slepice a pak vejce, je jenom příjemné zabalení, snaha upoutat? Anebo jde jak o slepici, stroj, který příbytky vyrábí, tak o vejce, o vlastní architekturu, zásah do veřejného prostoru?
Myšlenka byla taková, že vznikne tvar, který využije jako nástroj mráz. Takže když jsme to dělali ve Winnipegu, počítali jsme s tím, že tam bude velká zima. To se tedy moc nestalo. A ten tvar byl podobný vejci, proto jsme přístroj, který ho vyrábí, pojmenovali slepice.
Když se zdržíme u samotné procedury vzniku toho vejce, dočetl jsem se, že jde o vrták, hadici, sprchu, čerpadlo, kompresor a balón. Můžete to vysvětlit?
Zní to možná složitě, ale v podstatě jde jenom o to, mít nějaký generátor elektřiny a všechny ty věci, které jste vyjmenoval. S tím pak přijdu na rybník a můžu začít. Vysaju vodu z řeky nebo rybníka, a tu pak stačí foukat na nafouknutý balón. Mimochodem jsem se dozvěděl, že to není nic nového. Děti ve školkách to dělají dost podobně s nafouknutými balónky, které pak polepují samolepkami.
- Ledové iglú zdroj: Mjölk.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3333/333253.jpg
- Ledové iglú zdroj: Mjölk.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3333/333254.jpg
Jednoduchost je tedy to, o co vám jde?
Jde o objevování principů. Nebojíme se ale ani nějaké principy opakovat. Naším cílem není vymýšlet úplně nové principy, ale spíše je chceme zjednodušovat a uplatňovat je k jednoduchým výsledkům. O to jde.
Váš ateliér vznikl v roce 2008. Jak velikou cestu jste od té doby urazili? Jdete stále po té samé cestě, nebo jste se v základních myšlenkách a principech odchýlili?
Chtěli jsme před českou společnost postavit mladou architektonickou sílu, která bude usilovat o něco nového. Která se nebude podřizovat vlivům společnosti, ale sama bude přemýšlet o tom, jaké je dnešní poslání. Začínali jsme ve třech, ale dnes už je nás devět včetně našeho manažera. Naše cíle však zůstávají stejné. Stále se snažíme být co nejvíce svobodní a přemýšlet o tom, jaká je poptávka dnešní společnosti. Tedy nejen reflektovat, co se děje, ale i ty věci realizovat. Nemluvit a mít výsledky.
Jde zůstat svobodný a současně reflektovat poptávku společnosti?
Myslím, že právě Česká republika je na to dobré prostředí. Porovnám-li to s jinými, i západními prostředími, myslím, že tady je svoboda v architektuře v poměrně větším objemu. Naši klienti jsou hodně otevření. Kdybychom stavěli to, co stavíme tady v Čechách, někde jinde, takový úspěch bychom neměli.
Jak velká část českých klientů má opravdu dobrý vkus?
Troufám si říct, že docela velká. Okolo čtyřiceti, padesáti procent.
Individuální přístup ke klientům a jejich přáním je jedním ze základních principů toho, co děláte a jak to děláte. Do jaké míry tedy stojí klienti za vaším úspěchem?
Musím všem našim klientům poděkovat. Většinou se totiž jedná o lidi, kteří vytvářejí impulsy, kteří nás nutí dělat věci nově nebo o tom přemýšlet tak, že vznikají nové výsledky. Dnes se vlastně sami divíme, jaké šílené věci po nás klienti chtějí, ale rozhodně není naším úkolem opouštět mainstream, to určitě ne.
Jste raději, když od klienta vzejde pouze původní impuls a realizaci nechá na vás? Nebo když je celý proces permanentním dialogem od začátku do konce?
Důležitá je důvěra klienta. Pokud nám od začátku věří, práce je výborná a v podstatě jen dolaďujeme nějaké marginálie. Pokud ale důvěra schází, pracovat se dá těžko.
Jak potom vzniká realizace přímo u vás v ateliéru? Spolupracují tam všichni dohromady nebo, jako v jiných ateliérech, má každý z vás některý z těch projektů na starosti a zbytek ateliéru funguje jako poradní hlas?
Jsou nějaké pracovní skupiny, víme jeden o druhém, co kdo dělá, radíme si a máme vždycky všichni dobrý pocit z výsledku. A když nemáme, tak si to určitě řekneme.
Když se vrátím k vašemu mezinárodnímu úspěchu, nebyla to jen Kanada, ale vloni také Londýn. Existuje nějaký univerzální recept, jak se mohou architekti z relativně malé země, jako je Česká republika, prosadit v zahraničí?
Uvažovat, že jsme architekti z České republiky, je docela správné, ale spíše jsme z Evropy. To uvažování není v tak malém měřítku a šance má každý stejné. A v čem je ten recept? Myslím, že v našem případě se jedná o spolupráci v širokém spektru názorů. Sešli jsme se jako osobnosti s velmi rozdílnými názory a jenom to, že jsme schopni se domluvit na nějakém výsledku, pak vede k něčemu nevídanému.
Ten výsledek musí být extrémně originální, anebo stačí dobré řemeslo a vtipný nápad?
Řemeslo je úplný základ. Spíše jde o ten vtip a trochu něco nového.
Jaká výzva teď stojí před vaším ateliérem?
Účastníme se jedné soutěže v rámci České republiky, výsledky budeme znát na konci března. Jedná se o zásah do veřejného prostoru, což je pro nás velké téma, a je to vlastně i architektura.
(redakčně kráceno)