Říkám to nerad, ale argumenty těch, proti nimž vysoké školy protestují, jsou v něčem rozumné a do jisté míry oprávněné. Škol je moc, studentů příliš. A jakých! Extenzivní rozvoj v 90. letech byl nutný. Ale sami cítíme, jak se obrátil proti nám.
Říkám to nerad, ale protestující vysoké školy nemají ve všem pravdu
V chystané politice státu vůči vysokým školám je patrná ona základní snaha – zúžit hrdlo a zvýšit tlak; zmenšit dostupnost a podpořit soutěživost; omezit příliš lákavou nabídku snadného, zdánlivě elitního vzdělání, a rozšířit spektrum prakticky a profesně specializované přípravy na ekonomicky aktivní, soběstačný život. To zní rozumně.
Způsob, jakým chce vláda změnu prosadit, je ale mechanický, kosmeticky povrchní, úřednicky zjednodušený, necitlivý k organickým strukturám vysokých škol.
Co na to můžeme jiného říct, než takovou reformu odmítnout?
A co oni nám na to můžou jiného říct než – No ovšem, kapři si přece rybník nevypustí!
Proto raději neříkejme předem, že nějaká reforma není možná. A přiznejme si, že nějaká transformace je dokonce nutná. A to dřív, než přijdou slabší populační ročníky a situace se tak nějak vyřeší sama.
Nabízím tři pohledy, z odstupu, a z dálky. Nejde o argumenty. Ale o zamyšlení nad věcí viděnou na novém pozadí.
Perspektiva generační
Profesor Keller říká, že možná je od lidí sobecké, že mají málo dětí. Mít jich v průměru víc než 2,1 na ženu by bylo sociálně odpovědné a solidární.
Ano, možná že dnes sklízíme trpké plody toho, že už posledních dvacet let jsme na dětech škudlili. Před takovými sto lety bylo v každé rodině dětí víc. Jeden převzal grunt nebo živnost, druhého bylo třeba vyplatit, jedné dceři dát věno, ta druhá už musela do kláštera, jeden mohl na studie, druhý leda tak na kněze, pokud to bylo zadarmo. To se měli rodiče co ohánět! Naštěstí hodně dětí zavčas umřelo. Ale rodiče si hned udělali další. Generační obměna totiž fungovala rychle.
Kdežto dnes – jedno přerostlé, pětatřicetileté mládě se v hnízdě stále připravuje na první vzlétnutí. Generační obměna je v nedohlednu.
Možná je to tím, že taťkové se kasají, jací jsou ještě junáci a nechtějí předat grunt ani živnost. Navíc se ani nechystají, jak se patří umřít a včas uvolnit byt.
Možná to, co se zde odehrává, je součást dalšího střetu generací – podobně jako v 60. letech minulého století, kdy mládežníci dávali ostentativně najevo, že nechtějí žít jako jejich taťkové. Dnes se mládežníci naopak dožadují toho, že chtějí žít jako taťkové – šéfovat rodinnému podniku, mít kravatu, auto, titul… A taťkové, zde zastoupení štědrým pečovatelským státem, se šprajcují, že už to neutáhnou: nemůžete zdědit grunt všichni, nemůžete všichni studovat, nemůžete studovat tak dlouho, jak byste chtěli, a co se vám zachce. Kdo to má pořád platit? Běžte už konečně do práce.
To je fatální střet. K něčemu podobnému v minulosti nikdy nedošlo. I když třeba David Riesman v knize Osamělý dav už v roce 1956 podobnou situaci popsal a dokonce onu oscilaci demografických vln a z nich plynoucích bolestných generačních střetů a dramatických proměn pedagogických teorií a školských politik prognózoval jako zákonitou.
Počty mladých lidí nastupujících na vysoké školy v posledních dvaceti letech stále rostly. Dokonce se nám podařilo dohonit průměr, který v Evropě byl před dvaceti lety. Přitom počty zaměstnaných a zaměstnatelných vysokoškoláků stále klesají. Možná je to tím (jak říká Prof. Keller), že kapitalismus se mění rychleji, než oni stihnou dostudovat. Ale možná je to taky tím, že mladí nevědí, co chtějí. Jakmile zjistí, že se někde musí makat, jdou to zkoušet jinam. A do reality procitnou leda, až je rodiče definitivně vystrnadí z hnízda.
To není výtka mladým! Kdo by nebral – když je ta možnost? Cestovat, užívat si, bezpracně podnikat, bavit se, studovat, být v poho… Když je nic nenutí…? Ostatně tento narcismus je svrchovaně postmoderní filozofický úkol: Péče o sebe – jak říká Foucault. A odpovídá i antickému ideálu: Péče o duši – říkali staří Řekové. Je to vpravdě důstojné a spravedlivé – plošně rozprostřít příležitosti ke kultivaci, hodné někdejší aristokracie ducha.
Akorát že taťkům, potažmo pečovatelskému státu, už docházejí peníze – a trpělivost.
Perspektiva spotřebitelská
V Řecku se odedávna vyrábí sýr feta, z ovčího mléka. Ukázalo se, že když Holanďané vyrobí stejným postupem sýr z mléka kravského, Evropanům chutná taky – navíc je levnější a dostupnější. Ale v poslední době jsme nějak usoudili, že je to klamání zákazníka a tak je dnes název feta úředně vyhrazen pouze tradičně vyráběnému sýru z Řecka. Ten jiný, prodávaný třeba v našich hypermarketech, se od té doby musí jmenovat například „German feta – sýr balkánského typu“.
Totéž, jak víme, platí i o rumu či marmeládě.
Je dobré udělat si jasno v pojmech a mít možnost věřit certifikátům. Ale lid obecný (vulgus populus) chce být klamán, má rád iluze, spokojí se i s náhražkou. Titul bakalář ze školy „univerzitního typu“ mu připadá jako ekvivalent desetiletého latinského studia na středověké univerzitě.
Nejen potraviny, i vzdělání podlehlo globalizaci a macdonaldizaci. Kolik lidí ví, jak chutná pravé argentinské hovězí na steak? A kolik z nich je ochotno za ně zaplatit? Většina dá přednost smažáku z friťáku. Univerzita měla racionálně zobecňovat a humanisticky kultivovat. Logicky nemnohé. Místo toho evropsky unifikovaný vzdělávací ústav nabízí homogenizovanou intelektuální fašírku – pro kdekoho.
Je to takový trend – zmasovění. Měšťák nahradil šlechtice. Rovnostářská demokracie klasickou vrstevnatou společnost – se smetánkou nobility i slámou čouhající z bot sedláků. Výsledkem není spravedlnost, ale rozmělnění. V podstatě nikdo nemá nic kloudného.
Budeme muset přijít na to, že všichni na všechno nemáme. Smířit se s rozrůzněním. A uznat certifikovanou kvalitu – i když si ji většinou nemůžeme dovolit.
Perspektiva regionální
Vezměme si třeba Belgii, Maďarsko, Portugalsko, Řecko, Finsko, Rakousko – země početně srovnatelné s námi. Některé z nich jsou jazykově stejně zapouzdřené jako my. Jiné mají výhodu světovosti. My jsme oproti některým více a dříve industrializovaní a díky tomu disponujeme průměrně vyšším intelektuálním i vědeckotechnickým potenciálem. Ale třeba Rakousko nás v těchto oblastech od roku 1918 postupně dohnalo a předstihlo. A takové Finsko v době poměrně nedávné díky razantním změnám školské politiky a masivním investicím do určitých vědeckých a průmyslových odvětví dosáhlo parametrů, které jsou dávány celému světu za vzor. Konrad Liessmann nám ovšem přesvědčivě ukázal, že některé problémy jsou obecné, nadnárodní. Mnozí vidí příčinu potíží v „boloňské špagetizaci“ evropských univerzit. V čem je tedy naše situace jedinečná? Jsme prostě chudí? Evropsky standardní školství je pro nás přílišný luxus? A nebo je to naší neschopností naučit se dostatečně anglicky? Či proslulou neochotou se stěhovat, dojíždět za prací? Jsou naši exulanti málo loajální se svou starou vlastí a nedokážou za nás ve světě účinně lobovat (jako to umí třeba Poláci, Rusové či Maďaři)?
A teď Ostrava. V Evropě je běžné, že i mnohem menší města se chlubí lokální univerzitou. Proč ji tedy Pražáci chtějí Ostravě upřít?
Ale podívejme se na to jinak: Co v té Ostravě proboha všichni ještě děláme? Vždyť víme, že každý, kdo byl co k čemu, už je v Praze. Lneme-li k tomuto místu, je to z důvodů, které nejsou rozumné.
Řešení? Zvednout zadek, vyrazit do světa, rozmluvit svou bídnou angličtinu – a začít znovu, někde, kde takové problémy, jaké tady řešíme, nemají.
Ale co když… co když zjistíme, že ty ohromující počty vysokoškolsky vzdělaných lidí ve Finsku nebo v některých vrstvách americké společnosti tvoří bakaláři food stylingu z místní knedlíkárny? Možná zvoláme: Zlatý montánní turismus z Ostravy!
A nakonec osobní názor (amatérského politologa)
Je-li pravda, že stát dává celkově na vysokoškolské vzdělávání méně peněz, ještě navíc většímu počtu subjektů, pak se musíme vzepřít a trvat na tom, aby se šetřilo jinde – byť by bylo vzdělávání jakékoli. A není-li stát schopen nebo ochoten vzdělání svých občanů podporovat, pak ať politicky přehodnotí i jiné své služby, které údajně veřejnosti poskytuje. Kdysi – a ne tak dávno – se stát taky nepletl do hygieny, prevence nemocí ani do jejich léčení – to si lidi řešili sami, i bez státní pomoci. Kdysi – a ne tak dávno – neexistovalo žádné státní ani veřejné školství, a přesto vzdělávání fungovalo. Koncepce národního státu se skutečně hroutí. A štědrý sociální systém je na ústupu. Zůstane-li stát štíhlejší a efektivnější, bude jen dobře. Není na tom nic levicového, budeme-li po něm i nadále chtít, aby z veřejných daní garantoval férovou dostupnost vzdělání, byť jistě ne pro všechny. Dálnice také nepoužívají všichni, ani národní parky, veřejné osvětlení… A pokud to nepůjde, zařídíme se jinak. Část daní nám zůstane v kapse a ještě ušetříme na armádě úředních pijavic.
V tom je i odpověď na otázku školného. Školné by mohlo být obdobou mýtného na dálnicích. Jednak motivačním poplatkem usměrňujícím hospodárné využívání drahého zařízení. A jednak osobní spoluúčastí individuálně vyrovnávající náklady solidárně zaplacené všemi. To vypadá férově. Ale kolik z vybrané částky spolkne firma provozující mýtný systém? A není užitek ze vzdělané populace větší než z aut prohánějících se po dálnicích? Byť to i ono je přečasto nesmyslné.
Tvrdí-li stát, že když platí, má právo i kontrolovat, nemluví pravdu. Justice, armáda, lékařská komora – ale třeba i církve – si taky nenechají od státu, dokonce ani od veřejnosti, mluvit do svých věcí – i když je stát, potažmo veřejnost platí.
Ale je také pravda, že i my bychom mohli ušetřit. Na provozních nákladech, energiích, materiálech. Řadu věcí bychom mohli užívat efektivněji – budovy, čas, lidské síly. Hospodárnosti a produktivitě nás vskutku naučí duch podnikání sám – budeme-li k tomu přinuceni. Na to nepotřebujeme továrníky a manažery ve správních radách.
A že by univerzita mohla spolupracovat i s jinými společensky významnými silami mimo akademickou oblast? Ale vždyť to dělala a dělá. Avšak protože s tím má mnohé špatné zkušenosti, musí trvat na tom, aby se vnitřní samosprávné systémy a vnější grémia vhodně doplňovaly a nedržely se vzájemně v šachu.
Bude-li stát jen platit a nevměšovat se – nehrozí, že školství zdegeneruje? Zajisté. Takové případy tu byly. Například Katolická teologická fakulta na Karlově univerzitě se nebezpečně zapouzdřila, plzeňskou právnickou fakultu ovládli mafiáni. Ale vyřešila to akreditační komise. Univerzity vždy tvořily nadnárodní síť. Rozum, věda, umění se nedá ani spoutat, ani nadirigovat. Udržet je může jen étos touhy po kvalitě. A to i kdyby se zhroutily státní rozpočty – a zkolaboval internet…