Na svou první výpravu vyrazila Nelly Rasmussenová v roce 1975. Od té doby projela svět jako málokdo. Cestovala po Jižní Americe nebo Africe, nejvíce si ji ale nakonec získal život severských národů, Inuitů či Laponců, s kterými často navázala velmi blízký vztah. S Nelly Rasmussenovou hovořila v Profilu z 28. února Patricie Strouhalová.
„Tolerantnosti se musíte učit celý život,“ říká Nelly Rasmussenová
Svět jste projela opravdu křížem krážem. Může se někde jinde člověk cítit doma než opravdu doma?
Já se cítím všude doma. Domov si udělám právě tam, kde jsem, a na tu chvíli, co tam jsem.
Proč jste propadla kouzlu severu a třeskuté zimy?
Od narození spíše inklinuju k zimě a modlím se, aby ještě chvilku byla. Mně to vyhovuje. V zimě se můžete zahřát, obléknout, zatímco v subsaharské Africe horku neujdete. Snáším to, ale nerada.
Jaké byly začátky vašeho cestování? Začínala jste cestovat v sedmdesátých letech, tehdy nebylo běžné, aby se žena sama vydala na takovou dalekou cestu a žila v extrémních podmínkách?
Protože jsem Vodnář a solitér, nechci s nikým jezdit. Je to o to náročnější, protože za vás nikdo nic neudělá. Já chci propadnout místním lidem, s nimi jsem v kontaktu, a ne s někým, kdo tam se mnou přijel.
Jak dokáže člověk navázat ten první vztah, který je nesmírně důležitý? Zpočátku tam může být jazyková bariéra. Čím jste si dokázala místní lidi získat?
Zaprvé jsem hodně upovídaná. Nejsem líná, jsem šťoura, ráda pomáhám. Takže třeba u Eskymáků, když mě první den uvedli do domácnosti poté, co jsem byla ve stanu, pokládali kovral, tak jsem jim pomáhala. A to lidi sbližuje. Mám to asi po svých předcích, kteří teď v pokoji odpočívají na Olšanech. Hlavně po babičce je to upovídanost a schopnost lehce navazovat kontakty. To mám dodnes.
A Inuiti rádi navazují kontakty?
Ano, ale i Laponci, to není problém.
Jak jste se připravovala na vaše expedice, kde jste trávila několik měsíců? Co bylo pravidlo číslo jedna?
Musela jsem mít peníze, bylo to strašně drahé, ne jako dnes, kdy vás tam vyšle nějaký sponzor. To bylo za moje, takže jsem musela spořit. A mám takový základ – špek, čokoláda, hrozinky, mandle, ořechy a podobně. Nedostanete se pak úzkých, co se týká hladu.
Co bylo třeba nejhorší? Eskymák znamená původně jedlík syrového masa. Co to syrové maso?
Jo, jo, to jsem zkusila. Musím se ale přiznat, že mám ráda syrová játra, že si odřezávám syrové maso při vaření…
Takže hlad jste nikdy neměla? Žádný problém ohledně gastronomie?
Nemám problém. Maktak je třeba velrybí kůže s podkožním tukem, že bych to musela mít denně, to zase ne, ale jedla jsem to. Nebo střeva z velryby a tuleňů. Já jsem se ptala, co to je, ale neuměla jsem anglicky. (Mladí anglicky umí, staří umí jenom inuktitut – mluví eskymácky.) A oni se mi strašně smáli. Mně to ale vůbec nevadilo, vždyť jitrnice a tohle všechno se také dává do střívek.
Cestovala jste i se svou tříapůlletou dcerou. Jak prožívala to cestování? Udělala byste to dnes znovu?
To víte, že ano, ale musela bych vědět kam. Nejela jsem tam poprvé, předtím jsem tam byla xkrát, takže jsem věděla, kam ji beru. Krásně se tam naučila jíst ryby. Ten sever, to jsou naše Jizerské hory, Golfský proud, tam je to v pohodě.
Co vás vaše cestování a poznávání kultur naučilo?
Tolerantnosti. To se musíte učit celý život, není to vrozená věc. A další věc je, že čas není vaším pánem. To teď hodně používám v té naší uspěchané civilizaci.
Kdy člověk pozná, že tu tolerantnost umí?
To neumíte nikdy. Stále jsou nové podněty, takže se to musíte učit stále znova a znova. K tolerantnosti dojdete, když chcete poznávat, musíte mít zvídavost. A tu jsem měla vrozenou.
Hodně fotíte, co teď chystáte, co vás láká?
Lákají mě Rusíni na Ukrajině. Ráda bych to zpracovala, protože už jsem tam konečně byla. Pak jsem také byla konečně v Estonsku, kde mě nadchli Estonci, protože ti vědí. Mám stále co dělat.
Nelly Rasmussenová (*1947, Praha)
Etnografka, fotografka, cestovatelka a spisovatelka. Vystudovala FAMU a etnografii na FFUK v Praze. V arktických oblastech severní Kanady žila u Inuitů na Baffinově ostrově a v Hudsonově zálivu, později též v severním Norsku u kočovných Sámů. Je nositelkou ceny E. E. Kische. O svých cestách napsala knihy Tykvové děti, Lidé z Baffinova ostrova a Děti severských šamanů.
(redakčně kráceno)