Dva herci, jeden kabát, jedna židle. Ona neumí používat nohy, on zase ruce. Zdá se, že se navzájem perfektně doplňují. Přesto se oba ve svých snech snaží z této reality uniknout. Říkají si My dva. Krátkou inscenaci herecká dvojice Janet Prokešová a Pavol Seriš z Divadla v karanténě ušila na míru prostředí kavárny. Od stolků lákala diváky i k tanci a neomaleně zkoumala jejich šálky, zda se v nich náhodou neukrývá zázračný nápoj.
Divadlo jako sociální terapie
Když nemůže divák do divadla, musí divadlo za ním. Tak zní motto nezávislého divadelního spolku V karanténě. Vznikl v roce 2003 v Kyjově původně jako ochotnické divadlo. S herci, kteří postupně odcházeli studovat na vysoké školy, však přesídlil do Brna. „Proč V karanténě? Protože témata, kterým se věnujeme, jsou většinou v karanténě – to znamená, že se o nich moc nemluví,“ vysvětlil principál divadla Petr Jan Kryštof.
V karanténě se prezentuje jako pokračovatel tradice kočovných divadel. V Kyjově již několik let pořádá divadelní pouť Mezi smrky a dříve skutečně „kočovalo“ po jihomoravských vesnicích, kde se lidé k divadlu hned tak nedostanou, aby jim divadelní zážitek zprostředkovalo přímo v jejich domácím prostředí. Před přestavením v obcích pořádalo cirkusácké průvody maškar, žongléřů a chůdařů. „Teď už na to ale nemáme tolik času, jak členové postupně zakládají vlastní rodiny,“ přiznává Kryštof, který na premiéru hry My dva v Café Laundry dorazil s několikaměsíčním miminkem v šátku na prsou. Sám je navíc v poslední době aktivní za iniciativu Brno kulturní. „Naše cíle povzbudit, aktivizovat veřejnost k diskusi, se tak z platformy divadla pomalu přesouvají jinam,“ říká Kryštof.
Svůj paradivadelní charakter si však V karanténě zachovává i nadále. Typická je pro něj interakce s diváky, kterou se snaží povzbudit je k interakci a vzájemné komunikaci. Říkají tomu sociální terapie.
Ukázka představení My dva na Brněnském lunaparku (zdroj: ČT24)
Janet Prokešová a Pavol Seriš o hře My Dva
„Máme rádi zapovězená, mluvící a inspirativní místa. Obvykle jsme označováni jako osoby, které nemají takové vlastní místo, či si jej nenajímají nebo nežijí v takovém místě u osoby důvěrně blízké, či toto místo nemohou nebo z vážných důvodů nechtějí užívat, anebo takové místo užívají protiprávně. Přicházíme, obydlujeme a opouštíme.“
Čím jsou charakteristická vaše „kavárenská“ představení?
Janet: Snažíme se respektovat prostor kavárny, jde nám o to, aby to tu kavárnu „rozžilo“. A nechceme moc používat slova, protože přeci jenom u kávy se ti lidi třeba i baví, takže spíš se snažíme udělat to divadlo tak, aby je to dobře naladilo.
Pavol: Tady na Brněnském lunaparku jsme působili už loni a udělali jsme pro něj představení, které se nazývalo „Seď, tady budeš!“ Hráli jsme tam stejně jako teď my dva a bylo to také tanečně-pantomimicko-pohybové. Hráli jsme to pak také na Divadelním světě v Brně a na Týdnu kávy. Tentokrát nás organizátoři oslovili znovu, takže jsme udělali něco na podobný styl, ale snažili jsme se to přenést trochu jakoby do filmového světa. Jsou tam televizní znělky a písničky známé z různých kultovních filmů. Převážně je to nonverbální.
Jaký příběh stojí v pozadí hry My dva?
Pavol: Bylo to o takových dvou zvláštních lidech, kteří mají na začátku nějaký handicap. Ona neuměla pořádně používat nohy, on zase ruce, takže se doplňovali tak, že jeden byl nohama a druhý rukama. A postupně každý prožívá své snové úlety mimo realitu, které jim pomohly ten handicap potom i odbourat. Všechno to gradovalo a zápletkou bylo, že jsme se snažili nalézt tajemný elixír.
Janet: Elixír, který nás osvobodí a pustí dál do světa.
Při představení tady v kavárně jste hodně chodili mezi publikum. Jakou atmosféru se tím snažíte navodit?
Pavol: Ono v divadle to není tak snadné, protože tam je to publikum jasně oddělené od pódia, zatímco když hrajeme takto v kavárně mezi lidmi, tak si říkáme, že by bylo fajn je občas také zapojit. V této hře jsme je vzali do tance. Jsme rádi, že ti lidé s námi spolupracují, že se můžeme dotýkat, že je tam takováto komunikace a ten zažitý vztah mezi performerem a divákem se tam stírá. Snažíme se to takto spojit, aby si i oni vyzkoušeli ten pocit stát před lidmi.
Janet: Jde také o setkání. Specifikum té kavárny je přijít a setkat se s dalšími návštěvníky. My se s nimi taky chceme potkat.
Kdo z vás přišel s tímto námětem?
Janet: My dva! (směje se)
Jak často spolu vy dva spolupracujete? Dá se říct, že jste už herecká, respektive autorská dvojice?
Pavol: Toto je naše druhé představení. A uvidíme, možná ještě budou nějaké další.
Kdybyste svůj styl hraní měli někam zařadit, v čem si myslíte, že jste výjimeční?
Pavol: Asi před rokem jsme si řekli, že se budeme snažit dělat něco do hudby. Máme pocit, že ta hudba a pohyb fungují v kavárně lépe než mluvené slovo, což je věc, co dělá právě většina divadel.
Pavol Seriš, Janet Prokešová, Petr Jan Kryštof
Janet Prokešová absolvovala Divadelní fakultu brněnské JAMU. S Divadlem v karanténě spolupracovala například na hře Romeo a Julie – Kaj džas more?, kde ztvárnila postavu Julie. Působí také v divadle Šavgošč či Studiu Aldente.
Pavol Seriš pochází z Trenčína, kde působí v domácím divadle Neandrtalteatr. Studuje druhý ročník JAMU a ve spolupráci s Arnoštem Goldflamem napsal hru Chutilo vám, páni?, se kterou aktuálně vystupuje střídavě v Bratislavě, Brně, Praze a dalších městech.