28. března uplynulo 420 let od narození Jana Amose Komenského, v České republice je tento den zároveň slaven jako Den učitelů. Komenského pedagogické principy na rozdíl od jeho jména však v českém školství příliš akcentovány nejsou. Chybí důraz na vlastní poznávání, schopnost pochopit, co je důležité, a umět to vysvětlit jinému, na to mít radost z poznání. Místo toho, často i na přání rodičů, převládá mechanické učení – vycvičování, represe špatnou známkou. Změnu může přinést svobodná, od státu oproštěná školská politika, perspektivní možnosti kariérního i platového růstu učitelů a hlavně volný prostor pro tvořivé a nadané učitele. Tak o problematice školství a vzdělávání hovořil v pořadu Před půlnocí z 28. března Ondřej Hausenblas. Ptal se Petr Fischer.
„Učitelství je svůj svět,“ říká Ondřej Hausenblas
Jak se dá na první pohled poznat, že se do českého školství otiskl J. A. Komenský, respektive jeho pedagogické myšlenky? Když přijdu do školy, poznám to hned?
Pozná se to, ale musíme se umět dívat. Není to nepodobné lékařství, kdy také není na první pohled vidět, jestli jste zdráv, nebo nejste. O vzdělání a vzdělávání musíme hodně vědět, abychom se jako rodiče, laici, mohli ptát, zda skutečně dělají ve škole pro naše dítě to, co je dobré. Rodina, kde táta rozkazuje, máma poslouchá a děti musí plnit úkoly, nebude chtít školu, která dává dětem svobodu a zodpovědnost. Už je totiž naučili na „ruční řízení“ – tu a tam nějaký pohlavek. Ale pak jsou rodiny, které naopak chtějí, aby za sebe děti ručily, protože to budou potřebovat celý život.
Dává Komenského pedagogika svobodu dítěti, žádá po dítěti, aby si hledalo svou cestu?
To je na Komenském to úžasné. U nás se Komenský bohužel málo zná, jen se tak vyznává, ale moc se mu nerozumí. Komenský vedl děti k tomu, aby za sebe ručily, aby si se sebou uměly poradit. V tom je Komenského didaktika. Dnes se moderně ví, co to znamená se učit. Že v tom musíte být sám zapojený – nikdo vás nenaučí, ale vy se naučíte. Proto dítě musí dostat příležitost do toho mluvit, vyzkoušet si to, přemýšlet o tom a mýlit se, vidět to. Věci mají být pro dítě dosažitelné a zřetelné.
Čím si vysvětlujete, že je Komenský spíše vzýván než užíván, promýšlen?
Asi je to ten náš nešťastný historický osud. Ztratili jsme nejméně padesát let tím, že se pedagogika a vnímání školy a vzdělání společností neměnily, nevyvíjely. Ztratili jsme tím zkušenost západních zemí, které si během těch padesáti let vyzkoušely spoustu věcí ve svobodě dětí. Leckdy to samozřejmě přehnaly a třicet let teď pracují na tom, aby byla potlačena svévole. Třeba Holanďané velice pracují na tom, aby se v dětech odmalička budovala zodpovědnost.
Kdybyste u nás přišel do školy a chtěl byste vidět program na zodpovědnost dětí, bude ho mít minimum škol. Tam jsme na toho Komenského zapomněli, protože jsme ztratili svobodu a zodpovědnost sami za sebe, když jsme padesát let museli plnit cizí rozkazy.
I po těch dvaceti letech zůstává z Komenského didaktiky hlavně to, že se všechny poznatky mají aplikovat v praxi, ale už se nepřipomíná zásada, že žák má být i učitelem, že to, co se naučí, má umět vysvětlit?
Moderní metody, které dnes přicházejí spíše ze Západu, toto používají. Učíme se navzájem, to je jedna z významných metod, která obsahuje úžasné věci. Leckterý učitel vám potvrdí, že své látce začal rozumět, až když ji začal učit.
Dnes se hodně prosazuje badatelský přístup (to je zase v Komenském) v předmětech, kde je co bádat, přírodní vědy, historie. Je to proto, aby se děti naučily ptát, otevírat svět jako něco neznámého, koukat do něj a přicházet na to. Mimochodem znát dnešní pravdy je sice užitečné, ale musíte vědět, že jsou určeny k tomu, aby byly překonány. A v tom byl Komenský fenomenální, protože věděl, že právě toto se musí dětem předložit a škola se jim v tom má přizpůsobit.
Na další věc, na kterou u Komenského posledních dvacet let možná zapomínáme, je celkovost. Tedy že vzdělávání neslouží jen k tomu, co budeme v životě dělat, jak se dnes s oblibou říká, ale že slouží k naplnění smyslu života?
Nejenom těch dvacet let. Neštěstí současných vzdělávacích systémů je, že se do nich prosadily ekonomické, utilitární zájmy. Vzdělání přitom ve skutečnosti znamená být lepší člověk a mít lepší duši. O tom se ale u nás ani neumí mluvit – jak myslíte duši, to tu od pánbíčka, či co? Ne, znamená to mít bohaté odstíny citů, že budete empatický vůči druhým, ale budete umět obhájit i sám sebe. Tato bohatost a celkovost dnes odpadla. U Komenského to samozřejmě souviselo se spasením – člověk má být spasen celý, ne jen jedna jeho zásluha.
Čeští učitelé tohle dobře cítí. Často naříkají, že jsou svázáni vědátorskými přístupy nebo příliš detailními osnovami, zatímco oni chtějí v dětech pěstovat hodnoty. Ne vždy to umíme dobře vyslovit, ale hodnot, o které v životě jde, je pár: krása, láska, mravnost, spravedlnost. Kdyby byly tyto hodnoty naplňovány ve všem, co děláme, děti by patrně mnohem víc chápaly, že to jejich učení k něčemu je. Na to jsou totiž citlivé. Když jim říkáte, že to budou potřebovat, až budou studovat na gymnáziu nebo řídit firmu, neslyší na to. Zato mívají cit na spravedlnost nebo na to, co se jim líbí nebo nelíbí. A s tím se dá pracovat.
Hodnoty, které jste vyjmenoval, asi každý odsouhlasí. Kriticky smýšlející člověk se ale možná zeptá, jak to chcete v té škole zařídit, aby byly tyto hodnoty nejen zmiňovány, ale aby v té škole i nějakým způsobem žily?
Potřebovali bychom, aby učitel byl sám v sobě vyrovnaný, inteligentní, ale také citlivý. To by ale školství muselo přitahovat lidi moudré a také tvořivé. Učím na učitelské fakultě a mám tam studenty, kteří chtějí učit, jsou milí, nejsou sice vždy všichni úplně geniální, ale nevypadá to špatně. Vždy jim ale bude chybět to, že pro ně učitelství nebude celoživotní příležitost tvořit, uplatňovat se, být spokojen sám se sebou.
České školství drží dnes učitele stále na jedné úrovni. Nejsou tady příležitosti, že by se tvořivý a přemýšlivý učitel stal mentorem ostatním. Že by se po deseti letech mohl stát třeba koučem, který jezdí mezi školami a radí jim jako někdo od fochu. Taková kariéra tady vůbec není. Když se u nás mluví o kariérním růstu, myslí se tím platový růst. Tvořivým a nadaným učitelům ale tolik o peníze nejde. Jim jde o spokojenost se svou prací a o uplatnění svých možností, které ale škola většinou nechce. Proto tam jde málo lidí.
Zaplaťpánbůh že pan Dobeš už je pryč, protože těmi svými ztřeštěnostmi diskreditoval učitelství jako lidskou hodnotu. Připomněl bych totiž, že učitelství je svůj svět. Farář také není řemeslo, není to ani věda, je to prostě farář, je to svůj svět. Učitel také není řemeslo, ani herectví, ani umění, ani věda. Učitel musí občas něco předvést jako herec, ale jinak musí naopak dávat příležitost publiku. A vědec? Učitel musí rozumět oboru, ale tak, aby chápal, jak mu rozumí děti. Jakmile tohle neumí tak, jak už říká Komenský, kdo moc ví, špatně učí.
Jak to změnit, aby stát kantory vyzdvihoval a podporoval?
Co to je stát? Nějaký ministr, vláda? Ve všech zemích, které znám, právě vláda nejméně rozumí vzdělávání, proto má platit zásada, že vláda nebude vytvářet školské a edukační programy. Může ale otevřít příležitost pro profesní skupiny učitelů a odborníků, které by je mohly vypracovat. Politická moc by tak nemohla mluvit do něčeho tak jemného a kulturně vzácného, jako je vzdělávání. A ministr by měl být pokorný člověk připraven udělat maximum pro to, aby se dobré věci daly dohromady, a investoval do toho státní peníze.
Další věc je spojit platový růst s tím profesním a ošetřit pozici učitelů ve škole, aby se nemuseli bát zvlčilých dětí, kterých je dnes dost. Učitelé se díky naší korektnosti nemohou bránit divokosti některých dětí, a to zejména, když za nimi stojí divocí rodiče. A nemusí to být jen lidé nevzdělaní, mohou to být i zpupní podnikatelé, kteří si jakoby došlápnou na toho ředitele a chovají se opravdu hlupácky. Proti tomu musí být škola bráněna.
Také musíme pracovat na osvětě, což se tady dělá špatně, anebo vůbec. Jde přitom o to, aby co nejvíce lidí pochopilo, že chtějí mít školu jako kulturní instituci, která z jejich dětí udělá lepší lidi. A ne jako úschovnu na lumpy, které sami doma nezvládáme. Ani jako výcvikové středisko pro to, aby jim někdo dal práci.
Tu změnu nemůže udělat jedna strana, jeden volební program, jeden politik, ale lidé, kteří po té škole něco chtějí, a to jsou v tuto chvíli rodiče. Možná to tedy je tak, že rodiče vlastně nechtějí takovou školu, jakou popisujete?
To máte pravdu a říká to i spoustu ředitelů, učitelů i tvůrců některých programů: rodiče chtějí mít děti roztříděné na póvl a, svoje, elitní děti, takže nutí školu k něčemu, co nepatří ke vzdělanosti, ale k naučenosti, vycvičenosti. Tak to ostatně s českým rakousko-uherským školstvím začalo. Tehdy se vzdělávalo, aby byli vojáci, úředníci a kněží a pak ti, co budou dělat na poli, případně ve fabrice. Tehdy to stačilo, protože rozsah vědění na začátku 19. století byl pořád velmi úzký, takže jste si mohl vybírat lidi, kteří si hodně zapamatují. Jenomže dnes je svět úplně jiný a hlavně tak složitý, že vzdělanost dnes vlastně znamená rozumět složitým vztahům mezi lidmi, věcmi, vědami.
Rodiče se se složitostí světa každý den bezprostředně setkávají, a přesto nechtějí po škole, aby učila děti se v té složitosti vyznat a nějak s ní pracovat? Čím si to vysvětlujete?
Jme zakotvení v tom, jak nás vychovali, a už se neměníme – starého psa novým kouskům nenaučíš. Rodiče musí být brzdná síla, s tím nic neuděláme. Ale něco se s tím dělat dá. Je potřeba, aby více zasvěcených lidí mluvilo k rodičům. Když například Anglie šla do svých poměrně zběsilých změn v národním vzdělávacím programu, okamžitě začali vydávat příručky pro rodiče, napsané srozumitelným jazykem, aby je odvrátili od předsudků a navyklých postupů.
U nás se třeba vůbec málo ví, co je to, když se člověk učí, co vlastně mozek dělá. Přitom toho dnes víme hrozně moc. Například že trvalá paměť se neukládá mechanickým trénováním, drilem, ale tím, že s tím člověk užitečně pracuje. Ovšem o tom, co je užitečné, nerozhoduje učitel, ale mozek sám. Dítě tedy musí samo uznat operace, které jsou po něm žádány, jako něco, co dává smysl.
A s tím je zřejmě spojena i emoce.
Samozřejmě, tam musí být radost, uspokojení. Však to taky tak funguje. Když se něco naučíte a uspějete, vyplaví se endorfiny, které vás činí šťastným, a vy se chcete dál učit. Kdežto dnes žádá řada rodičů ten způsob, že špatnými známkami dítě přinutíte k tomu, aby se lépe učilo. Tam je pak strach, žádné hormony, děti získávají odpor ke vzdělávání a stávají se z nich odpírači vzdělání.
Dlouhou dobu se věnujete kritickému myšlení. Čtením a psaním ke kritickému myšlení je celosvětové hnutí, které se snaží pomáhat dětem, ale i dospělým lépe chápat svět i sama sebe. K čemu je kritické myšlení důležité v dnešním světě?
Když disponujete kritickým myšlením a jste v něm zběhlý a naučený, máte výhodu, že umíte mít odstup k tomu, co k vám přichází, ale hlavně k tomu, co si sám myslíte. Je důležité říkat si, že to, co si myslím, je jedna z možností. A věřím tomu nejenom proto, že mám dobré argumenty, důvody, že jsem to zažil, ale i proto, že jsem to konfrontoval s ostatními a zvážil další možnosti. Jde tedy o zvažování svých i cizích názorů, hodnot, činů. Umět si držet odstup, než abych nějak prudce zareagoval nebo se pevně rozhodl.
A druhá věc je, že umíte rozpoznávat moc. Mocenské záměry, vztahy, poměry ve sděleních, jak se kdo chová. Že si umíme říct, proč kdo dělá to, co dělá, jeho zájmy. Pro politiku, reklamu, pro mezilidské i rodinné vztahy je to pořád důležité. Moc, to není, že jsem prezident a říkám jakékoliv nesmysly, protože mě nemůžou vyhodit.
Na druhou stranou i my, co kriticky myslíme, musíme brát to naše „kritické vyznání“ s rezervou. Přece dobře víme, že nemůžeme být úplně racionální bytosti, že je občas namístě se někdy spravedlivě rozhořčit nebo zahořet láskou. To je lidsky v pořádku.
Ondřej Hausenblas (*1954)
Vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor čeština a angličtina. V letech 1978-1979 pobyl na stipendijním pobytu v Ústavu pro jazyk český ČSAV (dialektologie). Rok pracoval v Československém rozhlase jako lektor vnitřního vzdělávání, od roku 1981 do roku 1987 jako redaktor starší české literatury v nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1987 nastoupil jako asistent na katedru českého jazyka FF UK. Od roku 1992 pracuje zároveň v dalším profesním vzdělávání učitelů, od roku 1998 jako lektor programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. V roce 1999 přešel na Katedru pedagogiky na PedF UK, v roce 2002 na Katedru české literatury PedF UK.
(redakčně kráceno)