Vedle koncertních scén v New Yroku, Bruselu nebo Tokiu je v České republice jeho domovským „divadlem“ především Karlův most. A místo rezervovaných míst v hledišti tak publikum tvoří kolemjdoucí zahraniční turisté. Přesto by neměnil. Hostem Jana Hanáka v pořadu Před půlnocí z 24. dubna byl loutkoherec Josef Borek.
„Člověk je živočišně nedokonalý, loutka je dokonalá a krásná,“ říká Josef Borek
Co vás to napadlo, hrát na ulici, na Karlově mostě?
Bylo to trochu komplikovanější. Po revoluci mě oslovilo ministerstvo kultury, že by chtěli oživit Královskou cestu, především Karlův most. Namítal jsem, že to neumím, že znám klasické divadlo – jeviště, hlediště, diváci, šatna –, ale že hrát na ulici je trochu jiná kategorie.
Ale nedalo mi to. V té době jsem dělal s Petrem Karcikem Molierova Dona Juana a shodou okolností se mi dostala do ruky nahrávka kytarových variací z Mozartova Dona Giovanniho od Vládi Mikulky, profesora na pařížské konzervatoři. Tyto dvě informace se mi nějak spojily a řekl jsem si, co vzít loutku Dona Giovanniho s kytarou a hrát ty variace. Tak jsem vyrobil první loutku a začal jsem to na tom Karlově mostě zkoušet.
A nepříčilo se vám to? Máte za sebou angažmá v Divadle Radost, v Laterně magice, v Divadle Spejbla a Hurvínka a nyní hrajete na ulici, kde se vedle vás prodávají nejrůznější věci.
Bavil jsem se o tom s vynikající herečkou Jaroslavou Adamovou. Ta se mě ptala, zda si nepřipadám jako žebrák. Na to jsem jí řekl, že v tom je trochu rozdíl, protože žebrákům se netleská a nevolá, bravo, zatímco mně ano.
Vůbec mi to nevadí, je to svobodné rozhodnutí. Navíc tam máte kontakt s divákem na dva metry. Malé děti někdy dokonce přijdou až k loutce a pohladí ji po tváři. Je to jiné než klasické jeviště, ale já jsem tam nesmírně spokojen. Mám nejkrásnější divadlo na světě, takové kulisy, jako mám já, nikde neseženete.
Oslovilo vás tedy ministerstvo kultury. Nabídli vám to jako výplň volného času, nebo vám na to dali nějaký grant?
Peníze v tom vůbec nebyly. Naopak, od počátku za to, že na mostě hraji, platím. Původně to bylo asi 60 korun na rok, dnes je to 210 korun za každou produkci, tedy tříhodinovou frekvenci, co tam hraji. Člověk musí projít konkurzem, který pořádá magistrát a Sdružení výtvarníků Karlova mostu. A pokud tím projde, může v určitou část dne na daném místě hrát. Jinak ne.
Pojďme více do historie. Proč jste se rozhodl věnovat loutkám?
Bylo to jednoduché. Od dětství jsem chtěl být námořníkem, ale protože můj tatínek byl invalida a tím pádem živnostník, nebylo v 50. letech v zájmu republiky, abych vyjel za hranice. Také jsem ale od malička dělal muziku, nejdříve jsem hrál na tahací harmoniku, pak na hudební škole na trumpetu, klarinet. Živil se po barech. Do toho jsem kreslil, maloval a hrál ochotnické divadlo.
V roce 1960 jsem proto nastoupil ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) na Pedagogický institut. A tam to bylo fajn. V Divadle pracujících byl tehdy třeba pan Libíček. Na škole jsem se sešel s Borisem Hybnerem, Edou Sedlářem, později režisérem zábavných pořadů České televize. A udělali jsme takovou partu a společně dělali divadlo.
Jenže během roku nám byl Zlín malý a chtěli jsme dál. Boris odešel k Fialkovi Na zábradlí, já udělal přijímačky na pražskou fakultu loutkářství. Tam se mi totiž spojilo vše – divadlo, hudba i výtvarno. V tom Zlíně jsme totiž vedle hodin herectví a teoretických předmětů měli několik hodin týdně i hru s loutkou, konstrukci a výrobu loutek. Ta škola byla v té době fantastická. Nemluvě o tom, že jsem se tam setkal se spoustou vážených osobností.
V čem vás zaujaly loutky? Jak to, že jste od nich neutekl a zůstal u nich vlastně dodnes?
Během studia jsem dostal nabídku přestoupit na činoherní herectví. Podle mě byl ale herců, a mnohem lepších, než bych byl já, dostatek. Ostatně v té době tam studovali například Ladislav Mrkvička, Petr Čepek, Jiří Krampol. Navíc s mým „ksichtem“ a 162 centimetry výšky by si to mohl dovolit jen Mozart a Napoleon.
Mě především zaujalo, že loutka dokáže věci, které v činohře udělat nelze. V grotesce je schopná udělat to, co živý člověk neunese. A pak je to poetika. Třeba Nezvalova Manon Lescaut je dnes na činohře téměř nehratelná. Ale v provedení krásných loutek je to paráda – poezie, krásná loutka, co víc? Živý člověk je příliš cítit potem a je živočišně nedokonalý. Loutka je dokonalá a krásná – krásná i groteskní. To jsou krajní meze, kam už člověk nemůže. Proto jsem to dělal celý život a proto to dělám i teď, když mi v mých čtyřiceti divadlo zakázali.
Jak to?
Přišlo astma, pro herce nepříjemná věc. Páni doktoři řekli, že mě budou léčit, ale že musím pryč z divadla, protože je tam moc prašno, jsou tam barvy, lepidla, hraje se v maskách a člověk to několik hodin denně všechno vdechuje. Deset let jsem se tomu bránil, pořád jsem si myslel, že divadlo beze mě nemůže být. Nakonec to už dál nešlo, každé představení znamenalo jít na infuzi, abych to mohl odehrát, a pak se vrátit do nemocnice.
Od doby, co hraji na Karlově mostě, se nemoc stabilizovala. Ne že bych se vyléčil, ale zkrátka jsme se skamarádili – já vím, co chce ona po mně, a snažím se jí vyhovět.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Když jste opustil stálé angažmá, založil jste se loutkovou divadelní společnost Boretcheque. Co tato společnost produkuje?
Přesný název je Musique Marionnette Theatre – Boretcheque. Jinak Boretcheque je složenina mého příjmení a toho, že jsem Čech. Je to ale také vzpomínka na mého tatínka, kterému říkali pan Boreček.
Začalo to tím, že jsem hrál na jednom firemním rautu, kde to viděli Japonci. Říkali, že je to něco fantastického, a zeptali se mě, jestli bych s tím nepřijel do Japonska. Samozřejmě jsem řekl ano. V té době jsem měl ale jen jednu loutku, s kterou jsem hrál jen ty Mozartovy variace. Načež začaly chodit dopisy z Japonska, ať pošlu materiály, fotografie, repertoár a tak dále. Tak jsem vymyslel další loutky, ženu naučil hrát s loutkou u doprovodného piána, pak k tomu přistoupil ještě syn, který hraje s loutkou na klarinet, bubny a kytaru. Tak vzniklo malé rodinné divadlo o třech lidech s asi šesti loutkami. S kombinací těchto loutek hrajeme klasickou muziku, například Dvořáka, Mozarta, Beethovena, Čajkovského. A pak neznámější evergreeny z celého světa. Například hudbu z filmu Tenkrát na západě, Gershwina nebo věci z Latinské Ameriky. Některé své skladby mi nabídl přímo Paco de Lucia, ale i jiní autoři, třeba Štěpán Rak.
Takže jsou to v podstatě koncerty?
Na ulici hraji jen v Praze, všude ve světě hraji v koncertních sálech. V Tokiu jsem viděl plakát slavného houslisty a komorní filharmonie a vedle plakát Boretcheque, ovšem s trojnásobným vstupným. Vyrazilo mi to dech a ptal jsem se na to. Říkali mi, ano, jistě, ten houslista je známý, má tady fanklub, ale takových si ze světa přivezeme deset patnáct, ale to, co děláte vy, jsme nikde na světě neviděli, a proto je vstupné trojnásobné.
Už jste někdy zkoušel hrát s doprovodem živé hudby, třeba filharmonie?
Kdysi jsem o tom uvažoval, ale zatím k tomu nedošlo. Je to škoda, bylo by zajímavé. V Japonsku za námi přišla jejich operní hvězda, šaramantní, krásná zpěvačka, a chtěla si s námi zazpívat. Tak jsme se ženou přes noc na hotelu nacvičili dvě čísla, jedno japonské a Mozartovu ukolébavku. Druhý den jejich pěvkyně zpívala s loutkami a byl to obrovský úspěch. S Milanem Kašubou, jazzovým kytaristou, jsem hrál na jazzfestivalech, hráli jsme i s Jiří Pavlicou a Hradišťanem. Je to zajímavé, pro lidi i pro mě, ale radši si dělám to svoje.
Jaká je budoucnost loutkářství a loutkoherectví?
Když mě na Karlově mostě viděl Jirka Srnec, zakladatel černého divadla, řekl mi, že léta neviděl tak mistrovsky ovládané loutky. Tvůrce loutek z Hollywoodu mi v mailu napsal, že na Karlově mostě viděl, jak sám ovládám loutku kytaristy, jehož pravá ruka drnká na struny, levá jezdí po hmatníku, a když jde hezká holka, ještě se za ní otočí. Přitom když dělají loutku oni, ovládá ji šest lidí. A že něco tak mistrného ještě neviděl a že by rád navštívil mé divadlo. Bohužel jsem mu musel odepsat, že žádné nemám. Mnoho cizinců si myslí, že vlastním nějaké fantastické divadlo, ale to bohužel nejde.
Takže budoucnost loutkoherectví je v českých zemích černá, nebo jedině na Karlově mostě?
Na katedře v Praze učí i moji bývalí spolužáci. Ovšem bohužel je nutné naučit se řemeslu. (Vnímám to především jako řemeslo, stane-li se z toho jednou umění, pánbůh zaplať, ale to už je jenom přidaná hodnota.) Ale loutkářská katedra, alespoň za poslední roky, nic podobného neprodukuje. Všichni chtějí být velkými umělci, být jiní, dělat něco víc.
Josef Borek
Loutkář a loutkoherec. Absolvent AMU. Hrál v Černém divadle, v Laterně magice, v Divadle Spejbla a Hurvínka, v Divadle Bolka Polívky, nebo v loutkovém divadle Radost. Klasické angažmá kamenných divadel před časem vyměnil za malé rodinné divadlo Musique Marionnette Theatre – Boretcheque, kde účikuje spolu se svou ženou a svým synem. Objel světové scény – New York, Paříž, Berlín, Vídeň, Tokio nebo Brusel.
(redakčně kráceno)