Svátek práce se v průběhu své existence výrazně proměňoval. Prvotní snaha dělnické třídy upozornit na svoje problémy se transformovala v reprezentaci dělnictva, ale i samotné práce jako výsostné hodnoty. První máje za první republiky proto kromě sociálních demokratů a komunistů slavili i národní socialisté, dělníci Baťova Zlína, extremisté a další skupiny. Během druhé světové války se u nás sice První máj slavil, ale nikoliv masovými průvody. Výrazný obrat ve způsobu oslav pak přinesl vítězný únor 1948. Podle sovětského vzoru se oslavy práce změnily v hold komunismu a často nemilovaným vůdcům na tribunách. Dnešní podoba tohoto svátku je opět ambivalentní, jako byla za první republiky. První máj tak vlastně znovu získal svou tvář.
Dějiny Svátku práce
Jiří Kocián z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, Jiří Pokorný z Všeodborového archivu ČMKOS a Petr Roubal z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
Hned na začátku musím upřímně říct, že k Prvnímu máji mám osobní citový odstup. Znám ho jen jako holdování nepříliš milovaným papalášům na tribunách. Nicméně čím jsem starší, tím více zjišťuji, že to není zcela spravedlivé. Že se Prvnímu máji stalo to, co třeba slovu „soudruh“ nebo pozdravu „čest práci“, že byl prostě zcizen. Tento pořad je proto tak trochu pro spravedlnost Prvního máje. Jak vlastně vznikl 1. máj jako Svátek práce?
Kocián: Vznikl z přirozené potřeby nové společenské skupiny, dělnictva, vyjádřit své požadavky, nějak spolu komunikovat a organizovat se za účelem naplnění svých požadavků. Velkou roli v tom sehrál požadavek na zkrácení pracovní doby, na možnost legitimního sdružování a získání vlastních politických zástupců do tehdejších zastupitelských sborů. Jde o 70. a 80. léta 19. století. Samozřejmě nevznikl jenom v českých zemích, to hnutí procházelo nejen Evropou, ale také Spojenými státy a dalšími kontinenty.
Pokorný: Úplný začátek by se dal hledat v Austrálii, kde se už v 50. letech 19. století snažily určité skupiny dělníků dosáhnout zkrácení pracovní doby na osm hodin. A vyhlašovaly se dny, kdy za tyto požadavky manifestovaly.
Hlavní impuls ale vzešel ze Spojených států, kde se 1. května 1886 konaly velké manifestace po celé zemi, zejména v Chicagu. Došlo ke konfrontaci s policejními složkami, s pinkertony, kteří na ně velice často útočili. Po jednom takovém velkém střetnutí byl 3. května svolán na Haymarket Square v Chicagu velký dělnický tábor. 4. května však podstatě mírumilovný tábor ukončil výbuch bomby. Několik socialistických předáků, kteří tábor svolali, bylo zatčeno, uvězněno a čtyři z nich nakonec popraveni. Mimo jiné také na jejich paměť se slaví tento svátek.
Roubal: Je ještě další, řekněme antropologická rovina, proč 1. květen. Rezonuje to s obecnou potřebou oslavit konec těžkého období, zimy, a příchod jara a léta. S tímto prvkem dělnické hnutí operuje jako s myšlenkou nového počátku, nové doby, nové éry.
Čili je to vlastně jistá mystika…
Pokorný: Symbolický význam to má z několika důvodů. Především si tím dělnictvo určilo vlastní svátek, čímž se snažilo společnosti také něco nabídnout, ukázat a svým způsobem i vnutit. Zrovna tak požadavek osmihodinové pracovní doby znamenal, že „práce dárce“, jak se tehdy říkalo, nebude jediným člověkem, který bude o všem rozhodovat. Ale že bude zákonná norma, která bude všechny vázat. A První máj také znamená jisté ovládnutí veřejného prostoru.
Kocián: Nejednalo se pouze o průvody nebo manifestace. Svátky byly od počátku spojeny s lidovými slavnostmi, veselicemi. Byla to snaha ukázat společnosti, že dělníci nejsou nějací raubíři, banditi, ale že to jsou lidé, kteří mají podobné zájmy jako jiní.
A co rok 1890 a první První máj u nás?
Kocián: Samozřejmě tady byly obavy a velké přípravy ze strany státních orgánů, policie a četnictva. Také lidé se obávali 1. května vyjít ven, ale ukázalo se, že kromě průvodů a odpoledních veselic nebyl ze strany dělnictva zájem k nějakému konfliktu.
Pokorný: Takto to probíhalo v Praze a v mnoha jiných městech, ale třeba v Ostravě byl průběh oslav mnohem komplikovanější. Dělníci to tam chtěli oslavit tím, že si nechají soužit mši. Šli za farářem a dali mu osmdesát zlatých. Farář peníze přijal, ale zároveň to hned oznámil úřadům. Člověk, který to všechno organizoval, byl propuštěn z práce, následovala stávka, do které se zapojilo asi 70.000 lidí a která trvala celý týden. Došlo při ní k velkým nepokojům a demonstracím, kdy bylo několik lidí dokonce zabito.
První máj měl u nás svou tradici od roku 1890. Jak se ta tradice přenesla do první republiky?
Roubal: U prvorepublikových Prvních májů je důležitý posun v pozici sociální demokracie, z které se stává jedna z vládních stran. Od snahy vyjádřit odpor proti režimu tak dochází spíše k demonstraci, reprezentaci dělnictva jakožto síly, s kterou je třeba počítat a která musí být zakomponována do vládních sestav. A na rozdíl od pozdějších Prvních májů je to také příležitost k určitému střetu ideovému i přímo fyzickému, kdy různé organizace organizují První máje nezávisle na sobě.
Čili za první republiky to bylo už jako dnes, kdy První máj slaví skini, anarchisti…
Kocián: V první republice se vůbec změnil pohled na práci. Například T. G. Masaryk byl jedním z těch, kteří hovořili o tom, že fyzická, dělnická práce je něco, co vytváří hodnoty a velmi pozitivně dotváří celkový étos společnosti.
Pokorný: Svátky práce v roce 1918 a 1919 byly chápány vyloženě jako celonárodní. A První máj se stal už v roce 1919 státním svátkem, což hrálo velkou roli.
A co později? Vznikla komunistická strana, která už musela mít na První máj trošku jiný pohled než vládní sociální demokracie?
Kocián: Ve 20. a 30. letech z hlediska proměny situace, a i kvůli hospodářské krizi můžeme vidět určité rozčlenění nejenom Prvních májů, ale vůbec oslav, které se týkaly dělnictva nebo státních zaměstnanců. Tyto svátky se začaly slavit na stranické nebo stranicko-odborářské půdě, takže vedle komunistického Prvního máje slavili První máj sociální demokraté, národní socialisté, ale také extremisté. Zajímavé přitom je, že Hitlerův postoj z 20. let k Prvnímu máji byl původně odmítavý.
Pokorný: Ovšem v roce 1933 v Německu vyhlásili První máj jako národní svátek, protože Hitler změnil svůj postoj. Musel se dávat velký pozor, jak Svátek práce dopadne, protože hrozilo nebezpečí manifestací, které by porušily jednotu nacistického režimu. Ostatně následující den byl zabaven majetek odborových organizací a odborové organizace byly zrušeny.
Roubal: Hitlerův vztah k Prvnímu máji byl komplikovaný. V Mein Kampfu je pasáž, kde popisuje šok z účasti na vídeňském Prvním máji, což byla zřejmě největší demonstrace k Prvnímu máji na světě. Hitler popisuje hrůzu z obrovského davu, kterou prožíval, a jak si uvědomil sílu davu. Zdá se, že to je jeden z prvopočátků jeho obdivu k masám a myšlenky, že to je síla, kterou je třeba zpracovat a mnohem efektivněji využít k budování říše. Hitlerův odpor k Prvnímu máji tedy byl původně politický, nikoli k formě, k využívání masových pochodů. To bylo samozřejmě to, na čem stavěl.
V Německu to tedy začali normálně slavit?
Pokorný: Konaly se manifestace, ale také akce příjemné pro dělníky, třeba plavba lodí, výlety.
Kocián: První máj měl dokonce název jako „Den radosti“, „Den německého národa“, také se používalo „Den národní práce“.
Historie.cs - Dějiny Svátku práce (zdroj: ČT24)
U nás měla každá strana svůj První máj. Vlastní První máj měl ale například i Baťa?
Pokorný: Baťa si svůj První máj poprvé zařídil v roce 1924, kdy dělníky ze své továrny pozval k sobě na zahradu, aby si tam užili pěkný den. Později, protože dělníci se k němu do zahrady už nevešli, to bylo rozšířeno a konalo se to na veřejných prostranstvích. Evidentně šlo o to, aby dělník v jeho továrně neměl ani jeden den, kdy by nebyl pod Baťovou kontrolou a v jeho ideové sféře.
Slyšel jsem, že komunisté ve Zlíně Baťu kvůli tomu neměli rádi, protože jim tahal lidi z jejich průvodu do toho svého?
Pokorný: Komunisté si organizovali vlastní První máje, ale ty byly asi výrazně slabší už jenom proto, že Baťa lákal na velmi dobré občerstvení.
Roubal: Ukazuje to snahu neutralizovat potenciál Prvního máje, který v sobě měl skryté určité nebezpečí pro vládnoucí třídy. Například v americkém případě tato tradice pod tlakem politického establishmentu zanikla. Posunula se pak na první týden v září.
I katolická církev slaví První máj, tuším, že od roku 1955?
Kocián: Málo se o tom ví. Od roku 1955 katolická církev slaví Den svatého Josefa dělníka. Asi v tom sehrála jistou roli reakce na represe vůči katolické církvi v sovětském bloku na počátku 50. let a zároveň snaha ukázat, že představa práce a etické zhodnocení práce může mít i kontext duchovní a ideový, ne jen ten komunistický.
Odrážely se roky 1938, 1939 v prvomájových průvodech? Tedy v době, kdy se cítila republika ohrožena. Nebo se to drželo stále spíš v sociální linii?
Kocián: Velkou roli sehrál První máj 1938, který už se odehrával v úplně jiném vnitropolitickém i mezinárodním kontextu. Ostatně v mezinárodním socialistickém hnutí byl jiný kontext už od roku 1935. A na konci 30. let, v roce 1937, 1938, bylo možné zaznamenat kontakty na úrovni funkcionářů a členů základních organizací, spolupráci a stejné pohledy na situaci, která byla velmi vážná. To myslím trošku smazávalo ideologické hrany. Takže byť průvody nebo slavnosti zůstávaly stranické, nebyly až tak ideově a, aspoň ze strany komunistů, takticky vyhraněné.
A za okupace byly První máje?
Pokorný: Byly. Byl to placený svátek, ovšem nebyly žádné průvody. První máj se měl slavit především v rodinném nebo v přátelském kruhu, výlety a podobně. Zdůrazňovalo se, že všechny požadavky dělnické třídy už jsou splněny, že je všechno v pořádku. Jinak samozřejmě národně socialistický režim chápal práci jako jednu z nejvyšších hodnot.
První máj v roce 1948 nebyl příliš podařený. V čem nebyl příliš podařený?
Roubal: První máj v roce 1948, kdy už není žádná pluralita, byl seshora organizován jako jednotné vystoupení. A protože není úplně jednoduché zorganizovat demonstraci statisíců osob, chvíli trvalo, než se to podařilo technologicky a logisticky zvládnout. Navíc nástup komunistů k moci nebyl populární, zvlášť mezi sociálně demokratickým členstvem, čili velké nadšení demonstrovat podporu vládě v té době nebylo.
V roce 1948 se vlastně zcela změnila funkce Prvního máje. Z demonstrativního nebo svátečního deklarování požadavků a postojů se z toho stal hold papalášům na tribunách?
Kocián: Během jara už bylo po nejtvrdším období prvního poúnorového represivního tažení proti občanům, kteří nesouhlasili s komunisty. Také bylo před volbami, které byly nachystány na 31. května 1948. Zejména Klement Gottwald proto neměl zájem, aby se veřejnost stavěla proti režimu. Naopak svátky, jako byl První máj, nebo předvolební mítinky jednotné kandidátky Národní fronty měly probíhat v duchu lidových veselic a svátků. Komunisté to samozřejmě hlídali s bezpečnostními orgány.
A jak to vypadalo v 50. letech? Pamatuji si, že lidé museli do průvodu, že se nedalo z průvodu odejít, milicionáři stáli podél pochodujících lidí po Václavském náměstí, kde se tehdy odehrávaly První máje.
Kocián: Mělo to přísný scénář. Z lidových veselic se První máje najednou proměnily v disciplinované šiky různých profesí, vojáků, příslušníků lidových milicí, žižkovských žen. Během několika málo let byly První máje, jako by člověk viděl záběry z Rudého náměstí v Moskvě.
Roubal: To je důležitý aspekt – došlo k sovětizaci toho svátku, k přijetí sovětského vzoru Prvního máje na Rudém náměstí.
Průvod jakoby podával příběh celého dělnického hnutí. Nejdřív se objeví rudé prapory, potom portréty zakladatelů hnutí – Marxe, Engelse, Lenina –, až to vyústí k zářné budoucnosti, která je symbolizována prezentovanými výsledky práce. Jednotlivé složky průvodu nesou transparenty, kterými dokazují, kolik se toho vyrobilo, jak se překročil plán a tak dále. To vše jsou ty malé krůčky ke komunistickému ráji, ke kterému průvod směřuje. Průvod samotný je totiž také vlastně cestou dopředu (průvod samozřejmě nemůže jít dozadu), což je symbol sám o sobě.
Nakonec ti hlavouni sešli z tribun k pracujícím a zdravili se s nimi, což jistě byla také součást nějakého promyšleného rituálu?
Roubal: Jedná se o symbolickou výměnu mezi vedením a lidem.
Pokorný: Pamatuju na máje z pozdější doby, z 60. a 70. let, a musím říct, že spousta lidí z mého okolí tam nechodila, ani já jsem tam nechodil, a nikdy žádné problémy nebyly. Leckdy záleželo na tom, jaké kdo měl postavení, jestli chtěl dělat kariéru nebo nechtěl, jestli se bál nebo nebál. Bylo to dost individuální. Nějaké paušální tvrzení, že to bylo povinné, je proto třeba brát s rezervou.
Z pozdější doby znám mnoho lidí, kteří doma nahlásili manželce, že jdou do průvodu, a s kamarády běželi do první restaurace, kde První máj oslavili vesele pivem a vyprávěním si o fotbale.
Roubal: Trošku problém byl, že závody měly určité kvóty, takže potřebovaly naplnit počet lidí do průvodu. Také to často bylo na jméno a kontrolovalo se, jestli se dotyčný skutečně dostavil. Podobně jako v každé jiné oblasti normalizačního režimu tam nebyly žádné drastické následky kvůli neposlušnosti, ale byla tam nejistota, kdy člověk nevěděl, co bude následovat. Většinou nenásledovalo vůbec nic, ale někdy se to objevilo v kádrových materiálech. Podobně to bylo třeba se zdobením oken, což zase nemuselo nic znamenat, ale mohlo. A právě tato nejistota vytvářela poslušnost.
V roce 1968 byl ale První máj úplně jiný?
Kocián: To určitě byl. Po dlouhé době to byl Svátek práce, na který šli lidé radostně, otevřeně, se zájmem, protože se tam mohlo svobodně říct, co lidi pálilo. Také tam mohly manifestovat úplně jiné skupiny (skauti, Klub angažovaných nestraníků) a deklarovat se jako skupiny programové. A i kontakt s tribunou, s čelnými představiteli, byl úplně jiný. V dokumentech jsou zachyceny velmi pozitivní reakce ze strany některých komunistických představitelů, že to bylo překvapivé a povzbuzující.
Oproti tomu v roce 1969 byl prvomájový průvod zrušen…
Roubal: Hlavní důvod byla obava, že nebudou schopni ten dav kontrolovat. Když někudy prochází 400.000 lidí, je úplně jedno, kolik tam máte milicionářů. Dav má vlastní život, vlastní náladu.
Samozřejmě to režim stálo značné body v prestiži, protože se chtěl prezentovat tím, že normalizuje a stabilizuje společnost, a najednou tuto stabilní, rituální věc zrušil. Režim si ale si spočítal, že to je riziko, kterému se raději vyhne, a myslím, že si to spočítal správně. V Praze totiž docházelo k protestům a k vyjadřování odporu k posrpnovému vedení, byť to bylo několik set lidí. Podobně se režim zachoval u spartakiády, která byla také zrušena.
Zajímavé ale je, že už v roce 1970 probíhá První máj normálně – už jsme byli do jisté míry znormalizováni a lidé šli do průvodu.
Opravdu se na První máje dávalo nedostatkové zboží? Jako že se z toho udělala napůl pouť, aby si tam lidi mohli nakoupit mandarinky?
Roubal: Historicky se to doložit dá. Nebyl problém to zařídit, ostatně byla to jednorázová akce a nestálo to nějak strašné prostředky. Naopak se ale zachovaly stížnosti organizátorů, že to narušuje průběh průvodů, že se u stánků vytvářejí fronty. To samozřejmě nevypadalo dobře, byly to nekontrolovatelné shluky lidí. Takže se objevují požadavky, aby ve stáncích bylo běžné zboží, aby nebyly útoky na stánky a snaha vykoupit je co nejdřív.
Nebyl to však ten hlavní důvod, proč se lidé účastnili Prvních májů. Buď se účastnili proto, že měli pocit, že z toho můžou mít komplikace, pokud se účastnit nebudou. Nebo se účastnili proto, že to byla konec konců slavnost. A lidé mají rádi slavnosti, speciálně za normalizace, kdy byl život jednotvárný, šedivý. Takže tohle bylo něco, co působilo zajímavě, speciálně mimo Prahu.
Kocián: Odpoledne byla řada atrakcí, houpačky, koncerty, různé sportovní soutěže, to vše doprovázelo První máj, nebyl to jen dopolední průvod.
Byly nějaké rozdíly mezi normalizačními Prvními máji?
Roubal: V roce 1988 a 1989 už jsou První máje zpátky na Václavském náměstí, což je důležitý posun z Letenské pláně, která nemá takový symbolický potenciál. V roce 1989 se také uvažovalo o změně celého rituálu, o volnější formě, ale nakonec se přece jenom usnesli, že se půjde tradiční formou průvodu.
V roce 1989 také dochází k pokusům opozice o zneužití (z hlediska komunistů) Prvního máje. Během průvodu se objevují protestní transparenty, vyzývající k odvaze, k podpoře Charty a tak dále – poté samozřejmě následovaly represe. Zajímavé je, že se to objevuje i mimo Prahu a že ty transparenty občas vydržely poměrně dlouho, protože v moři ostatních transparentů docela dlouho trvalo, než si někdo všiml, že je ten nápis vlastně závadný.
Jaký mají význam První máje od roku 1990? Mají nějaký význam? Nebo je to jenom tradice?
Kocián: Význam asi mají. Lidé se scházejí, ale nejen kvůli Prvnímu máji. V určité části společnosti to stále rezonuje jako Svátek práce, pro jinou je to den volna. Ale má to i silnou společenskou rezonanci, kdy se zejména v Praze schází na tradičním místě, kde se scházeli komunisté, Konfederace politických vězňů a připomíná si, čím komunisté společnosti a lidem ublížili.
Pokorný: Také záleží na tom, v jaké zemi se taková oslava koná. U nás to velkou možnost oslovení nemá. Ale třeba ve Vídni se scházejí statisíce lidí a je to úplně něco jiného.
Roubal: Myslím, že je to dobrý svátek, dobře zvolené datum, s bohatou historií. A co bývá z antropologického hlediska důležité, je to ambivalentní svátek, kterému lze přičítat různé významy, což dovoluje přivlastnit si ho spoustě skupinám. A má to okamžitě mediální zájem, protože to je den, který si lidé pamatují, ke kterému mají emocionální vztah.
Existuje spousta jiných svátků, které jsou špatnými svátky, třeba Den vstupu České republiky do NATO. Nikdo neví, kdy to je, proč se to slaví. Lidé sice asi souhlasí se vstupem, ale nechtějí to slavit, a samotní úředníci, kteří to vymysleli, už asi zapomněli, kdy ten den vůbec je. To se Prvnímu máji nestane.
(redakčně kráceno)