„Za dovednost úsporného psaní, které nezjednodušuje, ale míří ke dřeni.“ Tak odborná porota zdůvodnila udělení Ceny Jiřího Ortena 2012 Vratislavu Maňákovi za soubor třinácti povídek Šaty z igelitu. O jeho knize i motivech jeho psaní hovořila s editorem portálu ČT24 Vratislavem Maňákem v Profilu z 22. května Patricie Strouhalová.
„Ne každý román musí být založený na facebookových statusech,“ říká Vratislav Maňák
Kdybyste měl svou sbírku povídek představit, jak byste to udělal co nejjednodušeji?
Šaty z igelitu je knížka třinácti povídek, kterou loni vydalo nakladatelství Host. Je to třináct variací na téma lidského osamění.
Je vám třiadvacet, proč v tomhle věku variace na osamění?
To nebylo nijak zamýšlené. Nepsal jsem ty povídky se záměrem zachytit samotu v různých podobách, ale nakonec to z toho nějak vzešlo. Literární kritik Vladimír Novotný říká, že navzdory tomu, že povídky nepůsobí zrovna současně, je právě motiv lidského osamění v dnešní době to aktuální, co knížka přináší.
Jsme podle vás osamělí, protože spolu nedokážeme mluvit, nedokážeme si říkat pravdu nebo se bojíme samoty?
Je to tak, jak říkáte ve všech těch možných variantách. Navíc je tam ten paradox, že si člověk samotu kolikrát vybere dobrovolně, ale jenom proto, že ví, že bude dočasná. Jako stálou a neměnnou záležitost by si ji určitě nikdy nevybral.
Jak je složité najít pojmenování, titul knihy? Mně přijde, že názvy jednotlivých povídek nejsou zavádějící. Je to schválně?
Povídky jsem nepsal s tím, že by z toho měla vzejít knížka. Každá ta povídka proto musela existovat sama o sobě a její název musel něco říkat. Snažím se, aby čtenáře navedl, ale nebyl doslovný, a aby zdůraznil některý z motivů, který se v té či oné povídce zobrazí. Šaty z igelitu pak jako vlastní název vzešel celkem snadno. Název knihy nemůže být zrovna dlouhý, a aby se o něm dobře mluvilo, neměla by to být věta, ve které je sloveso.
Pro koho píšete?
Pro čtenáře, kteří nevidí jen první plán. Kteří se chtějí dívat ještě pod hladinu příběhu, které baví hledat náznaky i aluze.
Nemáte strach, že díky tomu přijdete o hodně mladých čtenářů?
Doufám, že ne, věřím, že i mladí čtenáři chtějí hledat. A to, že se povídky neodehrávají zrovna v současnosti, se snažím nevidět jako nějaký deficit. Ne každý román musí být založený na Facebookových statusech.
Povídky zasazujete do minulosti, přestože jste člověk, který končí žurnalistku, pracuje v médiích, píše blogy, žije současným zrychleným životem. Není to útěk do nějaké vaší vnitřní samoty?
Možná to je podoba nějakého úniku. Já sám nevím. Je to asi zvláštní. Mně ale přijde, že se to skvěle doplňuje. Vedle horké aktuálnosti mediálního světa je toto taková forma vypnutí i terapie.
Kladete poměrně velký důraz na detaily, na všední věci, třeba na oblečení. Nakolik je pro vás detail při psaní důležitý? Nakolik je to moment, od kterého se může autor odrazit?
Pro mě je detail a motiv naprosto zásadní. Mám za to, že literárních příběhů v základní podobě není mnoho. Je to tragická láska, nenávist syna k otci a tak dále. A právě detaily a motivy, se kterými si autor hraje, dělají příběh jiným a svébytným. Například v povídce Panství odložených rukavic jsem věděl, že to bude o rukavicích, dřív, než jsem začal psát.
Kdo je podle vás opravdovým mistrem detailu?
Ve škole nám říkali, že mistrem detailu je ruský impresionista Ivan Bunin. Pro mě je to bezesporu Günter Grass.
Co máte na psaní rád? Co vás na tom baví?
Mě nejvíce baví moment, kdy už mám základní kostru příběhu a mám pocit, že mi tam něco chybí. Že je potřeba to ještě vylepšit, posunout o úroveň výš. A když na tu vyšší úroveň přijdu, když pochopím, co ten příběh potřebuje, aby fungoval lépe, tak to na tom mám rád.
Kdy jste začal psát? Byl jste hodně malý?
Začátek jsou nějaké školní slohy někde na gymnáziu. Takže třeba někdy ve třinácti…
Dá se dobře psát ve třinácti letech?
Asi se dá psát dobře, ale určitě to není srovnatelné s tím, co produkují autoři Nobelových cen.
Ptám se na to proto, že ve vaší knížce je jedna povídka, kterou vypráví osmiletý kluk. Jaké to pro vás bylo, zažít si a vžít se do duše osmiletého kluka?
Řeklo by se, že to nebylo těžké, protože osm let mi už bylo, takže vím, co to předpokládá. Ale pro mě to bylo mimořádně těžké. Snížit se na jazykovou, vyjadřovací, myšlenkovou úroveň osmiletého dítěte není snadné. Pomohl jsem si k tomu tím, že jsem si půjčil sestřiny deníky, které si píše asi od druhé třídy, od chvíle, co umí psát.
Jak vlastně vzniká příběh? Je to nejprve nápad v hlavě, který se rozprostírá, volně plyne životem, pomáhá vám v prostředí, ve kterém se v tu dobu pohybujete, a pak píšete? Anebo je to úplně naopak?
Je to všechno, o čem mluvíte. Jsem konstruktivní typ autora. Většinou mám představu toho, jak příběh skončí, a konstruuji ho až zpětně.
Takže poslední věta je vždy jasná?
Poslední věta to být nemusí, ale určitě je to poslední scéna.
Co máte teď před sebou?
Za měsíc mám státnice a pak bych se chtěl vrhnout na něco dalšího. Chtěl bych napsat nějaký větší, konzistentnější text, řekněme novelu z 90. let o rodinném tajemství.
Vratislav Maňák (*1988)
Novinář. Studuje mediální studia na FSV UK. Publikuje v časopisech Host či Tvar. Pracuje v České televizi jako editor portálu ČT24. Za knihu Šaty z igelitu získal Cenu Jiřího Ortena 2012.
(redakčně kráceno)
Vydáno pod