Petr Halberstadt byl jmenován novým, ale současně dočasným šéfem Mahenovy činohry. Děje se tak několik měsíců po odvolání Zdenka Plachého, jehož jmenování, působení a konečně i odchod působily na brněnském kulturním nebi značné rozpaky, nevole a kontroverze, abych tak řekl.
Halberstadt bude tentokrát potřebovat nos
V jedné z posledních inscenací Plachého éry dostal Halberstadt roli snů, hlavní roli ve slavném dramatu Cyrano z Bergeraku. Kritiky na kus byly různé, povětšinou neutrální, ale postava chlapíka s velkým nosem, který odhazuje svůj širák v dál, byla jako herecký výkon hodnocena obecně kladně, počítáme-li s tím, že něco jako „obecně“ zajisté neexistuje.
Na aplaus může nový šéf zapomenout. Stal se šéfem souboru, který je nejproblematičtějším ze všech scén Národního divadla Brno. Mluví se o odlivu diváků – když různé strany šermují různými čísly, kde potom najít pravdu. Mnohem podstatnější je katastrofální umělecká forma první moravské scény, jak se o Mahence občas píše – a zase těžko říct, jestli to je myšleno ironicky, anebo vážně (pravděpodobně to bude jen nevinná marketingová a žurnalistická zkratka).
Dnes Mahenova činohra nedokáže plnit večery představeními, která by nebudila rozpaky na scénách v oblastních divadlech. Disponuje hereckým souborem, který je fragmentem devadesátých let, nikoliv bezproblémových (minimálně dramaturgicky a inscenačně), ale s relativně kvalitní dámskou i pánskou hereckou šatnou. Z kvalitnějších herců, mezi něž nepochybně patří sám Halberstadt, se staly rázem hvězdy, protože konkurence jejich kolegů je tak slabá, že to zkrátka není problém.
Co se dá dnes s Mahenovou činohrou dělat, pokud pomineme jistě relevantní možnost ji zavřít? Halberstadt to bude mít těžké, to asi tuší. My doufejme, že nepřijal funkci jen proto, že být aspoň chvíli uměleckým šéfem potěší. Věřme, že není sběratelem funkcí. Jeho hlavní úkolem bude nastartování funkční dramaturgie, musí se obklopit lidmi, kteří tuší, co je divadlo. Kvalitních dramaturgů je ovšem jako šafránu. Kdo bude mít tu chuť nastoupit na Titanik a pokoušet se o nemožné, tedy o samu záchranu? Podaří-li se zlanařit schopné a nebojácné dramaturgy, potom s nimi bude muset Halberstadt vytvořit plán, nikoliv jen co a kdy hrát, ale co vůbec Mahenova činohra na mapě brněnského divadla je. Jak se vymezit vůči divácky veleúspěšnému Městskému divadlu, oceňované Redutě a CEDu.
Neméně důležitá, ale pro herce více bolavá, bude schopnost rozloučit se s kolegy, kteří svým talentem a úsilím nesplňují podmínky pro angažmá v důležitém kamenném divadle. Bez sentimentu je třeba říct, že je hodně jmen, která v Mahenově činohře mohla zůstat nejen ve stavu, ale dokonce se objevovat i na soupisce rolí v horních patrech jen proto, že činohra řešila jiné než přísně umělecké zápasy. A pak to chce ještě maličkost, obnovit důvěru u diváků a odborné obce.
Halberstadt hrál Cyrana v Plachého režii bez nosu, byl to trik, jak dospět k jinému výkladu tisíckrát vyložené hry. Teď mu nezbude nic jiného, než si nos znovu nasadit. Času je málo a metodu pokus omyl mu nikdo nedovolí. Bude-li mít intuici, štěstí a dobrý nos, pak má šanci v souboji o důstojnou existenci první činoherní scény na Moravě, jak se dnes o Mahence nepochybně mluví jen s posměchem, uspět. Zůstane-li bez nosu, pak vytěží nanejvýš svoje jméno v divadelní ročence a zarámovanou fotku v kanceláři šéfů.