Letní knižní veletrh v Ostravě: Má to vůbec smysl?

Ostrava má, zdá se, novou tradici. Na Černé louce se v půli června konal 2. Letní knižní veletrh. Opravdu jde ale o akci hodnou zopakování?

Hned po vstupu do pavilonu A se mě zmocnil pocit, že jsem stal obětí spiknutí mašíblů (magoři, šílenci, blbi). Snad každý druhý stánek obsadili různí prodavači a opisovači biblí, šiřitelé poselství a hlasatelé radostného nového života. Jak na orientálním bazaru mi cpali do rukou misijní manifesty, magické záložky a startovací dávky. Štítivě uhýbám před nakažlivým optimismem. Vzápětí mi paní ukazuje jakési cancy načmárané na spoustě papírků a lístečků: „Já pořád píšu, kudy chodím, tudy píšu – povídky, básně…“ A pak vítězoslavně mává knihou: „A tady to je, všechno jsem to vydala!“ Cukám se ze sevření.

Potkávám ovšem i známé, kteří mi s lehce vytřeštěnými zraky sdělují: „Musím pryč, už jsem uvalil patnáct stovek!“ Ano, jsou tu i seriózní nakladatelství s lákavými nabídkami. Poslední Umberto Eco, za něhož jsem včera dal bezmála sedm stovek, je zde za polovic. Joyceův Odyseus za stovky tři. No, nekupte to! Záhy se ukazuje, že vše, co bych měl a chtěl mít, už mám, a co nemám, vlastně ani nepotřebuji. Nadšení se nedostavilo. A jediné překvapení bylo ze záplavy Javořické a leskle barevných obálek, spolehlivě odpuzujících knihomoly.

Zajisté nebudeme tento podnik srovnávat s pražským Světem knihy nebo frankfurtským veletrhem. Ale srovnání s olomouckým veletrhem Libri si snad dovolit můžeme. Na výstavišti Flora to byl vždy svátek intelektuálů a knihomilů. Vystavovatelé věděli, že přijeli do univerzitního města s nápadně vysokou koncentrací studentů. Přišli předvést to nejlepší, co mají a umějí. Zatímco na ostravské výstaviště si přivezli šunt pro venkovské balíky. Neprodejné ležáky se skvělou pětiprocentní (!) slevou. A kvalitní nakladatelství se tísnila u malého stolku s necelou dvacítkou dobrých titulů. Solidní firmy jen zřídka měly důstojnou reprezentaci. Celkově zanikaly v převaze komerčních nabídek zábavy a rozptýlení. Proč i ti dobří přišli Ostravanům nabízet to, čím běžná knihkupectví přetékají a co nakonec stejně skončí v Levných knihách?

Kde je chyba? V Ostravanech? Nebo v tom, co si o nich myslí zbytek republiky?

Veletrh je vlastně outlet havlíčkobrodského podniku paní Hejkalové. Jsem přesvědčen, že ostravský knižní dům Librex – stejně jako místní knihovny a galerie – mají víc rozumu a vkusu než hauzírníci, kteří uspořádali tento jarmareční výprodej. Ostrava by si jistě zasloužila mnohem lepší knižní veletrh. A to tím spíše, že paralelně zde probíhaly celorepublikové akce – seminář knihovníků a setkání muzejníků a galeristů. Organizace festivalu bohužel o odbornosti nesvědčí.

Komerce – profesionalita – kultura. Tři oblasti, které se mohou hodně excentricky rozbíhat, ale taky – třeba jen částečně – překrývat. Odpovědná redakce to umí šikovně narežírovat tak, aby kultivovanost tvořila nepodkročitelné minimum a nepominutelný cíl, aniž by profesionalita trpěla a komerce tratila. V zásadě jde o jednoduchou matematiku. Náklady na přípravu publikace jsou stabilní, tisk s rostoucím počtem relativně zlevňuje. Náklady na distribuci, prezentaci a prodej jsou rovněž stálé. Jediný problém občas představuje systém známostí a mafiózních struktur. Nejde-li o zisk, nehrozí ani to. A jde-li o kulturu, zisk samozřejmě nehrozí. Nadšenci do takového rizika jdou. Jsou-li šikovní, jde to. Když pomůže štěstí.

Klasická distribuce knih poté, co prošla zásadní proměnou, se ustálila v jisté podobě, v níž, zdá se, může nějakou dobu přežívat. Počet vydaných titulů roste – vzhledem k limitům daným jazykem a velikostí populace to vypadá na vysoký kulturní standard. Rovněž čtenářské návyky, ač se jejich struktura mění, vykazují některé pozitivní rysy, které naplňují kulturní prognostiky mírným optimismem. O čemž mimochodem svědčí právě takový veletrh.

Mezitím ale internetový obchod stále roste a svůj potenciál ještě nevyčerpal. A to už na dveře buší e-knihy. O tom všem však na veletrhu ani ťuk. Proč vlastně vystavují to, co je možno najít na internetu?

Zajisté – kniha není soubor dat. A knižní veletrh má být především svátkem ctitelů knih dotýkaných. A oslavou jejich autorů – tiskařskou černí to umazaných fetišistů, kteří se tu a tam sběratelům na svou relikvii podepíší. Zde se ještě nahlas předčítá – jako za starých časů písmáckých.

Ti, kteří zde vystavují, žijí v minulosti. Nová média a technologie postgutenbergovského věku pokládají za své nepřátele a konkurenty. Nezaregistroval jsem, že by se zde třeba prezentovaly audioknihy. Ostravský rozhlas se představoval jako živá zpravodajská stanice s výrazně regionálním zaměřením. O knihách a čtení ani zmínka. A televize, jeden z novodobých hrobařů gramotnosti, si zde zřídí výpravný stánek – bez jakékoli zřetelné souvislosti s knižní kulturou, v bláhovém sebeklamu, že generace YouTube se k ní ještě někdy vrátí.

Co se zde vůbec nezjevilo, byla elektronická budoucnost distribuce a recepce textů. Nejde jen o e-knihy a jejich čtečky. Ale třeba i o pirátství,creative commonsčiopen access. Vystavovatelé ve své komerční zaslepenosti nevidí, že jim možná právě ujíždí nějaký vlak. Přitom všechno to nové, co už existuje a vesele frčí někde mimo výstavní pavilony a katalogy na křídovém papíře, má taky své ekonomické aspekty. A dokonce i to, co se vědomě i nevědomky staví proti komodifikaci a komercializaci, může představovat budoucí nový model fungování společnosti. Směrodatná rozprava na tato témata se, jak je vidět, bude odehrávat na zcela jiných fórech docela nově ustaveného veřejného prostoru.

Kdo na ostravské výstaviště přišel, si tedy nakonec v expozicích i v doprovodném programu něco našel – už proto, že proto sem přišel. Dokonce i ten neodbytný milovník knih a čtení. Až na to, že si tu připadal jako mimoň. (Na dotaz: „Kde bude Ajvaz?“, odpoví blondýna v recepci: „A kdo je Ajvaz?“)

Řečnická otázka na konec: Proč má veletrh anglickou jazykovou mutaci? Summer Book Fair. Petr Fidelius, rozbolavělý milovník češtiny, by zaúpěl: Další malý český snob si dopřává pocitu světovosti. (Kupříkladu nazve bankovní budovu na Nádražní uliciProsperita Palace. Asi má pocit, že kdyby ji nazval Palác Prosperita, zdejší Korejci či Indové by nerozuměli.) Jediný dotek se zahraničím představoval – snad kromě místní prodejny oxfordských knih – miniaturní stolek jednoho slovenského nakladatelství. Přitom právě o slovenské knihy má český vzdělanec neutuchající zájem a nechápe, proč se víc než dvacet let nedaří učinit je českým čtenářům dostupnými.

Přeji Ostravě na příští rok mnohem lepší knižní veletrh. S promyšlenou koncepcí, odbornou organizací – a především kulturním a vzdělanostním standardem odpovídajícím městu, které má vyšší ambice než poskytovat svým obyvatelům jen zábavu a rozptýlení.

Vydáno pod