Současný virtuální sociální svět nabízí jeho příslušníkům poměrně silnou moc. Díky komunikačním vazbám se totiž stávají součástí kolektivní informační sítě, která je schopna ovlivňovat věci v bezprostředním okolí, stejně jako vrhnout minoritní témata na přední stránky všech světových médií. Tedy ovlivňovat společenský diskurz. Podobně úspěšně lze ale samozřejmě šířit i dezinformace, později často nevyvratitelné. To vše má zvláštní cenu, ztrátu soukromí a anonymity. Že to za to stojí, je přesvědčen Henry Jenkins, host Petra Fischera v pořadu Před půlnocí z 19. června
„Dnes každý ví, jakého psa jíte,“ říká Henry Jenkins
V polovině šedesátých let vydal Umberto Eco knihu, která se posléze stala velmi slavnou, v češtině se jmenuje Skeptikové a těšitelé. Jedni mají radost z toho, že jsou masová média rozšířena po celém světě a šíří vzdělání. A ti druzí naopak říkají, že masová média ohlupují, že to vede k nivelizaci společností a tak dále. Vy, předpokládám, budete spíše ten první typ?
Rozhodně jsem optimista. Věřím, že se směřujeme ke společnosti, která umožní větší zapojení. Je tu potenciál pro běžné lidi každodenně se podílet na vytváření společenského diskurzu. Je to o moci internetu a využití komunikačních schopností běžného člověka. Jde také o získání určitého vlivu například nad masovou produkcí.
Invisible Children z Jižní Kalifornie přišli s videem, které za několik dní na internetu zhlédlo 70 milionů lidí. To je daleko víc, než by bylo v americké televizi nebo v kinech. Jakýkoliv blockbuster nepokryje tolik jako video, které se zabývá porušováním lidských práv v Ugandě. Afrika se díky tomu najednou stala zásadním tématem pro masmédia a lidé se dostali k tématům, o kterých se tolik nediskutovalo. Takže lidé skutečně mohou efektivně spolupracovat a posunout moc a možnosti mediálních sdělení.
Vytváří se tedy jakási celosvětová komunikační síť. Není v tom ale nebezpečí, že se od reálných problémů vrhneme na komunikaci ve virtuálním prostoru, není to útěk od reality?
Původní použití internetu bylo sociální a používal se i pro zábavu. V poslední době se přesouváme k dalším účelům, ke kultuře, vzdělávání, náboženství. Naučili jsme se, jak vzájemně komunikovat, a nyní se učíme, o čem komunikovat. Větší množství lidí má přitom možnost komunikovat na větším prostoru než dřív. Komunikace byla nezralá, hloupá, optimální to bude, jakmile lidé získají skutečnou schopnost komunikovat.
Zuckerman hovoří o teorii politiky, kdy nám jakákoliv technologie, která umožní lidem efektivně spolupracovat, umožní svrhnout vládu. Viděli jsme to třeba v případě Occupy Wall Street, tam lidé bourají ty obrazy ve virtuálním světě a používají to pro politické účely. Také se učíme tím, že si hrajeme s informacemi. V posledních dvanácti osmnácti měsících sleduji po celém světě řadu politických hnutí, která používají techniky, které dříve sloužily k zábavě. Není to tedy tak, že bychom utíkali od reality. Prostě využíváme nový jazyk, nový kanál pro tvorbu lepší budoucnosti nadcházející generace.
Ve vašich textech píšete o tom, že nová média pomáhají k vtažení do politického dění, k participaci na demokracii. Máte tam pojem „informovaný občan“, který je důležitý pro to, aby demokracie vůbec mohla fungovat. Jsou tady ale námitky, že informovaný občan je vlastně velký ideál, že je to tak trochu iluze. Zejména ve světě, který je přeplněn informacemi, je obtížné dostat se ke skutečné informaci. Nemáte pocit, že přemíra mediálních obrazů tuto věc komplikuje?
Ideál informovaného občana se obrací do doby, kdy lidé byli skutečně schopni chápat cokoliv ve své společnosti. Dnes hovoříme o monitorujícím občanovi – nikdo neví úplně všechno, každý ví něco. A otázka je, jak si po síti efektivně předávat informace, tak jak to potřebují skupiny pro rozhodování. Monitorující občan pak monitoruje určitou oblast a například informuje svou komunitu o věcech, které má na srdci. Musíme samozřejmě informace efektivně třídit. Třeba v případě aktivity WikiLeaks si podle kontextu můžete vytáhnout potřebné informace. Wikipedia je skvělý nástroj. Nikdo nemůže vědět všechno, zato komunita poskládá z jednotlivých střípků informací bohatou databázi.
Za posledních deset let jsme se učili, jak pracovat na bázi síťové společnosti. Daleko více zpráv se dnes dozvídáme z odkazů, které nám posílají přátelé po sociálních sítích, a ne z televizních zpráv. Samozřejmě, lidé sledují tento pořad nejspíše v televizi, ale jejich děti už získávají informace z twitteru, facebooku a třídí je a chápou jinak. Informují se o věcech, které zajímají jejich generaci.
Takže informovaný občan je vlastně skupinový pojem. Je to seskupení monitorujících a zároveň spolupracujících občanů?
Ano. Lidé dnes mohou více sdílet informace, takže na sobě také více závisí co do kvality těch informací. To skrývá velký potenciál. Záležitosti, které masmédia nepokrývají, se najednou stávají součástí národní, nadnárodní konverzace. Je zde ale také velké riziko. Stejně tak mohou mezi lidmi cirkulovat dezinformace, které je pak obtížné odstranit. Například v Americe hodně lidí věří, že se Barack Obama nenarodil v USA, že je to islamista, někteří ho nazývají evropským socialistou, jiní mu říkají fašista. Jsou to takové nálepky. Masmédiím se ale nedaří tyto dezinformace nějak usměrnit.
Musíme vyvinout etické standardy, jak přijmout zodpovědnost za informace, které předáváme. Každou informaci bychom měli dvakrát prověřit, než ji pošleme dál. Žijeme ve světě, kde máme velkou moc. A Spiderman říká, že s velkou mocí přichází velká zodpovědnost.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Jak vidíte budoucnost televize? Není jen otázkou pár let, než svět zcela ovládne internet? A co bude po něm?
Musíme si ujasnit, co myslíme televizí. Hovoříme o nějakých programech, seriálech, diskusních pořadech…, tyto žánry nezmizí. Možná se po internetu bude vysílat obsah. To už se děje. Virtuální distribuční kanály jako Netflix a Hulu přebírají televizní obsah. Lidé dnes více surfují. Zapnout si televizi, projít si pár kanálů, podívat se na nějaké pořady, to už ustupuje. Když mě něco v televizi zaujme, očekávám, že si budu moci najít předešlé díly na internetu nebo si třeba koupit DVD.
I v budoucnosti bude televizní obsah důležitou součástí našeho života, ale distribuční kanály budou úplně jiné než v době, kdy jsem vyrůstal.
Soukromí v kontextu sociálních sítí hlídá málokdo. Žijeme v síťových společnostech, které jsou ovšem také společností kontroly. Skrze síť, na které budeme za chvíli asi všichni, jsme lépe kontrolovatelní. Stačí ovládat jeden důležitý bod a máte kontrolu nad lidmi, kteří jsou na něj napojeni?
Starý vtip o internetu byl, že nikdo neví, že jste ve skutečnosti pes. Nový vtip je, že každý ví, jakého psa jíte. Už prostě nebudeme anonymní. Dnes už každý ví, kdo jste. V době twitteru, facebooku jsme veřejnými činiteli. Data o nás jsou sbírána, ať už to víme, nebo ne, a prodávají se těm, kdo nabízí nejvyšší cenu, politikům nebo obchodním společnostem. To stojí za naši pozornost a je třeba lidi v tomto ohledu vzdělávat. I přesto to možná stojí za to – vzdáte se části soukromí, abyste mohl komunikovat s množstvím ostatních lidí.
Sociální život možná začíná převládat nad naším soukromým životem. V šedesátých letech se říkalo, že lidé nebudou tolik znát své sousedy, protože se Američané stěhovali každých pět let. V době sociálních sítí si můžeme tyto kamarádské vazby zachovat. Můžete dohledat svoje spolužáky, i když nejste jinak v kontaktu.
Čím se odreagováváte? Radši něco sledujete nebo si čtete, posloucháte hudbu? Jak jste se pral s internetem v jeho počátcích?
Konzumuji všechna média. Na začátku jsem hodně obdivoval sci-fi, komiksy, Star-Trek, filmy. Žil jsem mezi lidmi, kteří byli velice kreativní, kritičtí, sociálně propojení. Povaleč, který by jenom koukal na televizi, to nebylo nic pro mě.
A co se týče internetu, ten se rychle rozšířil mezi fanoušky nejrůznějších věcí, například komiksů, a začalo to mít vliv na chování lidí. Zaujalo mě, jak se participativní kultura na internetu rozšířila. Lidé, kteří původně používali internet, byli velkými fanoušky diskusí. A dnes je v každém takový malý fanoušek, což rovněž definuje naší webovou kulturu.
Co přijde po internetu? Měl jste rád sci-fi, tak zkuste nějakou vizi do budoucnosti.
I když v oboru pracuji mnoho let, nechci dělat dlouhodobé prognózy. Dnes se věci dramaticky mění. Před dvěma třemi lety se těžko předvídalo, jaké technologie se objeví.
Internet je dnes využíván pro ovlivňování věcí kolem nás. Firmy a vlády se budou muset s tímto zapojením občanů vypořádat. V nadcházejících letech budeme diskutovat o soukromí, neutralitě, o právech na duševní vlastnictví. Budoucnost webu není technologická, ale sociální a politická.
Jak vidíte moc sociálních sítí jako nástroje na ovlivňování veřejného mínění a politického dění (například KONY 2012)? Nehrozí jejich zneužití?
Může to být zneužito velmi jednoduše. Musíme se jako společnost učit, jak technologii využívat eticky a kreativně. Například na základě videa od Invisible Children najednou zazněl africký hlas na YouTube, mohli se k tomu najednou vyjadřovat všichni, i experti. Byla tam ale také spousta dezinformací, mladí lidé, kteří to organizovali, nebyli připraveni na takovou debatu, na výzvy, které souvisí s politikou. Ukazuje to potenciál nových médií pro sociální změnu. Ale také nutnost uveřejňovat adekvátní informace ve správný moment, aby mohla probíhat reálná debata o zásadních otázkách. Ten potenciál je obrovský, možná na něj ani nejsme připraveni.
Myslíte, že digitální způsob zobrazování a vnímání světa nějak časem změní i náš způsob přemýšlení, způsob kladení otázek?
Naše myšlení bude fungovat daleko kolektivněji. Neznamená to, že by odborníci byli mimo hru, expertízu budeme potřebovat na všech úrovních společnosti, ale budeme to mobilizovat jiným způsobem. Už nemáme svět chytrých a hloupých. Každý dnes má etickou odpovědnost a znalosti. A ty se musíme naučit používat v rámci sítí.
Mluvili jsme o televizních pořadech, možná je to to nejsofistikovanější, co dnes známe. Někdo se zajímá o Hru o trůny, někdo o mytologii, někdo o politickou filozofii, někdo si chce přečíst román. Všechny ty znalosti se zkombinují a následuje diskuze, která je daleko obšírnější než komunikace mezi dvěma lidmi. Ukazuje to na diverzitu, na to, že se můžeme navzájem učit. Velice brzo to začneme aplikovat i na věci pro společnost mnohem urgentnější. Například na rozdělení bohatství, stav životního prostředí, hospodářskou krizi Evropské unie. Centrální vlády to vlastně řešit nemohou, protože se nikdy nenaučily spolupracovat nad rámec národních států.
Nová technologie by mohla vést ke kulturní konvergenci, o které také hovoříte?
Kulturní konvergencí míním svět, kdy je každý příběh, obrázek, vztah šířen jakýmkoliv mediálním kanálem. Nyní už můžeme sledovat to propojení. Celkový obraz si skládáme dohromady a dosahujeme hlubšího propojen než v minulosti.
Henry Jenkins (*1958, Spojené státy)
Jeden z nejoriginálnějších teoretiků médií současnosti. Do povědomí studia médií vstoupil díky pracím o tom, jak publika, zvlášť fanoušci, pracují s texty populární kultury (kniha Textual Poachers: Television Fans and Participatory Culture, 1992). Jeho vize aktivního a kreativního diváka či čtenáře našla uplatnění při zkoumání nových médií, která participaci uživatele očekávají. Proměny mediální krajiny, v níž se po rozšíření internetu stírají rozdíly mezi producenty a konzumenty, mezi komerčním a nekomerčním, oficiálním a neoficiálním, lokálním a globálním, starým a novým popsal v knize Convergence Culture (2006).
(zdroj: americkecentrum.cz)
(redakčně kráceno)