Verše přichází shůry, jsou darem, přesto báseň či povídka nikdy nevznikne sama od sebe. Na „druhé straně“ totiž vždy musí být autor, člověk nadaný slovem, který tato ponouknutí zpracuje do správného tvaru. Někomu to trvá pár okamžiků, někdo to nechává dozrát do druhého dne a třeba básnířka Sylva Fischerová dopisuje své básně i za deset let. Právě se Sylvou Fischerovou hovořila v pořadu Před půlnocí z 12. července Šárka Bednářová.
„Nikdy do světa nepustím žvast,“ říká Sylva Fischerová
Četla jsem, že úplně první verše jste napsala, když vám bylo deset let?
Řekla bych, že první verše byly ještě dříve. Ale tyto, které jsem v deseti vyťukala na psacím stroji, jsou v nějaké evidenci, vím, o čem byly, vím, jak vypadaly. Byla to sekvence tří básní – Můj domov, Moře a Naše kočka. Tu první si i po těch letech pamatuju nazpaměť: „Když sám domů jdu, tu stýská se mi po mojí milé ženě a myslím si, že jsu v tom božím domě, a myslím si, že tam je moje sláva a čest. S andělíčky budu spát a až umřu, budu vzpomínat.“
Pochválil vás za to táta?
Bylo to už rok poté, co otec zemřel.
Dá se říci, že vám dveře poezie otevřel váš otec? On také psával verše.
Otec psal verše, které mu jeho přátelé literární kritici, jako A. M. Píša a další, vraceli s tím, to nás nezajímá, to už nám nedávej. Pravda je, že v pozůstalosti jsme pak našli a vydali Meditaci o čase z padesátých let, což je myslím pozoruhodná skladba. Ale v době, kdy jsem byla malá, doma otec rozhodně nefiguroval jako persona, která by psala verše.
Vaše poslední povídková kniha Pasáž, která byla nominována na Cenu Magnesia Litera, je pozoruhodná i tím, že se tam osobně vyznáváte z lásky ke svému otci. Přímo mu píšete osobní dopis?
Některé z próz jsou silně autobiografické, ale nejsou to žádné vzpomínky. Není to míněno tak, že bych psala něco, co se mi stalo a z čeho se vyznávám.
Různí otcovi žáci mi říkali, ať napíšu do všech těch sborníků něco o tatínkovi. A já jsem stále opakovala, že nemůžu nic napsat, že jsem byla moc malá, když umřel. Že to nejde, že nemůžu psát, jak jsme spolu chodili na houby a jaké to bylo pěkné. Tak to bylo celé roky. Ale pak, naráz, to nějak secvaklo a napsala jsem vzpomínku o tom, jak umíral, u čehož jsem byla jako malá holka. Vyšla pak v jednom sborníku. To byl špunt, kterým se to otevřelo. Prožitek, síla prožitého, která ve vás za ta léta dozrála, to v tom musí být.
Vaše nevlastní sestra Viola Fischerová má vašeho otce v paměti daleko více než vy, protože byla o hodně starší. Měla na něho jiný pohled, názor, pocit než vy? V čem se to odlišovalo?
Kardinální věc byla: „Vy jste ho měli, když jste byli malí, a já jsem ho měla o ta léta déle.“ Jenom to, že řeknete, že někoho máte… Sama nevím, jestli bych to vůbec řekla. Ale Viola to řekla, protože ho neměla vedle sebe, když byla malá holka. Otec totiž za druhé světové války zmizel, neboť celá třicátá léta psal proti fašismu, proti tomu, co se chystalo v Německu. Viola byla přitom ročník 1935, otec odsud zmizel v roce 1939 a vrátil se až v roce 1946. Takže v té době, pro malé dítě velmi důležité, tady nebyl.
V jednom z rozhovorů s Violou Fischerovou o svém psaní říkala: „Jako bych psala stále jedinou knihu, která je vždy jen o jiném letokruhu. Člověk roste vzhůru, k sobě se ale dostává opačným směrem dolů do hloubky.“ Jak to máte vy? V čem jste s Violou stejné a v čem jsou rozdílné vaše poetiky?
V čem jsme stejné, to jsem se doslechla od jiných. Musela jsem se na to i zeptat v rámci Pražského festivalu spisovatelů Jana Šulce. Ten mi řekl, že je to v nasazení, se kterým do toho jdeme. Zpětně jsem si to přebrala a rozumím, o čem mluvil. Máme to společné, mají to i mé děti, měl to otec. To šílené nasazení, to tam prostě je, i když může mít jinou podobu.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Já poezii vnímám jako specifický druh myšlení, jako koncentrované vnímání světa. Michael March, prezident Festivalu spisovatelů v Praze, říká, že poezie dává chaotickému světu řád. Jak to máte vy s myšlením? V čem je specifické?
Dalo by se Marche parafrázovat v tom, že poezie rozpoznává chaos, který je tomu všemu, co nás obklopuje, nějak vlastní. To si dovolím říct zejména proto, že mi v Británii vyšla kniha The Swing in the middle of Chaos (Houpačka uprostřed chaosu). Řád a chaos jsou podvojné pojmy a v poezii je jistě obojí. Ale jak to ztvárnit, jak to dát dohromady, to je hrozná alchymie. Každý na to má jiný recept. A třeba Viola měla úplně jiný recept, než mám já.
Jaký je to recept? Když tvoříte poezii, hledáte formu nahodile, tak jak to přijde?
Seifert říkal: „První verš musí být darovaný.“ První verše máte od Boha a pak už to je na vás. Kdybychom na to aplikovali Zenonovy paradoxy, řekli bychom, že první verš je od Pánaboha, ten druhý je vlastně taky první a třetí taky… Nikam bychom se nedostali, protože všechny verše by byly od Boha.
Verše jsou sice všechny shůry, na druhou se na tom člověk musí nějak podílet. Já to mám tak, že něco napíšu a vidím, že je to nějak dobré, ryzí, že jsem se něčeho dotkla, že to tam je, ale není to dobré jako celek. Snažím se to zlepšit a stále se mi to nedaří. Tak to odložím na měsíc, na rok, na pět, na deset. Takhle to nemá nikdo, asi jsem úplný blázen, který báseň dopíše po deseti nebo po dvaceti letech. Říkám si, co to znamená. Jsem tak hyperkritická? Tak moc se drtím?
Odpověděla jste si na to?
Odpověděla jsem si, že člověk má být kritický. Osobně neslyším na to, že něco napíšu, kus je dobrý, tak to dám ven. Myslím, že všichni dost trpíme tím, že se vydávají věci, ve kterých něco je, je to nějak dobré, ale ještě to není ono. To se nemá dělat. Vnitřně poctivější vůči sobě, slovu, vůči všem je říct, ano, ještě to není ono a je třeba to dotáhnout.
Jaký je váš vztah k Bohu?
V mém případě je to už nějakou dobu jednodušší než v jiných případech. Jsem katolík, takže můj vztah je tento.
Spisovatel Graham Green také říkával, jsem spisovatel-katolík, ale ke katolicismu měl specifický vztah. Jak to máte vy?
Kdo nemá specifický vztah ke katolicismu? Všichni jsme hříšní, to máme napsané v Písmu svatém. Ivan Martin Jirous říkal, jsem katolík, ale hrozně hříšný. To bych mohla říkat také.
Člověk to bere jako nárok. To, že v něco věřím, něco znamená. Má kmotra mi kdysi řekla, když jsem požádala o kmotrovství, že si to dělám hrozně těžké a čím dál těžší. Já jsem to tak vůbec nebrala, ale tohle mě zasáhlo.
Myslíte, že kdyby ve společnosti bylo více víry, tak by se dějiny vyvíjely trochu jinak? Nebo se to tak nedá říct? Albert Camus byl často napadán za to, když říkal, že nihilismus je jedem dvacátého století.
Když to řeknete, tak vám okamžitě někdo řekne: „Milá dámo, podívala jste se na dějiny křížových válek? Podívala jste se na křížovou válku dětí?“ A vy rázem budete mlčet, protože člověk na to nemá co říct. Někdo z mých studentů mi řekl, že snad nejvíce válek bylo vedeno kvůli náboženským záležitostem. Já si to nemyslím. První a druhá světová válka byly masovější už jenom z toho důvodu, že ve dvacátém století nás prostě bylo více, tam žádné náboženské důvody nehrály roli. Celá ta věc má více faset, více stran, to bych se odvážila říct.
Žijeme v době inflace slov, úpadku slov a úpadek slov se rovná úpadku myšlení. Můžete vy svým drobným dílem společnost kultivovat?
Chodím do knihkupectví a vidím, co vychází. Můžu říct, že řada lidí si tu práci nedá a je jim jedno, co vydají. Jsou to jenom slova, která se mají řetězit, ať už kvůli tomu, že z toho chtějí mít peníze, nebo kvůli něčemu jinému. Chybí jakási elementární zodpovědnost, že nepustím do světa žvast, že pustím do světa jenom to, co v něm má být, co se v něm beze mě nevyskytne. Třeba to dělám blbě, to je možné, ale vím, že nemůžu vypustit cokoliv, že mám vyslovit jen to, co mělo být řečeno.
Jak je to s autoritou básníků v Čechách? Neskončila autorita se Seifertem, Mikuláškem? Absolvovala jste autorská čtení v Americe, tam je ten pohled možná trochu jiný. Tam každý říká: „Já jsem básník.“ V Americe se hledí více i na tvůrčí psaní, zatímco tady je to stále okrajová záležitost.
Na programy tvůrčího psaní bych si nedovolila zahlížet shůry. Ony mohou vést a často vedou k velké kultivaci slovesného vyjadřování lidí. Lidé se tam naučí něco vstřebávat a nějak se o tom vyjadřovat. Nedovolila bych si říct, že je to blbé, že to tady nebudeme dělat.
Druhá věc je, jak budeme protežovat naše vlastní psaní. To je odlišná záležitost. Jistě lze něčemu pomoci, ale neuděláte autora z někoho, kdo autorem prostě není, kdo to v sobě nemá. Můj oblíbený příklad je Stuart Friebert, který spolupřekládal mé básně do angličtiny. Jeho žák v Americe mi řekl, že Stuart se je snažil úplně všechny odradit od psaní s tím, že to vydrží jenom ti, kteří to mají v sobě, a ti to mají dělat a těm se bude pomáhat. To bylo obrovské rozhřešení. Všichni mluvíme, všichni žijeme v řeči, tak všichni budeme psát a budou z nás bezva básníci. Tak to prostě není.
Sylva Fischerová (*1963, Praha)
Básnířka, prozaička, klasická filoložka. Je dcerou významného filosofa a prvního poválečného rektora Univerzity Palackého Josefa Ludvíka Fischera. Její nevlastní sestra byla básnířka Viola Fischerová. Studovala francouzštinu na jazykové škole v Brně, filozofii na FF UK v Praze a fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. V současnosti na Karlově univerzitě učí starou řeckou literaturu, náboženství a filosofii. Na kontě má už sedm básnických sbírek a píše také povídky i knihy pro děti.
(redakčně kráceno)