Víte, jak poznáte, že se publicista, bloger… zkrátka dělník, který pracuje se slovy, ocitl v tvůrčí krizi? Napíše o ní článek.
Tak… a o čem to bude tentokrát?
Pokud byste někdy měli (podivně zvrácenou) chuť se procházet historií mých příspěvků – na různých webech – získali byste informaci, že jsem takových krizí potkal vícero. Většinou přicházejí nečekaně. No… dá se to odvodit, dokonce by mohla vzniknout nějaká smysluplná matematická rovnice, která by pracovala s množstvím, rozsahem, frekvencí přispívání, ale svoji úlohu také mají různá roční období, výkyvy ve vesmíru a v neposlední řadě Múza. Od mala jsem si ji představoval jako takovou okřídlenou krásku, nevím proč, vtiskl jsem jí podobu spíše elfí než antickou. Čekával jsem na ni jako poeta junior, poďobaný dramatik teenager, čekávám na ni u stolu s počítačem i nyní – dospělák, od kterého se už tak nějak očekává, že opět něco napíše.
Jenže, zatímco tehdy mi Múza přilétla proto, že jsem chtěl už sakra dopsat tu zamilovanou básničku, v posledních letech se mi zdá, že ji nezahlédnu ani za skleněnou tabulí okna od pracovny. Snad, že jsem ten bloger? Přijde mi, že se s tím nějak neumí vypořádat. Stejně jako mí rodiče, kterým nedává smysl argument, že Něco pořád Někam píšu. Upřímně, chyba bude dost možná ve mně. Neumím na to Něco Někam odpovědět.
Neměl bych dělat něco normálního, něco, co dělají všichni pracující lidi? (Babička se ptala.) Co mě baví na tom, když na internetu (to je taková krabička, babi) čtou lidi mé komentáře a dojmy? To sdílení. Informací, zkušeností, pocitů. A taky pocit, že mě někdo poslouchá… jo, dám si dva kopečky rýže, děkuji.
Múza možná nevypadá jako Elfka. Možná vypadá jako má babička. A mí rodiče. Jen prostě není moc vidět a lítá. (Podivná představa.) Taky nechápe, proč ji potřebuji, když píšu na internet a k tomu všemu na stránky, o kterých v Televizních novinách nic neřeknou. „Píšu na blog“ není vysvětlení, pouze nitka, za kterou se povytahuje obočí.
A proto se nedivte, že v mé historií příspěvků najdete hned několik, v nichž se s vámi poděluji o tvůrčí krizi. Pomáhá to. Vy získáváte pocit, že nejsem stroj (pakliže si takové texty vůbec čtete), já se nejen vypovídám, ale taky překlenu hluché období. Tentokrát se však poučím a nezvolám slavnostně „nyní už budu psát zase pravidelně!“. Nevyplácí se to. Zůstanu při zemi a tiše prohlásím „nyní už zase budu zase psát“.
P.S.: Kdybych se neozýval, může za to Ona. Najděte ji a domluvte jí. Má starodávné kořeny a taky křídla a uši jako ten chlápek z Pána prstenů, co to uměl s lukem, a nápadně připomíná moji babičku.