Válečný konflikt v bývalé Jugoslávii donutil mnoho lidí opustit svou vlast a hledat bezpečí za hranicemi rozpadajícího se státu. Někteří se po válce vrátili, jiní našli svůj druhý domov v cizině. Patří mezi ně i Ljiljana Marič, přední lékařská odbornice v oblasti fyzikální medicíny a balneologie. Nechybělo přitom mnoho a místo v České republice mohla léčit třeba v Kanadě nebo na Novém Zélandu. O útěku z vlasti, nové domovině i moderním lázeňství hovořila s Ljiljanou Marič v pořadu Před půlnocí z 3. srpna Pavla Pilařová.
„Ekonomická krize je nepřítel lázeňství,“ říká Ljiljana Marič
Mnoho lidí v bývalé Jugoslávii zůstalo i v průběhu války, vy jste se rozhodli odejít těsně po jejím vypuknutí. Proč jste se rozhodli odejít? Co bylo tím impulsem?
Celá ta válka se nám zdála trošku bláznivá a bez jakýchkoli efektů. Když se lidé chtějí domluvit na nějakém rozloučení, dá se to udělat i bez války, je to stejné jako v manželství.
Vnitřně jsme cítili, že Bosna bude střetem třech národů, třech kultur a že to, co nás dříve spojovalo, se najednou stane překážkou. Oba s manželem jsme přitom kosmopolitně vychováni. Nevadilo nám, že je někdo věřící, že někdo ctí tradice islámu nebo judaismu. Uměli jsme se chovat ke každému z nich a nemysleli jsme si, že nás to jednoho dne bude odlišovat. Takže můj manžel tehdy řekl, pojedeme na konec světa, dokud se to všechno neuklidní. Ze Sarajeva a Bosny takto uteklo spoustu lidí, aby se vzdálili od konfliktu, ale s tím, že se pak zase chtěli vrátit.
Náhodou jste se ocitli v České republice. Vnímali jste to tak, že válka brzy skončí a vrátíte se zpátky? Napadlo vás, že bude trvat tři roky?
Vůbec ne. Ale ve chvíli, kdy jsme se ocitli v České republice, to už jsme si mysleli, že konflikt bude delší. Surovost nabírala na obrátkách, umírali lidé, byla spousta zraněných, také dětí, byla nouze o potraviny a vodu. Tipovali jsme si proto imigrační státy: Kanadu, Austrálii, Nový Zéland. Pro ně jsme ale byli exoti. Pořád tam čekali, co bude s tou válkou, a rozhodnutí o tom, jestli nás vezmou nebo ne, jsme nedostávali. Navíc jsem napsala, že jsem lékař a že bych to ráda dělala. Netušila jsem, že imigrační státy nemají tak ambiciózní lidi rády. Že chtějí, abyste začala podřadnou prací a moc se nechlubila s tím, co umíte.
Z Austrálie a Nového Zélandu jsme byli odmítnuti a čekali jsme ještě na papíry z Kanady. V té době jsme se ocitli náhodou v České republice, což inicioval manželův kamarád, který tady zakotvil u rodiny. A protože náhoda je nejlepší věc, jaká se může stát, zůstali jsme. Takže když nakonec přišly papíry z Kanady, vyhodili jsme je.
Mysleli jsme, že to je jen na nějaký čas, takže jsem nejdříve ani nežádala o pracovní povolení. Když jsem však o něj nakonec zažádala, bylo už pozdě. Bývalá Jugoslávie a Československo si sice navzájem vysokoškolské diplomy uznávaly, ale po osamostatnění obou zemí všechny předešlé dohody padly a měly se udělat nové. Nebylo ale s kým. Bosna byla ve válečném stavu, takže jsem musela podstoupit nostrifikaci diplomu a postupně shánět práci.
Jak vypadal váš odchod ze Sarajeva? Bylo to v prosinci 1992, ale válka byla už od dubna nebo od května. Bylo těžké vycestovat, dostat se z obleženého města ven?
Město bylo hned rozporcováno, takže záleželo na tom, ve které části města jste žil. Sarajevo je rozděleno na dvě půlky řekou. Jednu obléhala bývalá jugoslávská armáda a druhou bosenská armáda nebo zpočátku jednotky, které se tvářily jako armáda, ale nebyly organizované. My jsme byli na straně, kde byla bývalá jugoslávská armáda, což nám automaticky určilo směr útěku, tedy na Bělehrad. Tam ještě fungovala velvyslanectví všech států, takže jsme tam chtěli žádat o azyl. O nás, ale i o další lidi, kteří velvyslanectví obléhali, se tam moc nezajímali. Existovaly sice nějaké konvoje, které odvážely lidi z Bosny do Španělska, Belgie a podobně, ale nikde jsme neměli štěstí.
Pak jsme najednou zjistili informace o tom kamarádovi v Čechách a cesta sem už byla paradoxně celkem snadná. Letecká doprava nefungovala, takže jsme museli autobusem do Budapešti. Bezprostřední nebezpečí nám nehrozilo, projeli jsme pouze několik kontrol. A v Budapešti už nebyl problém, sedli jsme na letadlo a přiletěli do Prahy i s naší tříletou dcerou jako turisti. Těmi jsme ale rychle být přestali.
Všichni dnes máte české občanství. Cítíte se být tady doma a být skutečně Čechy, nejen na papíře?
O občanství bychom nežádali, kdybychom se jako Češi necítili.
Přišli jste sem v prosinci 1992, tedy paradoxně v době, kdy se dělilo Československo. Jaké jste měli pocity, když jste viděli, že někde jde rozchod celkem v klidu, a jinde je to s takovými problémy?
S úžasem jsme sledovali, jak to jde udělat i bez válečné hádky. Když čtu dnes komentáře, určitě oddělení nebylo jednoduché. A národ to necítil. U nás to bylo přesně obráceně. Národ vycítil všechno, co politici spíš udělat nechtěli. Nechtěli se dohodnout, každý z nich měl svůj televizní kanál, přes média manipulovali s lidmi a ti se začali mezi sebou pozorovat a hádat.
Takže dáváte spíše vinu politikům, že byla válka vyvolána uměle? Že si ji lidé nepřáli?
Myslím, že ne. Záleží, koho stimulujete. Když najdete člověka, který je málo
vzdělaný, který má svoje vnitřní frustrace, třeba ani není normální, začne problém.
Nakonec jste se usídlili v Pardubicích. Vy jste tam nastoupila do nemocnice na hematologii?
Pardubická nemocnice tehdy hematologii neměla, byla to tehdy interna, a mě bylo nabídnuto, abych tam začala klinickou hematologii dělat. Nenašla jsem k tomu sílu, především psychickou, a šla jsem na úřad práce. Tam jsem našla inzerát, že Léčebné lázně Bohdaneč shánějí lékaře, šla jsem tam na pohovor a už jsem tam zůstala.
Jak vnímáte rozdíl mezi lékařkou na hematologii a lékařkou v lázních, v jakési oáze klidu?
Jako lékař v lázních děláte taky odbornou práci, stejně jako lékař na hematologii. Naše státy, myslím bývalou Jugoslávii a Českou republiku, mají výbornou hematologii, ale chybí tu jedna věc, hematolog nemá podporu psychologa, kterého těžce nemocní lidé velice nutně potřebují. Suplujeme tak roli, na kterou nemáme vzdělaní, a komunikace s pacienty nás velice vyčerpává.
Lázně Bohdaneč se věnují převážně nemocem pohybového aparátu. Dalo by se říci, že to jsou převážně civilizační nemoci, samozřejmě kromě poúrazových stavů?
Co se týče lázeňství v České republice, z 55 procent se patologie, nemocnost, týká pohybového aparátu. Podobné je to s důvodem pracovní neschopnost lidí. Takže když si to rozkouskujeme, část jsou úrazy, část operace, to je ale spíše chirurgická, ortopedická a traumatologická záležitost. A zbytek jsou choroby degenerativní nebo právě ty civilizační.
Snižuje se věkový průměr pacientů? Má moderní civilizace, nedostatek pohybu a tak dále dopad na to, že bolestmi zad a kloubů trpí čím dál mladší lidé?
Každé zařízení dělá statistiky. Výrazně vyšší počet mladých lidí ve srovnání s minulými léty se léčí s poúrazovými stavy. Pak jsou mladí lidé po operaci páteře. Jde o kombinaci degenerativních změn, ale i špatných zvyklostí, které tomu pomohly se projevit. Je tam třeba ročník mojí dcery, 1989. Dřív to byli padesátníci, dnes nejsou vzácnost třicetiletí.
Léčíte různými způsoby, v Lázních Bohdaneč se také používá slatina, řekněme bahno. Člověk má představu, že přijede do lázní, bude si vychutnávat procedury, nechá se masírovat, ale u vás se i hodně cvičí?
Myslím, že nejen u nás, ale máte pravdu. Lázeňství kdysi dávno používalo pouze přírodní léčivé zdroje. Dnes jsme k tomu připojili rehabilitační medicínu, která měla a má v České republice svoje učitele a velikány, takže má výborné základy. Udělali jsme krásný mix, který je nesmírně důležitý, aby se zotavilo tělo i duše.
Používají se různé metody a zároveň stále přicházejí nové. Někdy je to až boom a tvrdí se, že ta metoda je zázračná a léčivá. Používáte ty nové metody, nebo čekáte, jestli přinesou kýžené výsledky?
Máme veliký kolektiv fyzioterapeutů, osmadvacet, ale mělo by jich být třicet. Každý z nich je nějak odborně zaměřen podle toho, jak mu to vyhovuje, a v rámci svých specializací sledují trendy. Nicméně spousta jich má kurzy, které ne vždy uplatníte. Buď se zjistí, že ta metoda nebyla úplně taková, jak ji původně marketing protlačil na světlo. Nebo vás někdy legislativně trošku brzdí pojišťovny, které chtějí přesné léčebné plány ke každé diagnóze. V současné době máme pár metod, které bychom chtěli začlenit, protože jsou všude ve světě a mají výborné odborné výsledky. Čekáme proto na nový smluvní vztah, kde ty metody protlačíme.
Změny čekají celé naše lázeňství od 1. října. Jak to vnímáte? Neobáváte se, že i potřební lidé na tu péči finančně nedosáhnou, pokud si ji budou muset hradit?
Co se lázeňství týče, není největší nepřítel v pojišťovnách ani ministerstvu zdravotnictví. Prostě ministerstvo mělo politický úkol ušetřit, lázeňský segment má ušetřit půl miliardy. A v závorkách je: prokázat, že se naše lázeňství chová k moderní medicíně vstřícně. To znamená, že aplikujeme něco nového, zatímco to staré, tradiční, co nemělo odbornou podporu, odpadá. To je zcela v pořádku a v rámci rehabilitace jsme se v lázeňství snažili spoustu těch věcí naučit a začít je dělat. Druhá věc je, že pojišťovny už s určitou redukcí začaly. Ovšem ne, že by aplikovaly něco nového. Začaly pouze starý indikační seznam aplikovat přísněji. Dbají na to, aby pacient přinesl každý papír, který ten seznam vyžaduje, a tím už tu půlmiliardu ušetřily. Prostě chceme, aby si pacienti zvykli dávat více na své zdraví, do prevence, potažmo do lázeňství, tak jak je tomu v cizině.
Jenomže velký nepřítel je ekonomická krize. Lidé dnes počítají každou korunu a je otázka, jestli na lázeňství budou mít peníze.
Lze ve výsledku srovnat to, když někdo dochází ambulantně a když je v lázních? Jsou lázně někdy nutné a potřebné?
Dá se to srovnat. Sledujeme to i statisticky a jsou tam výborné výsledky, speciálně při režimovém průběhu, tedy pobytu v lázních.
(redakčně kráceno)