Chcete vědět, jak spíte? Já zvědavý byl. Začal jsem se měřit – dokonce dvěma přístroji naráz. Má to smysl? Už to budou alespoň tři roky, co jsem se v jednom z tuzemských periodik dozvěděl, že existují „chytré budíky“. Takové, co vědí, kdy vás probudit. Nejprve jsem nechápal (jak to může vědět??), poté nevěřil (jak to může fungovat?!). A nakonec je vyzkoušel.
Jak jsem začal spát chytře
Odstartoval jsem svoji „sleep-tracking“ fázi pouze chytrým telefonem, samotný budík zas tak moudrý nebyl. Šlo o relativně levnou aplikaci, která využívala schopnosti telefonu vnímat můj pohyb v posteli. Telefon jsem si položil vedle sebe, zapnul tzv. letecký mód (tedy žádné vlny u hlavy) a s očekáváním usnul.
Náš spánek má své silné i slabé stránky… tedy spíše fáze. Nastavit si na ráno budík do značné míry představuje masochistický akt, neboť hrozí, že v 5:30 při jeho řinčení budeme v hluboké fázi a probuzení se ponese v intenzivně nepříjemné náladě. A pozor, i když by vám budík zvonil po 8–9 hodinách spánku, výsledek by byl totožný.
Chytrý budík (a tedy i ta aplikace v telefonu) počítá s jistou rezervou. Většinou jde o 30 minut. To by mělo stačit, protože k ránu se jednotlivé fáze zkracují a je malá pravděpodobnost, že byste byli v hluboké fázi déle jak půlhodinu.
Inu, nastavil jsem si budík na 5:30, ale mohl jsem být probuzen kdykoliv mezi 5:00 a 5:30. Zkrátit si dobu spánku za to stojí. Proč? Na to odpoví nejen grafy, ale taky vaše kondice po zacinkání…
Ulehnout a usnout někdy kolem 22. hodiny a vstát v pět ráno ještě neznamená, že sedm hodin spíte. Procentuální „úspěšnost“ spánku je proměnlivá, závisí na mnoha faktorech (stres, káva, čaj, míra únavy…). Když se nyní dívám na statistiky, zatím v posledních dnech stěží atakuji hranici 80 %. Tím, že si ukrojím třeba 15 minut, pro mě neznamená, že bych byl méně vyspaný, ale že se budu cítit vyspaný. (Pochopitelně nelze předpokládat, že když jdu spát o půlnoci a budu vstávat ve čtyři, bude to mé tělo dlouhodobě snášet dobře.)
Ale abych se vrátil k chytrým budíkům. Telefon sloužil poměrně dobře, jen hrozí riziko, že vám spadne z postele. Navíc musí být připojen do elektriky, celou noc totiž „běží mimo spánkový režim“. Začal jsem se ohlížet po přesnějším pomocníkovi.
Existuje jich několik, dostupné sice jsou i na českém trhu, ale představují větší investice – řádově i 4 až 5 tisíc. Výhoda? Některé zvládnou budit i manželský pár! Opět jsem tomu nevěřil, ale…
Každý z nás (já a manželka) máme svůj náramek a v něm čidla. Ta detekují míru pohybu. Čím slabší je fáze, tím více se člověk pohybuje. A čím slabší fáze je, tím sebemenší zvuk vás může probudit. Toho náš chytrý budík využije. Když kupříkladu já jsem v dobré fázi, budík tiše začne hrát. Hned se probudím, zatímco manželka ne – protože ještě je v hluboké fázi spánku. Z ní se dostane třeba za 10 minut a probudí ji až její vyzvánění. Pokud při vstávání omylem do ní nedloubnu loktem…
Jednou za čas si propojíme budík s počítačem a nahrajeme data. Grafy ukazují, jak jsme spali. Vidíme, kdy bývá spánek nejhlubší (a kdy nejdéle zůstává v této fázi). A protože nyní testujeme ještě další přístroj (primárně určen na sledování lidské aktivity), můžeme oba měřiče porovnávat. Výsledky jsou totožné. A co z nich lze vyčíst?
Například to, že „rčení“, které blahořečí spánek před půlnocí, nelže. Dlouhé, hluboké fáze zažijeme v průběhu spánku většinou dvě, pak se zkracují. A jedna z nich je vždy právě v době mezi 22.–24. hodinou. Pakliže jsme však spánek posunuli, mohli jsme sice spát stejnou dobu, ale spánek nebyl již tak „výživný“. Zkrátka se v něm nacházelo příliš mnoho fází na hranici křehkosti a probuzení.
Díky grafům také sledujeme, jak moc dokáže ovlivnit intenzitu spánku to, zda pracujeme ještě před ulehnutím, kdy naposledy je vhodné si dát kávu apod.
Ať už si lidé při mém povídání o chytrém budíku ťukají na čelo sebevíce, mně za to tohle měření stojí. Naopak bych se měl já podivovat, že si každý pracovní den nechávají tak násilným způsobem vniknout do spánku a ráno musejí svádět boj s tím, aby rty vytvořili náznak úsměvu…