„Nelze vydávat knihy pro pět lidí v kavárně,“ říká Tomáš Reichel

Brněnský literární časopis Host a stejnojmenné nakladatelství navazuje na tradici první republiky a padesátých a šedesátých let, kdy byla s Hostem spojena nejvýznamnější jména naší literatury. O podobný přístup se jeho současné vedení snaží i dnes. Nekompromisní ekonomická realita současnosti však zrovna neklade rovnítko mezi vysokou literaturu a prodejnost. O vydavatelské práci a nezbytných kompromisech hovořil s ředitelem nakladatelství Host Tomášem Reichlem v pořadu Před půlnocí z 11. září Igor Dostálek.

Cítíte se stále jako básník?
Moje psaní je víceméně uzavřenou historickou kapitolou, která zůstala v minulém tisíciletí.

Vás básnické řemeslo nebo umění dovedlo do Hosta?
Ano, myslím, že mě to tehdy k okruhu lidí, kteří Hosta vydávali, přivedlo. S kolegou Balaštikem jsme se na fakultě zabývali literaturou a poezií. A poezie byla tím, co mě dovedlo k Hostu.

Nehodláte to rozvíjet dál?
Někdy si člověk vzpomene a chtěl by něco psát. Já už jsem dnes bohužel nebo bohudík mentálně poměrně jinde, takže mi to popravdě moc nejde.

Vy jste vstoupil do Hostu, jako poměrně zakořeněného časopisu, a vůbec pojmu?
Host byl tehdy brněnskou samizdatovou legendou, vycházel od roku 1985. Navazoval na spoustu věcí, které byly předtím. Navazoval na Hosta do domu z padesátých a šedesátých let, který zase navazoval na časopis Host z dvacátých a třicátých let. Tradice literárního časopisu v Brně byla tedy poměrně dlouhá.

Byla to tradice literárního časopisu, který nebyl jenom regionální a který měl a má obecný dopad dodnes?
I když Brno není úplně metropolí, je dost velké na to, aby vytvořilo literární projekt, který má celonárodní dopad a působnost. Byla období, kdy byly brněnské literární projekty nesmírně inspirativní a vlivné. Jedním z nich byla šedesátá léta s Hostem do domu. A myslím si, že dalším jsou možná léta devadesátá nebo současnost.

Vaše kořeny jsou v časopisu Host, který je svázán s řadou slavných jmen takzvané vysoké literatury. Jak v tomto pokračujete dále?
Domnívám se, že v časopise Host po celá devadesátá léta i v letech nového tisíciletí publikovaly a publikují nejvýznamnější osobnosti české, možná i světové literatury.

K vám se váže řada změn, které se staly. Mimo jiné i v tom, co se v časopise zveřejňuje, respektive vydává v nakladatelství, které vzniklo v polovině devadesátých let?
Několik knih vyšlo již na počátku devadesátých let, ale to byla jiná skupina lidí, která vydávání  později utlumila. S kolegou jsme to v polovině devadesátých let převzali s ambicí vydávat vysokou literaturu. Začali jsme vydávat básnické knihy našich generačních souputníků a nakladatelství bylo v začátcích poměrně exkluzivní.

Jaké změny se staly?
S věkem i s ekonomickou realitou jsme museli začít přemýšlet o tom, jak dělat nakladatelství takovým způsobem, aby bylo finančně a ekonomicky soběstačné. Poezie tohle zákonitě nepřinese. Začali jsme proto vydávat literární vědu, na což jsme v devadesátých letech získali poměrně rozsáhlý grant ministerstva kultury. Vydávali jsme strukturalistickou a později teoretickou knihovnu, což byly projekty, které ve své době přinesly do českého myšlení v literatuře mnoho podnětných textů.

To bylo to, co se i lépe prodávalo?
To se trošičku lépe prodávalo. A hlavně z hlediska grantu to ve své době přispívalo k finanční soběstačnosti nakladatelství. Později jsme přidali vydávání české beletrie. A poslední etapa, která trvá asi pět šest let, přinesla kompletní změnu celého konceptu. Od nakladatelství pro nejnáročnějšího čtenáře nebo čtenáře zaměřeného dovnitř oboru jsme se posunuli až k vydávání beletrie pro širší cílovou skupinu.

Já jsem zaznamenal v jednom pár let starém rozhovoru, že česká literatura nemůže nakladatelství uživit, a i proto jste se vrhli do překladové literatury?
Ano, to byla zkušenost, kterou jsme udělali. Měli jsme řadu úspěšných českých autorů, z těch nejrespektovanějších to byli třeba Jan Balabán nebo Jiří Hájíček, ale pro provoz nakladatelství to jsou minoritní prostředky, rozpočet je vyšší.

Před půlnocí

Je zajímavé, že hranice není mezi žánry, ale je v tom, jestli je dílo zahraniční nebo tuzemské?
Spíše jde o to, že kdybychom měli takových autorů, jako byl Balabán a Hájíček, v české literatuře dvacet třicet, nakladatelství by mělo větší šanci ekonomicky přežít, pokud by se zabývalo pouze českou literaturou. Pokud má nakladatelství přežít ekonomicky i kvalitativně, potřebuje třicet až padesát autorů.

Vy jste se pustili i do detektivek?
Ano, pro nás se zdálo dalším logickým krokem začít vydávat překladovou beletrii, kde se kříží jednak potenciál čtenářského úspěchu, jednak literární kvalita nebo sofistikovanost literárního jazyka, která uspokojí cílovou skupinu čtenářů, vzdělaných a inteligentních lidí, které jsme chtěli oslovovat.

Je jasné, že nakladatelství, které vydává vysokou literaturu, ji musí mít také za co vydávat. A proto se pustí i do prodávanějších knih. Kde je ale hranice, co ještě ano a co už ne?
Tu hranici určujeme často intuitivně. Mám na to klíč, který zde nebudu zveřejňovat. Podle mého názoru je to určitá vrstva složitosti jazyka, kterým je kniha napsaná. Myslím si, že jsme měli štěstí, že doba přinesla například fenomén švédské a kriminální literatury, která podle mého názoru je právě psaná skvělým literárním jazykem. Jsou to vynikající romány a zároveň detektivky, takže uspokojí jak čtenáře relativně náročného, tak i člověka, který jde po nějaké záhadě či řešení vraždy.

Čím to je, že se náročná literatura neprodává? Chybí jí nějaký příběh?
Nevím. I náročnější literatura, pokud je pravdu dobře napsaná a nezahleděná jen sama do sebe, si najde množství svých čtenářů (i tisíc až tři tisíce čtenářů). Ovšem proto, aby byla firma životaschopná, musí mezi náročnější literaturu zařadit i věci, které se prodávají lépe. To je takový mix.

Mluvíte o náročné literatuře, do sebe zahleděné literatuře. Je taková literatura ještě vůbec dobrá?
Nevím, jestli to zde můžu veřejně říkat. Literatura určená pro minoritní skupinu lidí podle mého názoru úplně dobrá není. Vydávat knihy proto, aby si o nich povídalo pět lidí v kavárně, není ideální stav.

Co je pro vás takový „top“ v literatuře? Co čtete? Co vás ovlivňuje?
Myslím si, že skvělé věci jsou povídkové knihy Jana Balabána. Hodně se mi líbí Katka Tučková, která je velmi úspěšná. Omlouvám se, že zde zmiňuji pouze knihy našeho nakladatelství, ale člověk je v tom ponořen…

Chystáte nějaký její titul?
Nedávno vyšla její nová kniha Žítkovské bohyně, což byl velmi úspěšný titul. A my jsme tím byli velmi mile překvapeni.

Narodil jste se v Boskovicích a na základní školu chodil do Lysic, kde jste žil. Tam jsou vaše kořeny. Ovlivnilo vás toto místo v životě nebo v práci, kterou teď děláte?
To je poměrně složitá filozofická otázka. Pocházím víceméně ze samoty u Lysic. Ten neustálý kontakt s přírodou mě ovlivňoval na začátku mého zájmu o literaturu, protože jsem vyhledával věci z přírodní lyriky a podobně. Zásadnější věc byla ta, že rodiče měli poměrně rozsáhlou knihovnu. Takže jsem byl v kontaktu s knihami a literaturou.

Jaké jsou vaše plány v nakladatelství?
Naše plány jsou stále se rozvíjet, rozšiřovat. Máme ještě stále dost nápadů a dost zajímavých knih. A myslím, že se nám podařilo vytvořit poměrně dobré místo na trhu, kdy nám lidé věří, že naše knihy jsou kvalitní. Samozřejmě neustále přemýšlíme o tom, jak dlouho bude švédská kriminální literatura, která teď tvoří ekonomickou páteř nakladatelství, tak úspěšná. Snažíme se proto mapovat další jazyky a další literatury, a to nejen z hlediska krimi, ale i z hlediska kvalitních a zároveň úspěšných a atraktivních titulů.

Konkrétnější být nechcete?
Těch knih je tolik, že se mi to těžko vybavuje. Začali jsme vydávat velice slavnou řadu detektivek od Henninga Mankella. V České televizi šel seriál o detektivovi Wallanderovi v hlavní roli s britským shakespearovským hercem Kennethem Branaghem. A z náročnějších či ambiciózních knih je zajímavá kniha autora Jeffrey Eugenidese Hra o manželství. To je americký spisovatel, nositel Pulitzerovy ceny. Tuto knihu jsem nedávno přečetl v rukopise. Pro každého, kdo prošel vysokoškolským studiem, je nesmírně zajímavá. Líčí totiž detailně atmosféru studentského života, sémiotických kurzů, filozofických úvah, prvních (nebo druhých) lásek a vztahů.

Zbývá vám prostor pro podporu mladých autorů?
Stále se snažíme vydávat poezii, i když už v menší míře než dříve, protože ekonomická realita je relativně nepříznivá a také je to možná už věkem, že poezie člověka nezajímá v tomto věku tolik, jako třeba ve dvaceti letech. A co se týká nezavedených nebo nadějných mladých autorů, to je pro nás jeden ze základních kamenů naší práce. I když může být přeložený autor úspěšný nebo člověk narazí na nějaký bestseller, hlavním ekonomickým i literárním smyslem nakladatelství našeho zaměření je objevit vlastní domácí autory.  V tom je ta největší přidaná hodnota, kterou nakladatelství může přinést. A pokud se opravdu podaří vypiplat nebo objevit úspěšného českého autora, má to největší přínos jak z hlediska prestiže, tak z hlediska ekonomického.

Nebije se ve vás role ekonoma a člověka, který by rád podpořil dobrou literaturu?
Člověk se sám sebe samozřejmě ptá, zda neustálým přemýšlením o číslech a penězích v sobě neubíjí tu poetickou část osobnosti, estetickou vnímavost. Napadají mě i různé bonmoty: „Člověk deset let pracoval na tom, aby svůj menšinový vkus změnil na většinový.“  Tedy aby mohl hledat knihy, které budou mít větší dopad, větší ekonomický úspěch. Snad mi ještě stále zůstal nějaký cit pro estetiku a literaturu, nejen pro ekonomiku.

Jeden z autorů, který je hodně propojen s Hostem, je Pavel Kolmačka. On učil češtinu na gymnáziu, ale neustále byl pod takovým tlakem, že kdyby se našel někdo, kdo má aprobaci češtinu, on by musel ustoupit. Přišlo mi to docela absurdní: sám bych byl velmi rád, kdyby mým učitelem byl někdo, kdo mě dokáže inspirovat v tvorbě. Jak vidíte vy školní průpravu? V té době se osobnost člověka formuje nejvíce?
Zásadní je ten inspirativní učitel. Učitel, který je osobnost, který dokáže studenty navést někam, kde jim ukáže něco, co je začne bytostně zajímat. To je dnes problém školství. Osobnost učitele je důležitější než nějaké jeho dosažené vzdělání.

Měl jste nějakého takového učitele ve škole nebo jinde?
Pro mě osobně byl  nejinspirativnější můj učitel historie na gymnáziu, který ve mně vzbudil zájem o historii. Já si v tom pak nějak našel antiku a přes Antickou knihovnu, která v šedesátých a sedmdesátých letech v Čechách vycházela, jsem se dostal oklikou k literatuře.

Býval jste označován jako spirituálně orientovaný básník. Je to jen nějaké recenzentské klišé, nebo je na tom něco pravdy?
Klišé to není. Jak se na začátku devadesátých let lámala doba, od materialismu byl odklon k spiritualitě, my jako vnímaví mladí lidé jsme na to možná měli nějaký radar, byli na to citliví a hodně se tím zabývali. Osobně se ale za nějakého křesťanského nebo spirituálního autora (a zřejmě ani člověka) nepovažuji. Bylo to spíš dobové literární vyjádření.

Co máte rozečtené nyní?
Teď jsem četl toho Eugenidese a mám rozečtené další rukopisy a materiály, které připravujeme do nakladatelství. „Pro změnu“ například další sérii švédských detektivek. V nedávné době jsem pak četl knihu Iana McEwana.

To by mě zajímalo, zda máte vůbec čas si číst „jen tak“?
Ano, je to svým způsobem perverzní. Ale čtu „pracovně“, ale i „jen tak“ i knihy z jiných nakladatelství. Myslím, že je tu spousta nakladatelství, která vydávají kvalitní literaturu – Argo, občas Odeon a tak dále.

Tomáš Reichel (*1971, Boskovice)

Ředitel nakladatelství Host, básník. Studoval na gymnáziu v Blansku (maturoval v roce 1990). Studoval bohemistiku a historii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (1990 až 95, studia nedokončil). Od roku 1993 působí v redakci časopisu Host, od roku 2002 členem redakční rady. Roku 1996 se stal spoluzakladatelem, spolumajitelem a ředitelem nakladatelství Host. Je autorem básnických sbírek Před branou popela a Ztracený ráj.

(redakčně kráceno)