Nezvladatelnou energii pětiletého Václava Hudečka se jeho otec rozhodl zkrotit lekcemi houslí. Volba to byla více než šťastná. Odhalila totiž mimořádný talent, který se péčí špičkových učitelů a vrozené Hudečkově zodpovědnosti rozvinul v mistrovskou virtuozitu, která ho vynesla mezi světovou interpretační elitu. V Profilu ze 17. října s Václavem Hudečkem hovořil Jiří Václavek.
„Talentovaný lenoch je lepší než netalentovaný dříč,“ říká Václav Hudeček
I když je to s odstupem několika měsíců, blahopřeji vám k vašim šedesátinám, ke kterým jste dostal také medaili hlavního města Prahy, kterou jste si dnes vzal s sebou.
Ano, chtěl jsem se pochlubit. Jsem na to pyšný a vážím si, že jsem ji dostal právě od pana primátora Svobody, protože je to úžasný chlap, mám ho rád a vážím si ho.
Pojďme se vrátit desítky let zpátky: příběh o houslích pro zlobivého chlapce je pravdivý, nebo je to pouze legenda, která se dobře vypráví a dobře poslouchá?
Ten příběh je skutečně pravdivý. Byl jsem hyperaktivní dítě a můj otec, který byl sice povoláním veterinář, ale byl také velice zdatný amatérský houslista, si řekl, že když mám tolik energie, měl bych ji využít k něčemu prospěšnému. Zastával přitom názor, že umět hrát na nějaký hudební nástroj a znát noty by měl člověk zrovna tak, jako umí číst a psát. A začal mě učit na housle.
Když pak zjistil, že přestože jsem lenoch a moc necvičím, jde mi to takřka samo, začal mi hledat učitele. A já měl to štěstí, že od počátku až po konec studijních let jsem měl ty nejlepší učitele. Za všechny bych jmenoval dva poslední: profesora Václava Snítila na pražské AMU a samozřejmě Davida Oistracha, jednoho z největších houslistů minulého století.
Šlo vám to tak dobře, že vás už ve dvanácti mimořádně přijali na konzervatoř a pak předčasně i na pražskou AMU. Vytvářela se v té době kolem vás jakási aureola zázračného dítěte?
Možné to je, ale já jsem to bral vždycky s rezervou. Zázračné dítě je, když z hlavy dělí osmimístné číslo osmimístným číslem s přesností na deset desetinných míst. A zázračné dítě byl třeba Mozart, který v deseti letech psal symfonie. Ovšem u interpreta, který se musí naučit techniku, jsou to pouze schopnosti, talent a práce, práce, práce. Nic jiného za tím není.
Samozřejmě že když v deseti hrajete Mendelssonův houslový koncert a v jedenácti Paganiniho, lidé si řeknou, jé, zázračné dítě, ale nepřátelé zároveň dodají, no jo, ten zhasne jako všechna zázračná děcka v historii. A protože tohle mě tenkrát hrozně štvalo, svou vrozenou lenost jsem překonal tím, že jsem se jim snažil dokázat, že nejsem to zázračné dítě. Musím ale říct, že na tom, abych začal pracovat, měl velkou zásluhu můj otec.
To, co říkáte, dokresluje vaše motto, které uvádíte na svém webu: „Úspěch je záležitostí ideálního prolínání talentu a píle. Bez talentu je všechno snažení marné, ale bez práce se dá i velký talent pohřbít.“ Jaký je u houslisty ten ideální mix talentu a píle?
Lepší je varianta, když máte co nejvíc talentu a jste trochu lenoch, než když jste bez talentu a jste strašně pilný. (To ale platí i v jiných profesích.) Ideální je, když je to vyrovnané.
Od přírody jsem ne snad lenoch, ale raději odpočívám, než že bych se hrnul do nějaké vyloženě dřivé práce. Nicméně pánbůh mi dal za vlastnost zodpovědnost. Té jsem vědomě využíval k tomu, že jsem vždy nasliboval, že se něco naučím a pak to za rok za dva (u nás se plánuje na léta dopředu) zahraji. Pak jsem si nadával, proč jsi to sliboval, mohl jsi zase zahrát toho Mendelssona, nic bys nemusel dělat a užíval bys života. Nakonec mě to ale donutilo pracovat a naučit se spoustu věcí. Díky svému smyslu pro zodpovědnost tak dnes mám velmi slušný repertoár.
Obměňování repertoáru, to je váš recept jak se udržet ve formě?
Určitě. V naší branži, v té takzvaně vážné muzice, ale nevystačíte s jedním programem, s kterým byste objížděl republiku nebo cestoval do zahraničí. Většina pořadatelů chce samozřejmě vás, ale také chce zahrát i určitou skladbu. Takže abychom se mohli živit i na mezinárodní úrovni, musíme mít poměrně velký repertoár – hrát prakticky všechny velké houslové koncerty. Všechno se to naučit je pak docela fuška.
Profil: Václav Hudeček (zdroj: ČT24)
Když vezeme v potaz, že jste velmi zodpovědný, není pro vás jméno Václav Hudeček a všechno, co je s ním spjaté, tak trochu břemeno? Václav Hudeček si přece jenom nemůže dovolit vystoupit za každé situace a podat výkon, který není stoprocentní.
To jste řekl velmi důležitou věc. Netýká se to jenom mě, ale všech lidí, kteří v čemkoliv (třeba v žurnalistice, ale i v politice) dosáhnou nějakého vrcholu. Od vás se pak totiž automaticky očekává, že publikum nebude zklamáno. Váš dobrý výkon se vlastně bere jako samozřejmost – poplácají vás po ramenou, dobré, dnes to vyšlo, fajn. Kdybyste ale jednou za dvacet zahrál blbě, řeknou, Hudeček už je odkecanej a měl by jít do penze.
Být na vrcholu je samozřejmě příjemné, máte hodně příležitostí, ale udržet se tam je daleko složitější, než se na něj dostat, protože na vrchol se někdy můžete dostat i omylem.
To stoprocentně není váš případ. Mimochodem, stanovil jste si nějakou mez, za kterou už nepůjdete? Že si řeknete, jsem na vrcholu, tady končím a už vystupovat nebudu?
Svým letním studentům na luhačovické akademii říkám, ne abyste se mi smáli za zády, až budu hrát blbě, musíte mi to říct.
Mám vedle sebe úžasného člověka, svou ženu, a ona je velmi kritická. A i když si myslím, že mě má hodně ráda, jsou věci, kdy žádná láska nehraje roli – když je něco špatně, vždycky mi to řekne. Mé ženě vděčím za to, že jsem neudělal věci, které bych udělal, kdybych ji neměl, a naopak že jsem udělal věci, které bych neudělal, kdybych ji neměl. To je to nejdůležitější, protože vím, že když mě žena kritizuje, není to závistivá kritika, ale pravda. Každému člověku bych přál, aby někoho takového měl, ať už je to manželka, manžel, nebo přítel. Navíc jsem dost sebekritický. A výhoda také je, že dnes si můžete koncert nahrát na video, poslechnete si to a řeknete si, ještě to pořád jde, zaplaťpánbůh za to.
Luhačovická akademie nebo festival Svátky hudby jsou dva příklady, kdy velmi intenzivně pracujete s mladými houslisty, s mladými lidmi. Rodí se v Česku stále tolik houslových talentů, jako tomu bylo před několika desítkami let?
Vážná muzika je dost na vedlejší koleji – nestanete se hvězdou jenom tím, že krásně hrajete a cvičíte – a naši muzikanti se prosadí spíš v cizině než u nás doma. Doba je prostě taková povrchní, kdy se na všech televizních stanicích vyrábějí „hvězdy“ na jedno použití. Přesto je s podivem, že se pořád najdou mladí lidé – jsou přitom bez komplexů, skvěle vypadají -, kteří se rozhodli cestou trnitou a kamenitou dobýt vavříny v této oblasti.
Je to subjektivní přínos konkrétních talentů, nebo je to přínos českého hudebního školství? Tedy, je české hudební školství stále to, co bývalo v éře lidových škol umění?
Určitě. Dnešní základní umělecké školy jsou na světové úrovni a to, co někteří pedagogové (například profesoři Fischer, Kudelásek, profesorky Vlachová, Metelková a další) dokážou z těch malých dětí vykřesat, je opravdu zázrak. Když tyto děti přijedou na luhačovickou akademii, kam bereme jenom ty, které hrají velké houslové koncerty a světový repertoár, fascinuje mě, co dokážou. Jenom bych jim přál, aby měly ve své profesi co nejvíc uplatnění.
Navíc po šestnácti letech fungování luhačovické akademie nám po našich nejúspěšnějších studentech (Josef Špaček, Jan Mráček, Petr Matěják) přichází další houslová generace, ze které možná vzejdou další vítězové velkých mezinárodních soutěží.
Platí stále, že je česká houslová škola spíše technicky zaměřená, možná po vzoru ruské školy? Anebo se to trochu mění a mladí čeští houslisté jsou kromě brilantní techniky výborní i v procítění, interpretaci hudby?
Technická je spíš americká škola, i když to spíše bývalo. Za posledních dvacet let se svět absolutně změnil oproti době, kdy jsem začínal já. Tehdy tady byl Sovětský svaz, plný geniálních muzikantů, kteří ovšem měli velmi omezené možnosti cestování. A v Americe zase byli většinou potomci ruských muzikantů, kteří tam založili jejich slavnou školu. V té době byla americká škola spíše taková studená a technická, zatímco ruská škola, to byla ta ruská duše, kde se v interpretaci projevovaly ty pohnuté dějiny.
Dnes je to hodně promíchané a česká houslová škola je velmi slavná. Dokonce když jsem v roce 1972 hrál s Davidem Oistrachem na Pražském jaru, tak on na tiskovce řekl jednu zajímavou věc, o které jsem do té doby nevěděl: Jedna polovina ruské houslové školy, ta sanktpetěrburská, je pokračováním české houslové školy, kterou tam přivezli čeští houslisté Ferdinand Laub a František Hřímalý. Druhá polovina, ta oděská, je vyloženě ruská a z té byl David Oistrach. A obě ty školy se vyznačují obrovskou procítěnou muzikálností.
Václav Hudeček (*1952, Rožmitál pod Třemšínem)
Houslový virtuos. Již ve dvanácti letech se stal mimořádným posluchačem pražské konzervatoře a v šestnácti byl, též mimořádně, přijat na pražskou AMU. V patnácti letech vystoupil s Royal Philharmonic Orchestra na legendárním koncertě v Londýně. Jeho hra natolik zaujala Davida Oistracha, houslovou legendu 20. století, že mu nabídl pedagogické vedení (od roku 1970 až do Oistrachovy smrti v roce 1974). Během své kariéry vystupoval s nejlepšími světovými orchestry (mj. Berliner Philharmoniker, Cleveland Symphony Orchestra, NHK Philharmonic Orchestra, Gewandhaus Leipzig, Moskevská státní filharmonie) a na nejprestižnějších světových pódiích (např. Carnegie Hall, Royal Festival Hall, Suntory Hall, Osaka Festival Hall). Významná je i jeho práce s nastupující generací, jako je festival Svátky hudby nebo každoroční houslové kurzy v Luhačovicích pod názvem Akademie Václava Hudečka. V říjnu 2007 mu prezident republiky Václav Klaus udělil Státní vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.
(redakčně kráceno)