Každý měsíc sedá sociální pracovnice Kateřina Polanková z brněnské Společnosti pro ranou péči do auta a míří do domu Uhdeových. Za Oliverem jezdí více než šest let. „Naší počáteční prací je pomoct rodičům zorientovat se v tom, co musí najednou řešit – od lékařů po to, jak s dítětem manipulovat a jak si s ním hrát, aby se co nejlépe rozvíjelo. Snažíme se je ale podpořit i psychicky a dodat jim odvahu, že i s dítětem, které je jiné než ostatní, se dá vést hezký život,“ popsala svoji práci Kateřina Polanková.
„Je hodně příjemné, když také přijde někdo za vámi po tom všem objíždění lékařů a zdravotních zařízení,“ potvrdila maminka Olivera Gabriela Uhdeová. Podle ní by péče o postiženého syna byla bez pomoci centra a dalších rodin o dost těžší. „Kolikrát jsem potřebovala poradit i ohledně finanční stránky péče – člověk vůbec neví, o co má možnost žádat. To jsou všechno sociální pracovnice schopné zařídit, zjistit a člověk nemusí pátrat po všech možných úřadech,“ dodala.
Maminka Olivera Gabriela Uhdeová
„Člověk zjistí, že v tom není úplně sám, že rodin s postiženými dětmi je víc a že informace se dají předávat i jinak než jen u lékaře. Lékaři mnohdy člověku neporadí, protože sami neví nebo se na problémy dívají z hlediska své odbornosti. Rodiny, které ty děti mají doma a jsou s nimi denně, ovládají hodně praktických věcí – kam jet, co dělat, jaké koupit hračky. To je příjemné i na Centru rané péče.“
Gabriela Uhdeová o pomoci střediska a dalších rodin
Návštěva sociální pracovnice v rodině je vždy rozdělená do dvou částí. Nejprve se odbornice věnuje mamince a aktuálním problémům, které řeší. „Druhá část je věnována podpoře vývoje dítěte. Hodně času věnujeme stimulaci zraku, k tomu máme hodně speciálních pomůcek, které jsou upraveny na to, aby na ně bylo schopné reagovat i dítě se zbytky zraku,“ popsala Polanková.
Práce přímo doma u rodin má podle odborníků řadu výhod. „Dítě, které je v domácím prostředí, tak je uvolněné, zklidněné a lépe se s ním pracuje. Když by muselo cestovat třeba sto kilometrů do centra, tak by bylo z cesty unavené a nebylo by tak soustředěné,“ vysvětlila ředitelka brněnského Střediska pro ranou péči Klára Němcová.
Sociální pracovnice a speciální pedagožky za svými klienty dojíždí až do 150 kilometrů vzdálených měst a obcí na jižní Moravě a částečně také na Vysočině a ve Zlínském kraji. Dveře do projektu má tak otevřené skutečně každý.
Středisko rané péče nabízí svoje služby dětem se zrakovým postižením do čtyř let a dětem se zrakovým a kombinovaným postižením do sedmi let.
Pracovnice střediska dojíždí za svými klienty pravidelně jednou za 1–3 měsíce, a to podle potřeby a vzájemné domluvy s rodinou. Konzultace trvá zhruba 1,5 hodiny a je pro rodiny bezplatná. Středisko aktivně nehledá a neoslovuje rodiny, podnět ke spolupráci vždy musí vzejít od rodičů postiženého dítěte. Podrobnější informace i kontakty najdete na webu střediska.
