Praha - Kdo by neznal tragické osudy jedné z největších předválečných a válečných filmových hvězd Lídy Baarové, její osudový vztah s nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem, pak následný pád, vězení, společenské zatracení. Její osobní tragédie však tvrdě dopadla i na další členy její rodiny. Zejména na její mladší sestru, talentovanou filmovou a divadelní herečku Zorku Janů.
Bylo těžké být sestrou Lídy Baarové?
O Zorce Janů se říkalo, že byla mnohem talentovanější než její slavná a zároveň prokletá sestra. Přestože Zorka nenáviděla nacisty a nikomu ani slovem neublížila, snesla se i na ni po skončení války obrovská vlna nenávisti.
Veškeré její naděje, touhy a sny zabilo jednoho dne několik jejích kolegů, českých herců. Přemohla ji obyčejná lidská zloba. „Ona byla skutečně taková senzitivní, jemná dívka, skromná, vůbec nijak okázalá a všechno prožívala tak nějak niterně. Já si myslím, že ta její povaha byla nevhodná do týhle herecký branže, ono být v divadle mezi herci není žádná legrace,“ řekla o ní herečka Eva Gerová.
Zažloutlé listy deníku vyprávějí o nenaplněných snech, o jednom zmarněném životě. A přitom bývala plná nadějí a snů. To když se v patnácti letech rozhodla, že bude herečkou. Jmenovala se Zorka Babková, později Zorka Janů. Její sestra Lída Baarová byla o sedm let starší. Když Zorka studovala dramatickou konzervatoř, Lída už byla evropskou filmovou hvězdou. Za sebou však také bohužel měla milostný poměr s nacistickým prominentem Josephem Goebbelsem a nesla si cejch, který jí měl jednou, a s ní celou rodinu, svrhnout až na pomyslné dno propasti.
GALERIE
Lída Baarová zdroj: ČT24
Svůj deník začala Zorka psát koncem roku 1940. Bylo to v sanatoriu na Vráži, tedy v místech, kde kdysi natáčela Ohnivé léto, a kam se uchýlila poté, co se psychicky zhroutila. Počátkem roku 1941 se Zorka vrací domů. Pobyt v léčebně jí prospěl. Jako herečce se jí v této době vysloveně daří. V letech 1938 až 1944 stihne natočit celkem jedenáct filmů. Je jiná než její sestra - už před válkou obdivovala E. F. Buriana, hrála ve studentských představeních po boku Pavla Tigrida, Jiřího Schwarze-Červinky či básníka Jiřího Ortena.
Divadlo jí přinášelo radost, leckdy ale také utrpení. Ve společnosti tehdejších celebrit se cítila čím dál hůře. Vztahy, které mezi herci vládnou, ji čím dál více znechucují a zraňují.
Zápis v deníku z 10. ledna 1941
Seděla jsem v Lucerně s Liduškou, Vávrou a Svitákem. Později přišel Havel a Rychlík. Hnusilo se mi celé to prostředí, zdálo se mi, že mne pohlcuje strašná tlama společnosti. Posléze mi bolesti zabránily vnímat, a tak se už jen matně pomatuji, teď když ležím v posteli, že jsem si přála na zpáteční cestě zemřít… Nebyla jsem opilá, naopak, velmi střízlivá, je-li ovšem strav zoufalství takovým. Vím jen, že během cesty prázdnými ulicemi, v nichž jen kupy hnědého sněhu tvořily známky denního života, jsem několikrát věřila v zabití. Byla jsem hříšná, vždyť vedle mě seděla moje krásná Lída, ale v ten okamžik, jako by neexistovala. Jen ta touha umřít. Ale žiju, jak je vidět, protože jsem fatalistka, tak je dobře, že žiju.
S blížícím se koncem války měla Zorka čím dál větší rozepře se sestrou Lídou. Vyčítala jí její styky s nacisty, které ona sama tak nenáviděla. Měla obavy z toho, co se může po válce dít. Také měla čím dál větší zdravotní problémy. Divadelní představení zvládala s vypětím všech sil. Deníkové záznamy prozrazují, že celé noci probděla, protože trpěla velkými bolestmi hlavy. Dnes už se ví o tom, že měla leukémii.
Tušení Zorky se začalo naplňovat. Po skočení války se Lída Baarová ocitla za údajnou kolaboraci ve vězení. Přestože bude posléze osvobozena, ve vypjaté době plné hysterie se hovořilo o tom, že bude veřejně pověšena. To byl začátek doslova antické tragédie celé rodiny. Matka dostala po výslechu infarkt, otec přišel o nohu. Zorku vyhodili z divadla.
V pražské Hybernské ulici, kde je dnes hotel Centrál, sídlilo v roce 1946 Komorní divadlo, které bylo součástí divadla vinohradského. Zorka Janů sem přicházela na běžnou divadelní zkoušku. O tom, co se vzápětí odehrálo, vydal po válce svědectví František Kožík. Jeden český herec se na ni obořil, že sestra Lídy Baarové tam nemá co dělat. Šla tedy domů. Mlčela. Nic neřekla.
Vyhození Zorky z divadla přihlíželo osm dalších slavných či méně slavných českých herců. Dívky, která nedokázala nikomu ublížit, byla známá svým antinacistickým smýšlením a odmítala, jak deníky prozrazují, protižidovské akce nacistů i českých fašistů, se nikdo z nich jediným slovem nezastal. I když musíme brát do úvahy také strach, který v této vypjaté době plné vášní mnoho lidí doslova ochromil.
GALERIE
Zorka Janů zdroj: ČT24
Zoufalá Zorka přišla domů. Žila tu tehdy už sama jen se svým invalidním otcem. Nakonec se vrhla z prvního patra své vily dolů, na pískovcové schody. Bylo 27. března 1946. Její sestra, Lída Baarová, byla v té době stále ve vězení. Jak Marcela Babková vzpomínala, Zorka ležela na schodech, jako by byla ukřižovaná. Po dvaceti minutách zemřela. Bylo jí teprve pětadvacet let. V tváři už měla klid a mír. Tedy to, po čem po celý svůj krátký život marně toužila.
„Když se rozhodne mladý člověk, kterému je 25 let a ještě k tomu krásná dívka, odejít ze života, tak nad tím by se měla pozastavit celá společnost, proč se to stalo. Protože to není jen tak to vzít na lehkou váhu, takové rozhodnutí, a jestliže v roce 46 v březnu si Zorka Janů brala život v rodinné vile, takřka před zraky rodičů, tak se tím skutečně měla společnost zabývat. Zamyslet se nad tím,“ uzavřel filmový historik Pavel Jiras.
Zorka Janů
Vydáno pod