Stíhací pilot Emil Boček: Šestý smysl vám řekne, když nemáte letět

Brno - Životní elán, jasná mysl a přívlastek „nezlomný“, to jsou atributy dnes devadesátiletého leteckého plukovníka Emila Bočka. Bývalý člen 310. československé stíhací perutě zůstal u Britského královského letectva (RAF) až do konce druhé světové války. Jeho cesta do Anglie ale nebyla jednoduchá.

Co pro Vás bylo při útěku z vlasti nejhorší?

Dostat se přes Maďarsko, protože Maďaři nás chytali a zavírali. Já tam prošel čtyřmi kriminály! Až jsem se přes Maďarsko dostal do Jugoslávie, tak tam s námi už spolupracovali. Přijel jsem na hranice, kde měl být průvodce, který mě měl převézt přes hranice, ale on tam nebyl. Tak jsem se zeptal člověka z povozu, kde je ta Jugoslávie? Řekl mi, ať jdu tímto směrem, že za půl hodiny budu v Jugoslávii. Ale nebyla to pravda. Až k ránu jsem našel farmu, kde jsem se zeptal, kde vlastně jsem. A čeledín mi řekl, že když přelezu tento drát, tak už jsem v Jugoslávii.

Jaké to bylo v Jugoslávii?

Tam se na vojenském velitelství čekalo, co bude dál. Hlídali nás dva vojáci. Po značných peripetiích jsme odjeli do Soluně, kde jsme přespali, a přes Bospor jsme se dostali do Cařihradu. Okolo vlaku vždycky byla hromada dětí, které pořád prosily o bakšiš. Když jim člověk hodil drobné, ony by se snad pozabíjely. V Bejrútu jsme byli ubytovaní na kraji pouště v kasárnách cizinecké legie a čekali jsme na loď. Odtud jsme odpluli do Alexandrie a následně do francouzské Marseille.

Co se stalo v Marseille?

Tam jsem podepsal závazek na pět let do cizinecké legie. Mezitím ale vypukla válka, takže jsem do ní nenastoupil, ale absolvoval jsem telefonický kurz a s prvním a druhým plukem jsem odjel jako telefonista na frontu. Jeli jsme vlakem, autobusem, pak ještě pěšky. Vyfasovali jsme pět nábojů do pušek z roku 1864. Já jim říkal, že je to málo. Šel jsem si pro ty náboje raději třikrát. Později přiletěli Němci a začali nás bombardovat. Od té doby se už denně ustupovalo tak o padesát až šedesát kilometrů. Když skončil ústup, začali shánět šoféry, tak jsem se přihlásil.

Jak jste se tedy z Francie dostal do Anglie?

Ve francouzském přístavu jsme čekali na loď. Údajně prezident Beneš zařídil, že nás nalodila uhelná loď, se kterou jsme odpluli do Gibraltaru. Tam jsme čekali, a jakmile se utvořil konvoj, tak jsme vyrazili. Plulo se pod ochranou válečných lodí asi čtyři dny, když jsme přistáli v Liverpoolu. Vylodili jsme se a dál se jelo vlakem.

Emil Boček vzpomíná, jak se učil anglicky (zdroj: ČT24)

Co jste při příjezdu do Anglie dělal?

Později jsem byl přidělen k letectvu, v mechanickém kurzu nás bylo asi padesát. Byl jsem mechanik 1. třídy a opravoval jsem mašiny v hangárech. Pořád jsem ale šilhal po pilotování. Velitel hangáru mě ale nechtěl jako mechanika pustit. V hospodě jsem později potkal leteckého seržanta, který říká „bloody Czechs“ (překlad: „zatracení Češi“). Chytl jsem ho za klopy a ptám se ho: „Co jsi to říkal?“ Liskl jsem ho z jedné strany, z druhé strany a šel jsem si sednout. On ale zavolal vojenskou policii, sbalili mě a odvezli na letiště. Na polním soudu mě pak odsoudili k 168 hodinám ve vězení. Za šest dní jsem veliteli hangáru řekl, že buď mě pošle do pilotního výcviku, nebo ať mě pošle do kriminálu, že to ve vězení klidně do konce války vydržím. Tak mě velitel hangáru nakonec poslal do pilotního kurzu.

Jak to tam fungovalo?

Nejprve se lítalo na dvouplošnících v Anglii. Instruktoři určovali, kdo půjde ke stíhačům a kdo k bombardérům. Já šel ke stíhačům. Odlétal jsem patnáct hodin a další pilotní výcvik jsem měl absolvovat v Kanadě. Na loď Empress of Japan, která byla válečnou kořistí, se nás nalodilo asi 13 tisíc a odpluli jsme do New Yorku. Jako první jsme z Ameriky viděli sochu Svobody, to bylo něco monumentálního. Vlakem jsme následně jeli šest dní přes celou Kanadu. Později jsme se v Kanadě učili létat na cornellech. Pak i na harvardech, to byly pěkné mašiny. Při startu ale dělaly takový rámus, že jsme si mysleli, že se nevyspíme. A to se lítalo každý den – ve dne, v noci, v sobotu i v neděli. Ale po pěti dnech jsme už ani nevěděli, že se kousek od nás lítá.

Později jste ale lítal opět v Británii, ne?

V lednu 1944 jsem získal hodnost seržanta a pilotní křídla. Po návratu do Anglie jsem pokračoval ve výcviku. Lítal jsem už na spitfirech a učil se střílet. Byl jsem přidělen jako pilot k 310. skvadroně. Už za týden jsem doprovázel dvanáct bostonů při bombardování. Se skvadronou jsem létal až do konce války, za tu dobu jsem měl šestadvacet dokončených letů nad Německem.

Neměl jste někdy strach, že se z letu nevrátíte?

Kdo měl strach, že se nevrátí, ten ani neodletěl. Říkali jsme si: mě to nepotká, to potká toho druhého. Já si myslím, že šestý smysl vám řekne, když tam máte zůstat.

Kdo je Emil Boček?

Letecký plukovník Emil Boček se narodil v brněnských Tuřanech 25. února 1923. Koncem roku 1939 uprchl z domova. Přes Balkán se dostal až do Bejrútu. V létě 1940 bojoval ve Francii, od září 1940 se hlásil k britskému letectvu. Nejprve pracoval jako mechanik 1. třídy a opravoval stíhací stroje. Od října 1942 navštěvoval pilotní výcvik. V roce 1943 létal v Kanadě, konkrétně v provincii Alberta.

K československé stíhací 310. peruti nastoupil v říjnu roku 1944. Od letectva odešel až po konci války, v roce 1946. Začal se věnoval opravám motocyklů. O dva roky později, v roce 1948, byl donucen odejít do podniku Mototechna.

V říjnu 2010 získal z rukou prezidenta Klause Řád bílého lva za zásluhy o obranu státu a bojovou činnost. O životě Emila Bočka vznikl i dokument Nezlomný. Za velký úspěch považuje své osobní setkání s britskou královnou. Devadesátiletý Emil Boček žije v Brně a v minulosti pomáhal například iniciovat pomník bývalému prezidentu Edvardu Benešovi.

Vydáno pod