Kdysi jsem publikoval na sociálních sítích osobní sdělení: „Pokud mají být ve školství (zvláště v tom VŠ) známky, měli by si je studenti dávat sami. Dávalo by to větší smysl a hodnotu.“ Výrok vyvolal u čtenářů několik otázek, současně ale také mou potřebu výrok rozvést a osvětlit.
Známky škodí
Na vysoké škole učím jen několik málo let, ostatně, sám jsem tu „svoji“ absolvoval teprve před devíti roky. Nemám proto nasbíráno dostatečné množství „dat“ (čti zkušeností), na straně druhé si na daný systém stále ještě živě vzpomínám i z pohledu studenta. Zatímco to druhé mi umožňuje kritičtěji vnímat nedokonalosti výuky, to první zabraňuje dostatečně fundovaně tvrdit, jak správně učit. Když se nebudu ale bát podělit se o své dojmy z dosavadní pedagogické zkušenosti, výše uvedené nevýhody mírně upozadím…
Nespolupracuj
Známky a vůbec odměny za to, že něco uděláme, mají svoji negativní stránku. Odměna nás již od mala učí ke korupci (rodiče uplácí děti k tomu, aby si uklidily pokoj apod.), a známky mohou způsobit hned několik deformací naší osobnosti.
V ideálním světě bychom se totiž primárně snažili o synergii mezi lidmi – v rámci rodiny, týmu, pochopitelně i třídy či ročníku. Známka ale jde spíše cestou budování vlastní, individuální cesty. Copak snad rodiče zajímá, jak na tom jsou ostatní žáci? Uchlácholí je snad zpráva, že jejich dítko má trojku, ale ostatní mají jedničky? Naopak. Dokonce je nepotěší ani varianta, že spolu s jejich potomkem si domů nejlepší známku odnesl zbytek třídy („Tak to asi byla nějaká hodně jednoduchá písemka…“).
Žáci i studenti v lavicích sedí, aby zodpověděli (pro pedagoga) co nejuspokojivěji položené otázky. Vzájemně si pomohou pouze tehdy, cítí-li, že si to mohou dovolit – a to ještě záleží na jejich povaze. Nezažil jsem písemný test, kde by nám učitel řekl, abychom „dali hlavy dohromady“. Na uměleckých školách se také ne vždy „nosí“, aby na díle pracovalo více studentů – jak totiž pedagog/komise pozná, kdo na tom odvedl jaký podíl práce, pokud nemají funkce jasně oddělené?
Ptám se ale, záleží na tom? Opravdu je pedagog od toho, aby uvažoval, zda skupina studentů, která předkládá absolventský projekt, je složena z lidí, kteří pracovali stejně? A co to vlastně to „stejně“ je? Neměli by si sami udělat ve skupině pořádek a nepřipustit, aby se některý z týmu pouze „nesvezl“? Neměli bychom studenty vést naopak k maximálnímu využití potenciálu skupiny?
Uvědomuji si, že škola od školy se liší, přesto cítím určitou skepsi ke stávajícímu systému vzdělávání, protože shora rozhodně nepřicházejí pokyny, abychom učili k větší spolupráci, abychom nehodnotili studenty na základě testů či zkoušení… Naopak, shora vždy jen padají nové a nové fomuláře, tabulky, v nichž my máme jednoznačně ohodnotit studenta, případně v evaluaci student zase nás. Tak, aby z toho všeho šla udělat hezká statistika a úhledný graf. Jen ne prosím nic o pocitech, otázkách, inovacích…
Od základní školy, i té střední, jsem poměrně daleko, bezprostředně však blízko akademické půdě. A bohužel… ačkoliv bych čekal, že právě zde se bude systém významným způsobem měnit, opak je pravdou. Když se vzdám vzdychání nad faktem, že z pedagogů se čím dál tím více stávají lepší a lepší úředníci, ale ztrácejí čas a energii na to, aby byli také lepší učitelé, zůstává zde opět bolavým bodem ona známka.
Co sděluje známka?
Nedá mi to a v poslední době se častěji zamýšlím nad významem hodnocení (a známkování) studentů. Známka vyvolává soutěživost. Což o to, snažit se vynikat nemusí být zlé. Kdyby ovšem měla známka nějakou výraznější výpovědní hodnotu. Pokud v budoucnu vytvořím takový produkt, který si oblíbí miliony zákazníků po celém světě, dostávám srozumitelný signál. Když mi ale za slohovou práci či diplomový projekt pedagog či nevelká komise udělí známku, má to smysl akorát tak pro samotný vzdělávací systém, ne však studenta, který jako by se ze systému postupně vytrácel.
I ze své zkušenosti můžu říct, že většinou studentova snaha začíná a končí na tom, aby zkrátka předmět „dal“, případně se snaží o nějaký pěkně vypadající průměr. Mohli bychom začít spílat právě na něj – vždyť mu, my pedagogové, neustále připomínáme, že se učí pro sebe a ne pro nás. Ano, mělo by to tak být. Ale my také děláme všechno proto, abychom mu tento dojem současně popřeli. Když předvede práci, na které poctivě pracoval, dal do ní vše, čeho byl schopen, a má z ní dobrý pocit, nicméně v očích pedagoga či komise není jeho práce zkrátka „áčková“, co mu tím systém sděluje? Že se málo snažil? Že nemá být se svým výkonem tolik spokojený? A nejde pouze o nakrmení systému, který zkrátka nutně ke své existenci potřebuje srozumitelnou nálepku na každý úkon a na každou hlavu?
Samozřejmě, že lze známky obhajovat v případě exaktnějších věd/případů než je hodnocení slohové práce, uměleckého díla atp. Na straně druhé se dostáváme k podobnému bodu – pokud jsem pedagog a zkouším studenta ze znalostí dějin filmu, co mu známka udělená za předložení vědomostí, které se vztahují k vylosované otázce, sdělí? Že je v dějinách filmů podprůměrný? A nemohl by na zcela jiné otázce nachytat on mě? Věřím, že ano. A pokud se snažím nehodnotit vyloženě jeho faktografické znalosti, ale třeba schopnost kriticky uvažovat a argumentovat, dostává exaktní oznámkování tím kterým stupněm ještě větší trhlinu.
Jak z toho ven?
Chápu, že dnes studenti z ročníku do ročníku přecházejí s určitým počtem kreditů. Ty dostanou, pokud absolvují předmět. Pokud by šlo pouze o plnění kreditů, známky bychom mohli zcela vypustit. A nebo ne – co jim třeba dát možnost, aby předmět absolvovali, chodili do hodin, byli aktivní, připravovali krátké referáty, za to všechno sbírali body, aby opravdu mohl být předmět uznán? Ale když známku, tak ať si ji v závěru udělí nejen na základě nasbíraných bodů, ale také za závěrečné zkoušení/předvedení práce. Jsou-li sami se sebou spokojení, nechť si dají tu nejlepší.
Samozřejmě, že se objeví tací, kteří tohoto systému mohou využít ve svůj prospěch – zkrátka si udělí skvělou známku, i když je jeich výkon podprůměrný. No a? Pokud to unese jejich svědomí… Navíc, nejlepším pedagogem je samotná praxe a život, na který by si měli již během studia zvykat.
Upřímně, přestává mě bavit to vědomí, že se mám na studenty dívat z vyšší pozice – z pozice pedagoga, který zná víc a může proto hodnotit. Netěší mě to a nespatřuji v tom nic jiného než demotivaci studentů. Nehledě na to, že by se měli studenti učit zodpovědnosti za to, co (ne)dělají, do čehož spadá i schopnost sebehodnocení.
Osobně bych sebe raději vnímal jako někoho, kdo pomáhá hledat různá fakta a otevírat diskuzi k problémům, které by bylo dobré nenechat spát. Byl bych rád, kdyby pedagog nebyl ten, kdo radí a zkouší/hodnotí, ale kdo vede a poslouchá. Snad nejsem naivní, ale cítím, že by se takto více naučil nejen student, ale i samotný učitel…