Ostrava - Redaktorka ostravského zpravodajství České televize Vendula Horníková absolvovala Kurz speciální přípravy pro krizové situace, takzvaný Týden přežití, který pořádá Ministerstvo obrany. V mimořádně chladném dubnovém týdnu si s dalšími čtrnácti lidmi vyzkoušela, jak dokáže čelit fyzickému a psychickému nátlaku, krizovým situacím, do kterých se mohou dostat novináři nebo pracovníci humanitárních organizací v rizikových státech jako je třeba Afghánistán nebo Pákistán. Zažila únos, mučení, ponižování, fyzické vyčerpání. „Byla to pro mne zkušenost, která není vůbec s ničím srovnatelná. Ale jsem šťastná, že jsem vytrvala do konce. Dalo mi to určitý nadhled, na spoustu věcí se teď dívám jinak, než dříve,“ říká třiadvacetiletá redaktorka a studentka žurnalistiky Vendula Horníková. Úspěchem bylo už to, že prošla náročnými fyzickými a psychickými výběrovými testy. Z několika desítek zájemců vybrali organizátoři kurzu patnáct lidí, kterým připravili nezapomenutelný týden ve vojenském prostoru ve Vyškově.
Chtěla jsem zjistit, co vydržím
Jak tě to napadlo přihlásit se na tento kurz?
Ministerstvo obrany pořádá tento kurz už devatenáct let. Věděla jsem o tom, protože loni tam byli dva lidé z ostravské redakce zpravodajství. Přihlásila jsem se, abych poznala, co vydržím, taky jestli bych někdy mohla dělat novináře ve válečné zóně. Po této zkušenosti se moje chuť pokusit se o to zvýšila asi o tři sta procent. Samozřejmě mi účast muselo povolit vedení redakce.
Jak probíhaly výběrové testy?
Fyzické testy pro mne nebyly až tak náročné, protože jsem patnáct let závodně plavala. Absolvovali jsme zdravotní testy včetně desetiminutové jízdy na kole s měřením tepové frekvence, bylo to klasické sportovní vyšetření. Psychologické testy byly náročnější, trvaly asi čtyři hodiny.
Jak byl kurz zorganizovaný?
Byl rozdělený na teoretickou a praktickou část. Od pátku do pondělí jsme prošli nejprve teoretickým výcvikem, který byl od začátku na odlehlém místě, kde jsme byli izolováni od okolního světa. Nejprve jsme nafasovali armádní oblečení vzor 85, což není zrovna pohodlné. Jídlo na celý týden jsme si museli přinést v báglech sami. Dovezli jsme si konzervy, energetické tyčinky, čínské nudle, ty měl snad každý. Ale na jídlo moc čas nebyl. Učili jsme se třeba, jak se pohybovat v minovém poli, jak ošetřovat raněné, jak vyjednávat, když se dostaneme do zajetí, učili jsem se pracovat s mapou a vysílačkou. Nicméně ani v této části jsme neodpočívali. Hned po přednáškách nás čekala praktická cvičení.
- Kurz speciální přípravy pro krizové situace autor: Mirek Šindelář, zdroj: mocr.army.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/46/4587/458676.jpg
- Kurz speciální přípravy pro krizové situace autor: Mirek Šindelář, zdroj: mocr.army.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/46/4587/458673.jpg
- Kurz speciální přípravy pro krizové situace autor: Mirek Šindelář, zdroj: mocr.army.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/46/4587/458674.jpg
- Kurz speciální přípravy pro krizové situace autor: Mirek Šindelář, zdroj: mocr.army.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/46/4587/458666.jpg
Jaké třeba?
Hodně jsme bojovali s počasím. S tím nepočítali ani organizátoři. Stalo se to poprvé v historii kurzu, že byl sníh a mráz. I když jsme spali ve srubu, byla nám pořád zima. První tři noci bylo pod nulou. Měli jsme tam kamna, ale ty ho nevytopily. Do spacáků jsme lezli v bundách a čepicích, ale zima byla pořád, takže se moc nedalo spát. Když člověk na chvíli konečně usnul, instruktoři vyhlásili raketový útok na základnu. Museli jsme se rychle přesunout do krytu. Pak jsme se uložili zpátky ke spaní a sotva jsme usnuli, byl další poplach. Bylo to dost psychicky náročné a vyčerpávající. A školili nás vojáci, kteří jsou zvyklí dávat rozkazy, na což nejsou civilisté jako my zvyklí.
Co bylo pro tebe nejhorší?
Na to je těžké odpovědět, protože když člověk nespí, nejí, nepije, nesprchuje se a nemá skoro ani čas si zajít na záchod, tak se rychle přepne do úplně jiného režimu, na to, co je opravdu podstatné - přežít, i když to je jenom hra. Instruktoři nám na začátku zdůraznili, že všichni víme, že je to hra, dali nám i nějaký scénář, jak se bude celý ten týden vyvíjet. Ale zároveň řekli, že si z toho odneseme tolik, kolik do toho sami dáme. Možná mezi námi byl někdo, kdo si říkal, že o nic nejde, ale nakonec to, myslím, bral vážně každý. A to je také účelem toho kurzu - zažít něco extrémního, aby se mu to vrylo do paměti tak silně, že v případě skutečného ohrožení je schopen správně a poučeně reagovat.
Kdy ti došlo, že jde do tuhého?
To bylo asi druhý den praktické části. Byli jsme ve fiktivní zemi, kde proběhly volby, část obyvatel se vzbouřila, docházelo k ozbrojeným střetům. Vydali jsme se na pochod, dostali jsme souřadnice určitých bodů, kde na nás čekaly různé zkoušky a úkoly. Vše, co jsme měli s sebou, jídlo, oblečení, jsme si nesli na zádech, také jsme měli těžké neprůstřelné vesty a přilby. Toho dne se pořád střídalo počasí - svítilo slunce, pršelo, mrholilo. Šli jsme asi patnáct kilometrů lesem. Když jsme přišli k prvnímu určenému bodu, překvapili nás vojáci s kalašnikovama a nebyli vůbec přátelští. Začali nás prohledávat, ohmatávat, drsně se vyptávali, co tam děláme, kam jdeme a proč. Tehdy jsem pochopila, že to nebude sranda, že odporovat by asi nebylo na místě.
Bylo ti někdy tak těžko, že jsi brečela?
Byly chvíle, kdy jsem měla více než namále. Při únosu jsme měli na hlavě asi osm hodin kukly, kukla ty slzy docela vsákla, takže to nebylo vidět. A při nejtvrdším mučení a vyslýchání jsem si už myslela, že to vzdám, ale díky bohu jsem to dotáhla do konce.
Jak vás mučili?
Říká se tomu waterboarding. Není to nic příjemného. Účelem této metody je člověka přidusit, přitopit. Jako bývalá profesionální plavkyně jsem zapnula všechny instinkty a nějak jsem to zvládla, aniž bych něco vyzradila. Velmi špatně jsem snášela, když mne únosci nutili, abych trápila ostatní členy týmu. Několik jich muselo dělat u zdi dřepy, jeden únosce ke mně přišel a řekl, že teď jim budu počítat já. Naštěstí mě u číslo 86 zastavil.
Co chtěli únosci vědět?
Například naše takzvaná záchranná slova nebo volací znaky do vysílačky.
Jaké další zkoušky jste podstoupili v praktické části?
Byli jsme třeba v lese, instruktoři nám sebrali všechno jídlo, byli jsme hladoví. Předhodili nám slepici a řekli, když si ji nezabijete, nebudete jíst. Tak jsme to udělali. Byli jsme pětičlenný tým, rozdělili jsme si úkoly. Dva lidé ji zabili, já jsem ji pak s kolegyní, která je editorkou zpráv na Primě, stáhla z kůže a vykuchala. Nikdy jsem to předtím nedělala, ale divila jsem se, že to pro mne bylo docela jednoduché, docela jsem si to užila. Pak jsme ji opekli. Chutnala výborně, i bez soli. Na horkém mase si po pěti dnech půstu pochutnal každý. Ve slepici jsme dokonce našli vajíčko a čtyři žloutky, tak jsme měli i vaječinu. Zatímco jsme kuchtily, kluci postavili přístřešky. Večer jsme měli první větší pochod. Dostali jsme souřadnice, které jsme museli zanést do mapy. Našim úkolem bylo obejít dvanáct bodů, které nám dohromady dají nějaká písmena. Zdálo se to docela jednoduché, protože to byl okruh kolem hlavní cesty, nicméně jsme na tu cestu nesměli vkročit ani ji překročit. Body byly na přeskáčku, takže jsme chodili z kopce na kopec šest hodin, v těžkých vestách a přilbách, neprošlapaným sněhem, kterého bylo asi čtyřicet centimetrů. Když se setmělo, přišlo mi zcela nemožné, abychom označené stromy našli. Naštěstí jsme měli v týmu kluka, který v tom byl zběhlý. Podíval se na mapu a řekl, kterým směrem máme jít. A bylo to správně, našli jsme skoro všechno, náš červený tým byl v tom nejlepší. Bylo to ale dost fyzicky náročné. Přestože jsme měli všichni zaručeně nepromokavé boty, promoklo nám úplně všechno. Pak jsme spali venku pod přístřešky, pršelo, sněžilo, padaly kroupy, promokli jsme komplet. Měli jsme tam být celou noc, ale instruktoři nás nakonec oproti plánu asi o dvě hodiny dříve přesunuli do srubu. Byla hrozná zima. Asi nebylo úplně žádoucí, abychom všichni dostali zápal plic.
Jaký dojem z toho týdne u tebe převládá? Bylo to utrpení?
Nebylo to až takové utrpení. Měli jsme výbornou partu. Vyčerpání se někdy měnilo v euforii. Měli jsme třeba půlhodinové záchvaty smíchu, smáli jsme se úplným hloupostem, to pomáhalo. I když jsem měla někdy pocit, že už nemůžu, za chvíli mne to přešlo a fungovala jsem, aniž bych vnímala, že mám oteklé nohy, bolavá záda a ramena. Nakonec ty dvacetihodinové dny utekly velmi rychle. Jsem šťastná, že jsem tam byla. A jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla. Úžasné také je, jak nás ty extrémní situace spojily. Od konce kurzu jsem s některými lidmi, které jsem tam poznala, ve spojení. Možná tam vznikla i pouta na celý život, po týdnu jsme si rozuměli, jako bychom se znali deset let.
Dostali jste nějaké vyhodnocení toho, jak jste obstáli?
Na kurzu byly psycholožky, které s námi skoro každý den probíraly, co jsme prožili, co jsme udělali špatně. Finální ohodnocení ale bude až za měsíc v Praze.
Jaký byl návrat domů?
První dva dny jsem se cítila hodně zvláštně. Nevěděla jsem, co mám dělat. I když jsem měla velký spánkový deficit, nemohla jsem usnout. A taky jsem měla pocit, že mi nikdo nerozumí, že jsem na všechno sama. Na druhou stranu jsem měla myšlenky srovnané, jako nikdy dřív. Kéž by mi to vydrželo.
Jaký je tvůj profesní sen?
Chtěla bych být moderátorkou. Ale už od dětství mám také touhu odletět do Austrálie, postavit si někde na pobřeží na předměstí penzion a půjčovat třeba surfy. Takže třeba zpravodajka v Austrálii, to by se mi asi líbilo.