Kouzlo (nejen) hokejových šampionátů tkví v tom, jak během několika dnů i hodin přetáhne, v dobrém i zlém, zájem médií a obyvatelstva na svoji stranu. Až doposud jsme se mohli bavit o nejdelší zimě za uplynulých 100 let, nebo o tom, kdo že to vlastně sepsal prezidentskou amnestii. Teď se půlka národa, i v rámci národní „švejkovské“ povahy, baví a dohaduje, zda snad naši hokejisté neprohráli třetí zápas na turnaji schválně, aby si to se soupeřem ze země helvétského kříže mohli rozdat ještě jednou ve čtvrtfinále. A tam už z brankáře udělali pravý švýcarský ementál. Nejen výkony reprezentantů dělí národ na poloviny. A já sám za sebe říkám: Je moc dobře, že si hokejového mistrovství, podle dávné tradice, užíváme každým rokem.
Hlas pro tradici, které nikdy není dost
Moderní doba si prý žádá změny. Občas se hledají tam, kde jich netřeba. A tak nastává boj modernistů s tradicionalisty. Zkuste si vybavit, jak dlouho už se v jiném sportovním odvětví, v kopané, dohadují na téma, jak vyřešit sporné situace – ofsajdy nebo góly, které byly, ale rozhodčí je neviděl, nebo naopak. Ano, s tím se něco udělat musí. Zatím jsou to jen pokusy, bez opravdu zásadního řešení.
Pokud by něco potřeboval hokej, konkrétně turnaj pod hlavičkou MS, tak dokonalejší formát, v němž se nejlepší světové týmy budou srážet mezi mantinely pravidelně a co nejčastěji. Vždyť bývaly doby, kdy jsme se na každém šampionátu utkali dvakrát s Ruskem (Sovětským svazem), Kanadou i Švédy. Minimálně jednou s Finskem či s výběrem USA. To byla tradice! A teď už tu dvacet let máme i nového teritoriálního rivala - Slovensko. Jenže dnešní podoba turnaje a systém nasazování může přivodit situaci, že se s některým ze soupeřů světové špičky nepotkáme dva tři roky po sobě ani jednou. Natož víckrát.
Místo toho sledují diváci, ti zpočátku méně početní na stadionech (takové zápasy opravdu asi dvakrát nelákají), a více či méně „zděšení“ u televizních obrazovek (kdepak, rozdíly se minimalizují, a je to jako obehraná gramofonová deska, výroky, že na začátku MS mají ti tzv. slabší hodně sil a motivace vyšlápnout si na favority), tak tedy všichni sborem sledují zápasy se soupeři, které v podvědomí stále řadí do druhé ligy. Což o to, nakonec je to na 99 % potvrzeno i pohledem do konečné tabulky. Elita se přes potíže vyškrábe nahoru, zpočátku nadšený kompars klesá ke dnu. Ale až potom se hraje 8 (!), ano, pouhých osm utkání, kde opravdu jde do tuhého, a o titul!
Kdepak. Problém MS není v četnosti. Ale ve velkém počtu zápasů „silných proti slabým“. Zlaté časy? Turnaje v 70. a 80. letech minulého století. Hokej má bez debat jiná specifika než fotbal, stejně jako jeho fanoušci vyznávají jiné priority a tradice. Hrát MS jen jednou za čtyři roky? Marně se snažím vymyslet teď spatra nějaká pozitiva. Zkrátka mne nenapadají. Mimochodem, můžeme to brát i tak, že každoroční hokejové MS supluje fotbalovou Ligu mistrů, neb hokej podobnou prestižní a pravidelnou alternativu nemá.
Zmíním ale příklad, který by se naopak negativně promítl do života všech hokejových nadšenců. A nejen jich. Frekvence pořadatelství. Oslovit kongres IIHF a vybojovat práva na organizaci turnaje není snadné. Nejen z ekonomického hlediska. Ale také z „politického“. Stačí připomenout, že světové šampionáty jsme u nás doma pořádali naposledy v letech 1992 a 2004. A teď se turnaje zhostíme zase až na jaře 2015. Tak si to spočítejme. Po 12 a 11 letech. A to se hraje rok co rok! V intervalu jednou za čtyři sezony? Než by se prostřídali další zájemci z Ruska, Švédska, Finska, Německa, Švýcarska, Slovenska, případně Rakouska, Lotyšska, anebo ještě „exotičtější“ země, počkali by si naši fanoušci na další domácí MS možná třicet a víc roků.
A což potom na medaili, kterou teď můžeme mít, právě s ohledem na tradici a kvality, někdy kolísavé, přesto obdivuhodné s ohledem na členskou základnu hráčů v malé zemi uprostřed Evropy, teoreticky každý rok. Když ne titul, tak zase cenný kov, žádají fanoušci (ti méně kritičtí, rozumní se spokojí s přáním). Na druhou stranu, kolik medailí ze světových šampionátů získali naši fotbalisté při čtyřletém cyklu na MS za posledních 50 let? A o tom, že bychom pořádali fotbalové MS se nemusíme bavit ani na Apríla.
Samozřejmě. Každý má právo na názor. Někdo uznává tradici. Někdo ne. A někdo jde z extrému do extrému. Viz. slova pana prezidenta na téma, že rallye je nebezpečný sport, u kterého umírají lidé. Za volantem soutěžních vozů, mezi diváky podél cest, následně pak opět za volantem (diváci, hrající si na závodníky). A proto by bylo nejlepší pořádání závodů v rallye na území ČR omezit, nebo zrušit.
Jak obratem poznamenal jeden z respondentů v diskuzi pod tímto prohlášením, i u fotbalu umírají hráči, dokonce na trávníku (např. v důsledku skrytých srdečních onemocnění), a hokej? Ten je ještě tvrdší, nebezpečnější, a možná by se měl zrušit i on. Možná, že jediná „snesitelná“ úprava pro ty, co jsou pro tradiční schémata, by bylo vynechání MS v roce olympijských her. Ale nic víc. Někdo má zkrátka hokej v krvi a může se s ním bavit každý den. A komu se to nelíbí, tak ať se raději nedívá…