Na Hudební scéně Městského divadla Brno proběhla premiéra nového muzikálu Kočky. Jedná se o poslední premiéru, kterou uvedla Hudební scéna v letošní sezoně 2012/2013. Režisér Stanislav Moša novátorsky uchopil slavnou koncepci muzikálu Kočky, kterou vytvořil režisér Trevor Nunn spolu se scénografem Johnem Napierem a s autorem hudby Andrewem Lloydem Webberem v londýnském West Endu roku 1981. Dle Mošy je toto tradiční nastudování v dnešní době už zastaralé a potřebuje aktualizovat.
Nový muzikál Kočky ukazuje společnost toužící po nesmrtelnosti
U nás poprvé muzikál Kočky uvedlo pražské divadlo Milénium na podzim roku 2004. Už pro toto nastudování tvůrci získali svolení jít si vlastní cestou, například přenesli děj muzikálu ze smetiště na půdu, ale zachovali tradiční kočičí kostýmy a líčení. Pražský a brněnský muzikál Kočky spojuje stejný překlad Michaela Prostějovského.
V brněnské koncepci se režisér Moša vrací k tradičním motivům knihy Thomase Stearnse Eliota (Praktická kniha o šikovných kočkách, 1939), které inspiračně podnítily původní londýnské autory. Moša vidí tradiční motivy v pohádkovosti, hravosti a všudypřítomné kouzelnosti. Právě na těchto podnětech vystavěl svou brněnskou koncepci. Aktualizoval všechny složky inscenace, z tradičního nastudování zachoval pouze pěvecké party. Nejrazantněji zasáhl do příběhu, jelikož kočky nahradil lidskými postavami. Kočičí prostředí přenesl do podkrovního prostoru, kde se odehrává maškarní večírek, při kterém se má určit, kdo z hostů získá nesmrtelnost. V rámci večírku se jednotliví účastníci představují a tím se posouvá dění. Tento novátorský výklad je sice nápaditý, ale na jevišti vyplouvají na povrch chyby málo promyšleného konceptu. Diváky jednak mate název muzikálu, podle něhož očekávají tradiční verzi. Problém nastává i v nedůsledném charakterizování a zjevu postav, jelikož ten zůstal někde na pomezí mezi lidskou osobou a kočkou. Celé představení působí, jakoby režisér spolu s inscenačním týmem skončili v polovině své koncepce a nedotáhli ji do konce.
Na tiskové konferenci se Andrea Kučerová vyjádřila, že navrhne barevné kostýmy, jež ponesou kočičí znaky a budou zdůrazňovat to, že každá žena je kočka a muž kocour. Výsledné oblečení herců však neodpovídá této koncepci. Kučerová vytvořila tuctové oblečení, které sjednotila do nenápadité černobílé kombinace, v dnešní době často používané. Navíc každý z účinkujících má přes oči černou škrabošku, díky níž působí jako postavička z amerického animovaného filmu Úžasňákovi. Pouze škraboška Grizabelly skrývá znetvořenou polovinu tváře, její vzhled nápadně připomíná zločince Two-Face z filmu Temný rytíř.
Petr Hloušek vytvořil projekci a navrhnul statickou scénu s minimálním počtem kulis, neboť musel nechat dostatečný prostor pro taneční variace. Pouze vzadu na horizontu stojí velké rozbité hodiny a před nimi je po obou stranách schodiště. Vepředu se nachází dvě rozkládací křesla a vedle nich postávají dvě zlaté sošky koček. Vpravo před portálem hraje klavírista a vlevo se nachází kočičí bar. Pojetí a výklad textu se mohlo více odrazit ve scénografii, která mohla být kreativnější a mohla se celkově více přenést do lidského prostředí. Projekce se využívá hlavně v druhé polovině představení. Na zadní plátno se promítají stíny koček, různé motivy a dokonce i hejno poletujících ptáků, jež se používá i v muzikálu Marry Poppins. Další podobnost obou muzikálů najdeme i ve stejné stepařské choreografii.
Kočky se odlišují od ostatních muzikálů hlavně tím, že se skládají výhradně z tanečních čísel a minimálně z hereckých výstupů či dialogů. Základ netkví v silném příběhu a hlavních postavách, ale v atmosféře. Na tanečních variacích stojí především první polovina představení, kde více zaujmou jednotlivé výstupy zpěváků a jejich taneční výkony, než taneční soubor, kterému schází výraz. Ač v představení není hlavní role, svým talentem na sebe nejvíc upozorňuje Svetlana Janotová. Nezapomenutelný je i výstup dvojice Tingl-Tangl (Mária Lalková) a Mungodžery (Kristian Pekar), jelikož obsahuje vtip a skládá se z dobře zvládnutých tanečních kreací. Dojemně působí vystoupení starého Múze (Ladislav Kolář), který se podobně jako Shakespeare v epilogu Bouře loučí se svou divadelní kariérou.
Publikum na nový muzikál reaguje rozpačitě, neboť jedné polovině hlediště schází kočičí postavy a druhá polovina diváků křičí bravo. Škoda, že inscenační tým nedotáhl svůj nápad do konce ve všech složkách inscenace. Pojmout známý muzikál nově je odvážný krok vpřed, který ale s sebou nese různá úskalí a risk u diváků.