Ostrava - Třináct let je Roman Svoboda tváří pořadu Na stopě, který informuje o nevyřešených zločinech a hledaných lidech, zprostředkovává kontakt se svědky. Ročně tento pořad dovede kriminalisty na stopu pachatele nejméně v deseti případech, každý čtvrtý pohřešovaný se díky zveřejnění v televizi najde. Roman Svoboda stojí na straně spravedlnosti a práva, je ale ochoten chránit i svědky, kteří nechtějí přijít do styku s policisty, je schopen pochopit také lidi, kteří mají se zákonem problém. S některými „hodnými“ recidivisty chodí na pivo.
Je to satisfakce, když pomůžeme chytit vraha nebo lupiče
Tipuji vás na herce, ale nejsem si jista. Jak jste se dostal k práci televizního moderátora?
Herec nejsem, ale je pravda, že jsem o herectví uvažoval. Divadlo jsem hrál už na základní škole a potom na gymnáziu, kde jsme s kamarády založili autorské divadlo. Hodně jsem také recitoval a docela mi to šlo. Jednou jsem vyhrál celostátní soutěž Wolkerův Prostějov. Takže jsem na gymnáziu zvažoval, jestli mám dělat herectví nebo žurnalistiku, která mne také vždy lákala. Zvítězila žurnalistika, ale tam mne nevzali. Nakonec jsem šel do Olomouce na speciální pedagogiku, na vychovatelství mládeže, která vyžaduje zvláštní péči. Inspirovali mne dva kamarádi, kteří to už studovali. Jezdil jsem za nimi na večírky a došel jsem k závěru, že studium je to zajímavé a je fajn, že je při něm čas i na večírky. Moc mne to bavilo, ale zároveň jsem věděl, že nemám nervy na to, abych někdy pracoval jak vychovatel. Hned po vysoké škole jsem začal pracovat ve sdělovacích prostředcích, jak se tehdy říkalo - v novinách, rozhlase a pak v televizi.
Vaše tvář se mi spojuje se „stopaři“, ale pamatuji si, že předtím jste moderoval dětské soutěže. Jak se z vás stal expert na kriminalistiku a právo?
Bylo to trochu jinak. Vždycky jsem se zajímal o investigativní žurnalistiku, to stále vnímám jako základ mé práce v televizi. V redakci pro děti a mládež jsem pracoval pár let, v Brně byl tehdy nedostatek moderátorů. Protože jsem neměl problém mluvit před kamerou, dramaturg tehdejší československé televize mne přesvědčil, abych moderoval dětskou soutěž. Dělal jsem Holky a kluky z jedné lavice, potom také pořad Hip hap hop, který byl svého času hodně oblíbený. Jenže mne to neuspokojovalo, vydržel jsem u toho asi jen tři roky. Představoval jsem si, že se takové soutěže díl od dílu mění, vylepšují, ale zjistil jsem, že ne, že se naplní určitý vzorec, který se pak drží. Pro děti je to asi dobré, ale mne to tolik nebavilo, tak jsem s tím skončil. Pak přišly další pořady, například Kontakt, což byl odpolední tok informací s hudbou pro mladé lidi. Vymyslel jsem si pak také Kontakt-speciál, do kterého jsem rozpracovával zajímavé případy. Spolupracoval jsem také s pražskou redakcí, například na pořadech Sondy, Akta.
Popište svou cestu do ostravského studia.
Někdy v roce 1999 za mnou přijel s nabídkou na moderování pořadu Na stopě stávající dramaturg pořadu Jiří Šlachta a pán, kterého jsem znal pouze z obrazovky – tehdejší šéf zpravodajství z Ostravy Petr Bohuš. Pohovořili jsme, udělali kamerové zkoušky. A už jsem u toho čtrnáctým rokem.
Dříve se Na stopě vysílalo živě, teď se předtáčí. Proč? Slyšela jsem, že se dostalo ven něco, co nemělo. Je to pravda?
To si nejsem jistý, o nějaké fatální chybě nevím. Pokud vím, důvodem byly technické změny, a sice ve snímání ve studiu. Přešli jsme na jednotlivé klapky, mezi nimiž se musí studio přesvěcovat.
Jací jsou policisté před kamerou?
Rozhodně nechci policisty hanit, protože v jakékoliv profesi jsou lidé, kteří jsou před kamerou výborní a další, kteří to moc nezvládají, ať se jedná o prodavače nebo umělce. Nejezdí k nám jen policejní mluvčí, ale i kriminalisté, kteří nemají s vystupováním v televizi žádné zkušenosti, neumí, co my, kteří stojíme před kamerou i několikrát týdně a je to pro nás přátelské prostředí. Některým hostům prostředí televizního studia se světly a kamerami nevyhovuje vůbec. A kolikrát se už stalo, že host pod vlivem stresu a tenze nereagoval, rozhovor jsem musel vést sám se sebou. Takže i pro policisty je asi příjemnější, že Na stopě předtáčíme. Když se jim něco hned nepovede, sjedeme to znovu a všichni jsou spokojení.
Odpadly také telefonáty diváků přímo do studia. Není to na škodu?
Odpovídá to tomu, jak se změnila doba. Lidé se postupem času stali mnohem opatrnějšími než dříve, více se bojí. Než zavolají, dobře si to rozmyslí, poradí se s kamarádem, někteří i s právníkem. Někdy se rozhodují několik dnů, než policistům zavolají a řeknou jim, co vědí. Hodně lidí se na nás dívá zpětně přes internet.
Za ty roky vás znají policisté, ale také lidé podezřelí ze zločinů. Jak na vás reagují? Máte nějaké negativní zkušenosti? Nepletou si vás někdy lidé s policistou, který po nich jde?
Mám kamarády v obou táborech. Negativních zkušeností moc nemám. Jedna se mi stala v hospodě, v obci nedaleko Brna, kde bydlím. Přišel jsem tam s kamarády, byla tam parta lidí, které jsem neznal. Jeden člověk z té skupinky, už dost opilý, mne ale poznal a hned na mě vystartoval, že mne zbije nebo zabije, už nevím. Kamarádi ho ze mne strhli. Ačkoliv jsem z toho člověka měl strach, nějak jsem to ustál, neutekl jsem. Jinak bych do té hospody už nemohl přijít. Když jsem se tam asi po týdnu vrátil, seděl tam zase, už střízlivý. Řekl, že o tom přemýšlel, že v podstatě nemůžu za to, co dělám. Oponoval jsem mu, že za to můžu, protože svoji práci jsem si vybral svobodně. Pak mi vysvětlil, že na základě zveřejnění Na stopě zavřeli jeho bráchu asi na dva roky do vězení. Nakonec jsme si spolu dali panáka a od té doby jsme kamarádi. Teď jsme se nějakou dobu neviděli, protože je zavřený. Není to poprvé, ale i tak je to v podstatě hodný a pozitivní člověk, jen má trochu jinak nastavené hodnoty.
- Pořad Na stopě v době živého vysílání zdroj: ČTO http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/47/4678/467723.jpg
- Pořad Na stopě zdroj: ČTO http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/47/4678/467721.jpg
Jak se podílíte na přípravách pořadu Na stopě kromě toho, že ho moderujete?
S dramaturgy Richardem Hýskem a Jiřím Šlachtou se podílím na scénáři, konzultujeme a vybíráme témata, na kterých budeme pracovat, která budeme točit. Společně s Jakubem Slomianym obvoláváme krajská a okresní ředitelství, díváme se na policejní stránky, tipujeme případy, které by šly zajímavě rozpracovat. Pokud se ozvou sami policisté, že hledají chlapa, který třeba udělal banku, mají pěknou fotku a video, tak jako veřejnoprávní médium rádi vyhovíme a informace zveřejníme. Když se nám případ nezdá dostatečně nosný, dáme tomu jen nezbytně nutný prostor, do delšího příspěvku pak připravíme něco, co si sami vybereme, co se dá pojmout příběhově. Pátráme po podrobnostech, snažíme se zapojit lidi z okolí, svědky. Tento pořad totiž musí být nejen přínosný pro policisty, ale v zájmu toho, aby se případy vyšetřily, musí být také atraktivní pro diváky, musí se na něj někdo dívat.
Jakou máte sledovanost?
To aktuálně nevím, zeptejte se dramaturga.
Odkud berete herce nebo figuranty, kteří se podobají hledaným lupičům a vrahům?
To je zase spíše otázka pro produkční a asistenty režie. Pokud jde o modelovou situaci, nepotřebujeme podobný typ člověka. Pokud hledáme někoho, kdo se co nejvíce podobá fotce, využívá produkce své agentury, ze kterých lidi vybírá. Leckdy se stalo, že jsme na místo zločinu přivezli člověka, ze kterého svědci, bohužel, dostali strach. Mysleli si, že jsme přivezli pachatele.
Jak důležité pro vás je to, že napomáháte spravedlnosti?
Nechci se tvářit jako nějaký spravedlivý, ale to, že moje práce má nějaký smysl, je pro mne moc důležité. Jsem vždycky znovu šťastný, když policisté zavolají a řeknou, to je výborné, že jste zveřejnili ten případ, díky tomu jsme dopadli zločince, který už dalších deset nebo patnáct let nikomu neublíží. A to je velká satisfakce.
Proč se lidé Na stopu podle vás dívají?
Nejdříve vám řeknu, proč se někteří lidé nedívají. Mají potřebu vysvětlovat, že se na to nedívají, protož už ze znělky jde strach, z těch případů se jim dělá zle. Trochu jim rozumím. Na druhou stranu část lidí chce vidět zákulisí policejní práce, zajímá je vyšetřování. A taky, bohužel, některé hraniční případy se stávají až populárními, lidé je vyhledávají. Proto se dostávají do hlavních zpráv většiny televizí, což si myslím, že není dobře, protože televize parazitují na nižších pudech lidí. Rád bych ve zpravodajství viděl, co se děje ve světě, co se děje doma, co se děje v kultuře. Nevím, jakou vypovídací hodnotu mají zprávy o tom, že někdo někomu zapálil střechu nebo někomu pochcípala kuřata. Je to smutné, ale nepatří to do hlavních zpráv o půl osmé večer, ale do speciálních pořadů. A podstatné věci ve zprávách často chybí. Jenže, bohužel, nejde o informace. Reportáž je jen zboží, na které se nabalí reklamní blok. Aby byl prodejný, je potřeba útočit na nízké pudy.
Díváte se na zprávy? Díváte se vůbec na televizi?
Přiznám se, že jsem televizi před osmi lety, když se nám narodilo dítě, vyhodil. Řekl jsem partnerce, potvora musí pryč. Souhlasila. Je to výborné, máme díky tomu více času pro sebe. A co chci vidět, najdu na internetu. Nikdo mi nediktuje, kdy se mám na co dívat, což je dobrý pocit.
Odkud pocházíte? Kde žijete?
Jsem z Hodonína, z pomezí Moravy a Slovenska. Když jsem začal pracovat v rozhlase, přestěhoval jsem se do Brna. S postupujícím věkem mi Brno přestalo vyhovovat, už jsem nepotřeboval tolik večírky a hospody, hledal jsem cestu z města. Odstěhoval jsem se do městečka za Brno.
Vygooglovala jsem si o vás, že jste rybář, že kamarádíte s Jakubem Vágnerem. Kde lovíte?
Mám rad hlavně klidná místa u Dyje nebo jejích mrtvých ramen, kde nejsou rybáři, nebo aspoň na ně nevidím. V zimě, když se neloví, hledám na internetových mapách Google Earth rybářsky zajímavé vody, o kterých skoro nikdo neví. V létě je pak se svým parťákem a s mačetou v ruce objevujeme. Je tam ještě mnohde krásná divočina.
Jaký typ rybáře jste? Když rybu ulovíte, zabijete ji, upečete a sníte?
Jsem spíše sportovní rybář, který si rybu chytí, vyfotí a pak ji pustí. Ale není to absolutní zákon. Někdy si taky hned rozděláme oheň, rybu upečeme a sníme. Jednou bych si přál vyjet na týdenní výpravu úplně bez jídla. Jedli bychom jen to, co bychom chytili, koření bychom si povolili. A jako přílohu bychom si dovolili maximálně malý polní pych.