Brno – Svoji dnešní tvář Žabovřesky začaly postupně získávat od druhé poloviny devatenáctého století, kdy tam zahájil svoje aktivity Zalesňovací a okrašlovací spolek. Postupně proměnil zemědělskou půdu na lesopark, dnes známý jako Wilsonův les. Čerstvě zalesněné stráně daly ještě před první světovou válkou impuls ke vzniku „České úřednické čtvrti“, která byla odpovědí na nedalekou německou zástavbu na úpatí Žlutého kopce.
Moderní výstavba v Žabovřeskách byla odpovědí na „německou“ Masarykovu čtvrť
Žabovřesky leží na historické trase spojující Tišnov s Brnem a až do roku 1919 byly samostatnou obcí. Hlavní silniční osu, dnešní ulici Minskou, lemovaly převážně zemědělská stavení sedláků, kteří hospodařili na nedalekých vinicích a sadech. Od druhé poloviny devatenáctého století začaly tuto výstavbu doplňovat patrové domy ve směru k městu Brnu. Zcela novou stavební lokalitou se staly pozemky pod Kraví horou, kde vznikala vilová kolonie pro českou střední vrstvu.
Velká stavební aktivita začala v Žabovřeskách po připojení k „Velkému Brnu“. Nové budovy vznikaly jak v okolí „České úřednické čtvrti“, tak v okolí hlavní třídy – ulice Minské. V letech 1922-1923 tak došlo k postupnému propojení obou částí. Svoji roli při tom sehrála i výstavba Kounicových kolejí, které se staly dominantou svahu nad Žabovřeskami. Souběžně vznikaly nové, převážně rodinné domy, v lokalitě pod Wilsonovým lesem. Roku 1928 tam byla dostavěna kolonie „Nový dům“ reagující na tehdejší nejnovější trendy ve stavebnictví.
Stezka po Žabovřeskách je označena růžově
Později, v průběhu hospodářské krize ve 30. letech, v Žabovřeskách přibývaly hlavně ekonomicky úsporné rodinné domy. Severní část Žabovřesk směrem k Palackého vrchu se rozvíjela až v druhé polovině 20. století, kdy došlo ke stavebnímu propojení se sousedním Královým Polem.
Stezka brněnského architektonického manuálu po Žabovřeskách začíná na ulici Krondlova. Po asi 4 a půl kilometru dlouhé trase odborníci vytipovali 46 objektů. Trojici nejzajímavějších okomentovala Petra Hlaváčková, která se na tvorbě Brněnského architektonického manuálu podílela.
Kolonie Nový dům, architekt: Bohuslav Fuchs a skupina dalších, výstavba: 1928
Spoluautorka BAMu Petra Hlaváčková o Kolonii Nový dům (zdroj: ČT24)
Kounicovy koleje, architekt: Karel Hugo Kepka, výstavba: 1922
Spoluautorka BAMu Petra Hlaváčková o Kounicových kolejích (zdroj: ČT24)
Dětský domov Dagmar, architekt: Bohuslav Fuchs, výstavba: 1929
Spoluautorka BAMu Petra Hlaváčková o Dětském domově Dagmar (zdroj: ČT24)
Vlastní dům Bohuslava Fuchse, architekt: Bohuslav Fuchs, výstavba: 1927-1928
Uznávaný architekt Bohuslav Fuchs se v druhé polovině 20. let rozhodl pro stavbu vlastního domu v blízkosti České úřednické čtvrti. Jeho vlastní architektonický návrh tvoří urbanistický celek se sousedním objektem rohu ulic Hvězdárenská a Tůmova. Hlavním architektonickým prvkem exteriéru jsou dvě protilehlá schodiště vystupující z kubického tvaru domu. Fuchs kladl důraz zejména na vnitřní technické vybavení. Sám navrhl většinu nábytku, aby přesně zapadal do interiéru. Velmi moderní byla ve své době i kuchyň frankfurtského typu. V roce 1929 vilu propojil se sousedním domem, kde si zřídil projekční kancelář.
Šilhanovo sanatorium, architekt: Jan Víšek, výstavba: 1929-1935
Minimální estetiku a nejnovější technologické vybavení v sobě spojilo sanatorium, které nechal v roce 1929 vystavět Václav Šilhan. Vnitřní dispozice moderní porodnice byla podřízena pohodlí pacientek a lékařů. Ve spodním patře byly umístěny ordinace, ve vyšších patrech pokoje a operační sál. Nechyběla tu ani veranda a vnitřní zahrada. Po dokončení stavby si Šilhan nechal postavit na vedlejší parcele vlastní dům, uvnitř kterého byla i oddělení pro kliniku. Fasáda domu formálně navazuje na budovu sanatoria. Za druhé světové války Šilhan aktivně podporoval odboj. V roce 1942 ho zatklo gestapo a odvezlo do koncentračního tábora. Za minulého režimu bylo sanatorium součástí porodnické kliniky fakultní nemocnice. Po rozsáhlém požáru v roce 2003 byla budova zcela přestavěná.
Slavíkova vila, architekt: Josef Franz, výstavba: 1930-1932
Architekt Josef Franz se musel při návrhu vily pro tehdejšího ředitele brněnského rozhlasu Antonína Slavíka vyrovnat s nepříliš ideálním pozemkem na rohu ulic Tůmovy a Lužické. Zdejší svažitý terén nakonec předurčil budoucí podobu trojpodlažního domu. Konstrukce domu je ze železobetonu. Hlavní obytné prostory majitele byly v prvním patře, spolu s ložnicí, dětským pokojem a kuchyní. Druhá samostatná bytová jednotka s pracovnou se rozprostírala ve druhém patře a patřila k ní i velké terasa. V přízemí se nacházel byt domovníka. Vnitřní dispozici Franz vyřešil dřevovláknitými deskami, které umožňovaly snadné a rychlé přestavení podle aktuálních potřeb. Za spolupráci s odbojovým hnutím Obrana národa Slavíka zatklo gestapo, následně ho odvleklo do Berlína, kde byl popraven. Vila je dodnes v téměř původní podobě a stále ji vlastní rodina Slavíkova.
GALERIE
Vlastní dům Bohuslava Fuchse
Vlastní vila Václava Dvořáka, architekt: Václav Dvořák a kolektiv, výstavba: 1936-1937
Václav Dvořák byl významný brněnský stavitel, který se podílel zejména na výstavbě nájemních domů pro střední třídu. Sám byl sběratelem moderního umění, proto se rozhodl postavit velkoryse pojatou vilu, kde by sbírku vystavil. Návrh trojpodlažní vily se vymykal tehdejším funkcionalistickým tendencím. Valbová střecha a korunní římsa podtrhují celkovou monumentálnost stavby.
Interiér vily byl velmi členitý, dominoval mu velký obývací pokoj v prvním patře, na který volně navazovala veranda. Moderní nábytek podle návrhu Jaroslava Grunta a Mojmíra Kyselky doplňoval umělecké předměty Dvořákovy sbírky. Za komunismu byl Dvořák perzekuován a ve vile sídlila mateřská škola. Po revoluci byla budova vrácena dědicům, kteří zajistili její rekonstrukci.